Čtyři knihy na české půdě

Třetí prozaická kniha Emila Hakla (po povídkách Konec světa, 2001 a románu Intimní schránka Sabriny Black, 2002) nese svou všeobecností poněkud matoucí název O rodičích a dětech, ale nenechme se jím mýlit. Hakl jde velmi přesně cestou, při níž se spoléhá jen na vlastní údy a smysly, jež se zachycují s velkou dovedností pouze těch skutečností, které důvěrně zná a za které může ručit.

Dlouho se už v české próze neobjevil takový empirik a realista, který bez všeho násilného křivení a okázalých trpitelských gest zprostředkovává sociální "fakta", jež jsou na každém rohu, jen je tam uvidět a proměnit ve slova, v obraz, v rozhovor. Jeho prostředím je velkoměstský, tedy pražský okruh, po jehož orbitální dráze obíhají dnešní poloviční outsideři, plus minus čtyřicátníci (Hakl je ročník 1958), kteří na tom nejsou zas tak špatně, ale weltmani už z nich nikdy nebudou. S velkou znalostí věci se tu zjevuje jejich nepříliš prakticky využitelná hravost a senzualita, kterou provází humor, sebeironie a jakýsi sklon k melancholické mytoepičnosti, vyžívající se v nekonečném dialogickém vyprávění - o ničem a o všem. Právě tento "hovorový" motiv je rámcem jeho poslední knihy. Provázíme v něm vypravěče na jeho procházce s otcem. Vyzvedne si ho v zoologické zahradě, kde si přivydělává k důchodu jako průvodce, a pokračuje s ním po přesně zaznamenané trase přes Stromovku, Císařskou oboru směrem k Podbabě až do Dejvic, kde se rozejdou: syn si musí dát ještě kafe na Kulaťáku, aby se vzpamatoval. Během cesty se ti dva několikrát zastaví v hostincích, kde společně popíjejí a přitom se jim rozvazuje jazyk, jímž obepnou svou soukromou a rodinnou historii, svět, který míjejí, i ten, kterým kdy prošli. Za této pouti, v jemné narážce parodující bloudění otce a syna v Joyceově Odysseovi se oživují jejich utkvělá témata, dědičné záliby (například se fundovaně přou o bojová letadla) a obecně mužské zájmy (ženy). Vyprávějí si historky, poučují se navzájem (zde ovšem dominuje otec), jitří se výčitkami; anekdoty se střídají s tvrdými fakty, lyrismus s intelektuální výstižností. V jejich hovoru, který je stále čímsi přerušován a znovu pak zase navazován - jak to na takových mužských toulkách bývá - se v zadním plánu ozývá vědomí, že počet jejich setkání je již pomalu vyčerpán, ovšem to je tu přítomno jen jaksi mimochodem, jen jako sice neodbytné, ale nepřípustně sentimentální faktum. Ti dva se mají rádi, přitom jejich nevyřčená touha po sobě se projevuje v neustálém nervním napětí. Jejich životy se odvíjely příliš odlišně, aby si mohli dokonale rozumět, a přitom je spojuje osudové vlákno synovsko-otcovské i to, že zkrátka žijí v jistých českých poměrech, což je silnější než všechny věkové a zkušenostní rozdíly. Jejich suverenita je v odstupu i v srozuměnosti, která je kdesi za řečí, jež je barvitou clonou jejich životů. Tato mužná citovost, v současném umění tak výjimečná, je nakonec vlastním jádrem Haklova psaní, i když se může na první pohled zdát rozbité do anekdotických střepin. Ale důležité je to, co je v něm konstantní: že se lidé stávají sami sebou teprve ve vztazích k jiným lidem a ty že je třeba stále hledat. Na cestě, při procházce, za činnosti, které Haklovi v mnohém blízký i otcovsky vzdálený Bohumil Hrabal říkal "hovory lidí".

Stanislav Moc (nar. 1945) je jméno českému čtenáři málo známé, snad jen znalci exilové produkce vědí, že posrpnový exulant usazený v Austrálii v 80. letech publikoval u Josefa Škvoreckého v jeho torontském nakladatelství 68 Publishers. Škvorecký je také autorem doslovu k Močově knize Upadlí vlastenci aneb Český wake. Krátký román představuje typ společenskokritické prózy hran až pamfletických, do níž je z "vyšší kultury" dosazen symbolistní prvek, jejž tu zastupuje očistný motiv obětování nevinného "beránka". Slovo "wake" v titulu lze chápat jako pohřební hlídku či truchlení u rakve. Nad rakví matky se schází šest sourozenců Machových, pět synů a jedna dcera. Špatný třídní původ a české dějiny je rozvály do různých stran a přidělily jim různé, na jednu rodinu však až příliš pestré osudy. Jeden sloužil na vnitru, druhý studoval v Moskvě a teď privatizoval cukrovar, třetí emigroval po srpnu 68 do Austrálie, čtvrtý zase nemohl kvůli buržoaznímu původu vystudovat, a tak se živil mytím oken. Jejich sestra, nejmladší, s nimi nechce nic mít a pátý bratr je všeregistrující vypravěč, už zmíněná symbolistní osoba v modelovém rozvrhu knihy. V raném dětství byl neopatrnými bratry zmrzačen a tak na celý život odsouzen k nehybnosti a mlčení. Je však díky tomu vnímavým a nenápadným pozorovatelem, před jehož zraky se odkrývá spletité a tajemné pozadí, skryté za fasádou zdánlivě spořádané rodiny. Nikdo tu není bez viny, na každém ulpívá jakási špinavost, každý se čímsi provinil, dokonce i ta nejnevinnější, "světice" matka, která udržovala milostný poměr se stranickým funkcionářem Mácou. Teď se všichni scházejí nad jejím hrobem i proto, aby se domluvili, jak naložit s továrnou, kterou jejich starý otec brzy restituuje. Všechno je však v 90. letech v Čechách v troskách, koroze prostupuje jak to lidské, tak i to materiální. Soud nad upadlými poměry nejkritičtěji vyslovuje australský bratr Jarda, který se u protinožců naučil pravidlům fair play: "Tady jsou vůbec všichni jak petřínský zrcadla. Ne! Všichni ne, to bych lhal. To se mi jen zdá, jako těžkej sen. Je tady spousta dobrejch lidí a ty ses z nás ze všech nejrovnější." Ironie je v tom, že to říká zmrzačenému bratrovi. Ten na sebe v závěru knihy bere hříchy vzorově hříšného společenství. Škvorecký ve zmíněné předmluvě oceňuje "obdivuhodně promyšlenou konstrukci" Močový knihy a zařazuje tento "román autora z druhé strany Země mezi pozoruhodná díla současné české literatury". Přidal bych se k tomu, kdyby ona "konstrukce" nebyla vystavěna z tak okázale typizovaných trámů a fošen, jejichž rozměry a tlaky jsou vypočítané na ploše abstraktního modelu. Naštěstí tuto ambici "napsat model" nelze nikdy plně usk utečnit, a tak pro m yšlená geometrie Mocovy knihy má své trh liny, z nichž vyrůstá občas docela dobře napsaný údiv Australana, co se to stěmi jeho Čechy vlastně stalo.

Ze záložky povídko vé knihy Zdeny Koláčka (nar. 1956) Tenkrát na Východě se na nás dívá sveřepá tvář muže opírajícího se o omlácenou zeď kdesi na zasněženém dvork u. Výraz dává tušit, že se s autorem život nemazlí a on se nepáře s ním. Jeho povídky zapadají do tradice undergroundového psaní české a moravské periferie 70. a 80. let, z nichž nejklasičtějším i nejspornějším výtvorem zůstane románový "komiks" Jana Pelce A bude hůř. V yprávění je většinou prosté a přímočaré, děj nijak komplikovaný a "odsejpá", slova úderná a jasná, postoj vypravěčův též. Ze zkurveného světa nudy a maloměstského autoritářského teroru (Koláček je ze severní Moravy) se lze osvobodit jen únikem s flaškou v ruce a holkou po boku. Obojí však přináší značná rizika, jejichž vyústění a dopady jsou většinou spojené s nějakou fyziologickou funkcí umístěnou v dolních partiích těla. Proto je tolik pozornosti věnováno vyměšování a jeho - alespoň fyzicky blízkému - sexuálnímu obcování, které je často provázeno nějakou tělesnou nepříjemnosti či trapností, v čemž se Koláček nežinýru je, takže občas je to čtení pro silné povahy. Na to ale musí být čtenář současné literatury už zvyklý, není-li na to přímo zvědavý, že. Kniha je rozdělena do dvou částí: první obsahuje "klasické" androšské povídky ze 70. a 80. let, v nichž se naturalismus stýká svěčným romantickým patosem vzdoru outsidera proti měšťáckému světu. Takhle to zní jako fráze, ale chce tím být řečeno, že konvenční, společensky ustálená zvrhlost je tu přebíjena zvrhlostí jaksi autentičtější, poctivější, a tedy i nevinnější. Některé Koláčkovy "kusy" vsk utku vydechují na pamětníka lihový opar těch šedivých let, která v paměti zbarvují jen vzpomínky na tehdejší výdechy jeho mládí, ehm. V druhé polovině (rockersky nazvané The bestof...) se Koláček předvádí jako literát dokazující, že zvládne i stylizovanější figury, ovšem autorská přirozenost ho zrazuje a vede k umělosti, v níž jistý primitivismus vystupuje více do popředí než v textech otevřeně naturalistických. To je případ neumělé parafráze na Kafkův Zámek (povídka Jeskyně), kde jen vulgarizuje a hrubě opisuje základní peripetie Kova bloudění po vesnici. A také pokusu o sadomasochistický thriller (Vysvobození), v němž si odpoutané autorovo libido už dělá co chce a jak chce. Zvláštní místo patří povídce Setkání, v nímž autor naštíví svůj nedostižný vzor Charlese Bukow ského v jeho kalifornském domově a spolu se Seanem Pennem pěkně popaří, ráno dokonce patřičně použije jeho toaletu ("V yblil jsem se, vychcal, vysral a třikrát spláchl"). Hmm, věř tomu, kdo chceš, možné je ve svobodném světě všechno. My to Koláčkovi za to, čím musel v mládí projít, přejeme.

Povídkový soubor Ondřeje Vaculíka (nar. 1954) Jablko přešlé mrazem nás zavádí do světa úplně jiných hodnot, a přece je v něčem podobný. Jeho obrysy jsou určeny často marným vzdorem pro ti duchovně a mravně osiřelé krajině polistopadových Čech, v níž se sk oro každé ideálem motivované chování snadno obrací proti svému nositeli, outsiderovi volbou i povahou. V jedné povídce se svěří se svou samotou: "Po listopadu 1989 jsem si vytyčil několik hesel: Pravdu a zase jen pravdu. Čestně za všech okolností a Jsi každému bratrem. Tři roky se podle těchto předsevzetí už snažím žít a 12. listopadu mě roztřásl pocit strašné samoty, takovou jsem nezažil ani na vojně, ale někdy, když jsem byl malý, osmiletý nebo devítiletý." Tématem většiny, ne-li všech povídek je úsilí "dobrého člověka" poopravit něco konkrétního v upadlých a zdevastovaných poměrech, což ovšem může být také zdrojem ještě větších potíží a nedorozumění, do nichž se jak do pavučin zaplétá hrdinova dobrá vůle. Reálným symbolem pokusu o nápravu je práce na kostelních střechách a krovech, k nimž vypravěč vyráží ve volných chvílích s několika přáteli, aby tam jako donkichoti pracovali na něčem, co je pro většinu lidí kolem zbytečnost, marnost a plýtvání sil i peněz vhodných pro užitečnější věci. Dokonce je to po roce 1989 v něčem těžší než dřív, neboť jak zazní v jedné povídce, za komunistů taková práce byla konána ze vzdoru, teď si každý bude myslet, že to přece dělají pro peníze, vždyť taková je doba. Vaculíkovy povídky mohou povrchně připomínat jakési budovatelské prózy raně kapitalistické éry, psané však v poměrech, kdy "budovatelství" je dávno zapomenuto, takže člověku nezbývá než napravit žalostné dílo, které tu zanechalo. Lze v nich ovšem hledat i polemické vymezení vůči autorsky i lidsky suverénnímu typu otce Ludvíka Vaculíka, vedle kterého synovy povídky působí, jako by je psal biblický Izák proti patriarchovi Abrahamovi. Tam, kde by otec konal, syn váhá, tam, kde rozhoduje, syn vidí následky. Přesto mnoho rodového, vaculíkovského, je i tu: v jazyce, v m yšlení, v postojích. Ve Vaculíkových asketických textech se starosvětsky pracuje ru kama, se znalostí věci a až demonstrativní akribií se tu popisuje, jak se staví lešení, co je potřeba k opravě střechy nebo jak obtížné je vzdorovat sabotérské práci líných úřadů. Ale od aktivistické literatury odlišuje Vaculíka neustálá trpká ironie namířená pro ti sobě samému iproti jednoznačnosti jeho etického sdělení, což se projevuje ve stylu, který je plný vnitřních otázek, rozporů, nedosloveností a jakési zadržované intelektuální skepse, jež kdyby jí byl dán průchod, zavalila by celé lidské konání naprostou beznadějí. Vaculíkovo psaní je proto asi ze všeho nejvíc osobní obranou proti vlnám marnosti, které tak třesou každým lešením postaveným z ideálů na sypké půdě Čech.