ÚNOR 1948: Rudé právo udělalo překlep v datu převratu

Středa 25. února 1948. Hodiny v redakci Rudého práva ukazovaly půl páté odpoledne. Blížila se uzávěrka, stále však nebylo zřejmé, jak dopadne Gottwaldova schůzka s prezidentem Benešem. V pět hodin už bylo rozhodnuto a komunisti mohli připravit ke zlomu následující text pro čtvrteční vydání: „Ve chvíli uzávěrky listu přichází zpráva: President republiky přijal demisi odstoupivších ministrů."

V redakci Rudého práva

Nadšení, nervozita, spěch? Těžko říci, jaké pocity převládaly mezi sazeči a korektory Rudého práva, když se dozvěděli, že Beneš přijal demisi. V každém případě se do úvodního textu připravovaného pro čtvrteční vydání připletla historická chyba. „Dnes ve středu 26. února 1948 přijal president republiky demisi ministrů stran nár. soc., lidové a slovenské demokratické," zaznělo v narychlo připraveném článku na titulní straně a v této podobě si také Rudé právo kupovali jeho čtvrteční čtenáři. Správná formulace však měla znít: „Dnes ve středu 25. února 1948 přijal president..."

Trapný překlep, který dějiny nezměnil. Rudé právo stejně oznamovalo zdrcující vítězství komunistů: „To znamená, že první požadavek našeho lidu, aby zrádci a rozvratníci odešli z vlády ven, byl splněn. Dr. Zenkl, Drtina a spol se ocitli definitivně mimo vládu a mimo Národní frontu."

OSUDOVÝ PROJEV K. GOTTWALDA Z 25. ÚNORA SI POSLECHNĚTE ZDE 

Beneš 25. února po půl páté odpoledne skutečně podepsal demisi odstupujících ministrů i jmenovací dekrety kolaborantů, kteří se odštěpili z nekomunistických stran. Na postu ministra dopravy například slovenského demokrata Ivana Pietora vystřídal oportunistický lidovec Alois Petr. V roli ministra zdravotnictví vyměnil lidoveckého demokrata Adolfa Procházku zhýralý kněz a časem těžký alkoholik Josef Plojhar. Zmatečně se znova zachovali sociální demokraté, ve středu 25. února sice podali opožděnou demisi (náměstek předsedy vlády František Timeš a ministr výživy Václav Majer), ale další sociální demokraté ve vládě zůstali, například Zdeněk Fierlinger. Původní vedení nekomunistických stran se cítilo zrazeno, s takovým Benešovým postupem nepočítalo, podle historika Karla Kaplana došlo k závěru, že se „na Hradě muselo něco strašného stát".     

Mezi vysokoškoláky

Stejně jako v pondělí 23. února se na jedinou protestní akci v ulicích opět zmohli jen pražští vysokoškoláci. „Mysleli jsme, že vyprovokujeme demokratické strany, aby něco začaly dělat. A že se k nám znova přidají lidé v ulicích," věřil Josef Lesák, jeden z hlavních organizátorů pochodu. Dnes sedmaosmdesátiletý penzista, který svoje vzpomínky svěřil serveru TÝDEN.CZ. V podvečer 25. února kráčel na čele průvodu, ale Pražané se už studentské demonstraci vyhýbali. Policie v Nerudově ulici část vysokoškoláků sevřela do kleští a dokonce se vystřelilo ze samopalu a esenbáci vážně zranili studenta Josefa Řehounka. Druhá část demonstrantů se mezitím utkala s pohotovostním plukem SNB a oddílem lidových milicí na Loretánském náměstí. „Rozháněli nás pažbami hlava nehlava," vybavil si Lesák. Zatčeno bylo 118 studentů, 107 z nich bylo záhy souzeno za rušení veřejného pořádku na dobu od 48 hodin do 7 dnů, dva studenti dostali čtrnáctidenní trest a dva vysokoškoláky esenbáci předali Státní bezpečnosti a dva kriminální službě. Šestnáct studentů se proti rozsudku odvolalo, 90 raději ihned nastoupilo trest.

Večer patřilo Václavské náměstí přehlídce Lidových milicí, ačkoliv generální tajemník komunistické strany Rudolf Slánský namítal, že je prý zbytečné demonstrovat ozbrojenou sílu, když bylo vítězství dosaženo bez vážných ozbrojených střetnutí.

Kulturní tečka za 25. únorem

Rudé právo ve středu 25. února zveřejnilo provolání levicové kulturní fronty s názvem Kupředu, zpátky ni krok! Ještě nebylo úplně jisté, zda v zemi zvítězí totalita, přesto výzvu podepsalo několik desítek význačných umělců, a to již v průběhu úterý 24. února. Strach o kulturní posty dělal divy. Pod výzvou bylo možno najít třeba podpisy režiséra Jindřicha Honzla, herce Václava Vydry, malíře Václava Rabase, režiséra Otakara Vávry či malíře Františka Grosse. Provolání mimo jiné vyzývalo k vytváření akčních výborů na poli kulturní fronty, které budou likvidovat „síly temna a zpátečnictví".  

Kina promítala už šestý týden veleúspěšný americký film Ali Baba a 40 loupežníků z roku 1944, promítal se i sovětský velkofilm Partyzán, francouzská detektivka Sám v noci a nová česká veselohra režiséra Martina Friče Polibek ze stadionu - se scénářem vystavěným na hloupoučké zápletce s polibkem neznámé dívky hokejovému fanouškovi.

Kulturní Praha stále žila z kulturního kvasu předválečné avantgardy. V Topičově salonu vystavoval i 25. února 1948 Bohdan Lacina, odchovanec českých surrealistů a spoluzakladatel novátorské skupiny Ra. „Vedle Toyen, dlící dnes v Paříži, je Lacina duchovně i malířsky nejvyrovnanější osobností mezi výtvarníky, kteří usilují o regeneraci surrealistických tezí," vychvalovala Lacinu únorová kritika. Ve Vilímkově galerii na Národní třídě visely v den únorového puče obrazy Aléna Diviše, těžko zařaditelného malíře halucinačních vizí i citlivých náboženských výjevů, znovuobjeveného až po roce 1989.

Foto: archiv Týdne