Plážové volejbalistky Markéta Sluková a Barbora Hermannová se nedávno vrátily z Brazílie, kde se zatím neúspěšně pokoušely dostat mezi světovou elitu. Ve vyzařovací části jim vždycky něco málo chybělo, a tak si pokaždé připsaly "jen" sedmnácté místo. Přesto byly s výkony spokojeny. Po jejich návratu došlo i na novináře, které pár vyzval ke společnému tréninku. Mezi hrstkou odvážlivců nechyběl ani zástupce on-line deníku TÝDEN.CZ.
Hodně pohybu, písek všude po těle a to vše s příměsí exhibicionismu při sportovním výkonu nelákalo v naší redakci zdaleka všechny. A proto jsem se příležitosti s radostí chopil. Kdy se běžnému smrtelníkovi poštěstí zatrénovat si s pátou nejlepší beachvolejbalistkou z minulé olympiády a její parťačkou? Plážový volejbal jsem do té doby sice hrál jen jednou v životě před deseti lety se šachisty v Klatovech. A ani mezi nimi jsem nezářil. Vlastně i tehdy moje hra připomínala horor. To ale vůbec nevadilo. "Kdo se bojí, nesmí do lesa. A ani hrát plážovou verzi volejbalu," řekl jsem si.
Instrukce z redakce, abych si vzal sporé plavky, které proslavil fiktivní kazašský hrdina Borat, jsem ale ignoroval. V duchu jsem si říkal, že i tak to bude asi pěkná ostuda. Jenomže výzva byla přijata a nebylo kam couvnout. Jakési sebevědomí mi vydrželo až do doby, kdy nás "Maki", tedy Markéta Sluková pobídla slovy: "Tak jdeme na to?". Bylo nás dohromady šest statečných.
Začalo seznamování a následné řazení do dvojic. "Kdo to někdy hrál na nějaké profesionální úrovni?" tázala se "Maki". Naštěstí pro mě zůstaly ruce dole. "Už jste to někdy hráli všichni, nebo se tady najde někdo, kdo "beach" ještě nehrál?" pokračovala hráčka světové špičky ve své nezvyklé roli trenérky. Samozřejmě já už to hrál. Sice jen jednou a byla to hrůza, ale hrál. Do dvojice mi vyšel Matěj Tomíčekz redakce iDnes a vypadá to, že na tom není o tolik lépe než já.
"Předpokládám, že bagrovat všichni umíte," začala Sluková instruktáž po krátkém protažení. Jasně, že umím vybrat míč tímto způsobem. O pár vteřin jsem se sice dozvěděl, že tomu je trošku jinak, ale odhodlání mi to nesebralo. Teoreticky jsem byl o chvíli později volejbalově chytřejší a začal jsem získané vědomosti uplatňovat v praxi. Následovalo několik herních cviků a souher. A na konci tréninkového procesu to při souhře s kolegou už vypadalo občas i jako volejbal.
Sedmadvacetiletá volejbalistka připustila, že na podobné cvičení občas dojde i na tréninku s Hermannovou. "Spousty z nich děláme i my. To jsou základy, kterých nikdy není dost. Opakování matkou moudrosti. I my se musíme vracet k přihrávání do kroužku. Co platí pro vás, tak platí i pro nás," popisovala "Maki" tréninkovou náplň.
Cupitej, nebuď jako slon!
Po krátké pauze, během které jsem se snažil od "Maki" vyzjistit nějaké tipy pro hru, následovala série několika minizápasů. Zajímalo mě hlavně, jak se pohybovat v písku, abych se necítil neobratně. Ale byl jsem ujištěn, že i profesionální hráčky to mají například po zimní přípravě podobné a na písku se pak cítí jako sloni. Důležité je cupitání. To jsem si vzal k srdci a po zbytek tréninku jsme si opakoval: "Cupitej, nebuď jako slon".
Opět došlo na "draft" a vznikaly nové dvojice. Jako první zaznělo moje jméno. Z úst olympioničky to znělo hezky. Určitě to bylo díky mým kvalitám a srdíčku, které jsem do každého beznadějného skoku dával, až jsem měl i písek i v uších. Ale na klíč jsem se radši neptal, abych nebyl zklamán. Hned v prvním utkání jsme prohráli velmi těsně. Nerad prohrávám, ale tuhle prohru jsem si užil. Dokonce jsem zaznamenal i jeden "zázračný" úder, kdy jsem byl od "Maki" pochválen. Samozřejmě byl nohou, ale i to se smí. Nadále se kolem mě spoluhráči střídali a já zaznamenal i jednu výhru. Každopádně jsem poznal, že plážový volejbal není taková legrace, jak se na první i druhý pohled v televizi zdá, nýbrž je to pořádná dřina.
Jednou by ráda trénovala
Sluková si změnu rolí z hráčky na trenérku pochvalovala, protože si umí v budoucnosti představit, že by se vrhla na trenérskou dráhu. "Docela si to užívám. Ale záleží na tom, koho člověk trénuje. Když vidí pak člověk, že to ty lidi baví a má to trénování odezvu, že se zlepšují, tak je to strašně fajn pocit. Ale to platí asi o každé práci, když v tom vidíte smysl," dodala rodačka z Prahy.
"Baví mě připravovat malé děti. Jsou tvárné nejen po herních stránkách, ale i lidsky. Tím přístupem a disciplínou. Asi bych to ovšem nemohla dělat jako Simon (její trenér Simon Nausch, pozn. red.) na plný úvazek. Trenér toho dělá hodně v zákulisí a musí hodně zařizovat. Mám dojem, že my hráči jsme jen vozidlo a trenér je naším řidičem. Kam se pojede, určuje on," uvedla Sluková, která se společně s Hermannovou ještě letos nevzdává vidiny postupu na Hry v Riu. (Více ZDE)
