Členství v ESA: příležitost pro české firmy

V polovině listopadu vstoupila Česká republika do Evropské kosmické agentury. Většina lidí to přešla pokrčením ramen. Kosmická velmoc z nás stejně nikdy nebude, tak proč o účast na kosmickém výzkumu vůbec usilovat? Nejsou to jen zbytečně vyhozené peníze?

Do rozpočtu Evropské kosmické agentury v letech 2009 až 2013 přispějeme částkou 45,7 milionu eur (asi 1,17 miilardy korun). V roce 2009 to bude 7,2 milionů eur (184 milionů korun), což představuje asi 0,25 % z celkového rozpočtu Evropské kosmické agentury (ESA). Jan Kolář, ředitel České kosmické kanceláře, vysvětluje, že taková investice se nám bohatě vrátí.

ČTĚTE TAKÉ: ČR oficiálně vstoupila do Evropské kosmické agentury

Proč vlastně Česká kosmická kancelář vznikla?
Česká republika se snažila rozvíjet vztahy s ESA hned od svého vzniku v roce 1993. Tehdy to byla individuální aktivita lidí, kteří se o kosmonautiku zajímali. Nakonec toto úsilí zaštítilo ministerstvo školství, které má v resortu i vědecký výzkum. První smlouva s ESA byla uzavřena v roce 1996. Potom jsme vstoupili do Programu rozvoje vědeckých experimentů (PRODEX), v roce 2003 také do nově otevřeného Plánu pro evropské spolupracující státy (PECS). Agendu, která s tím byla spojena, už nebylo možno řešit na dobrovolné bázi, a tak vznikla Česká kosmická kancelář (ČKK).

Je to stání organizace?
Momentálně je to soukromá nezisková organizace, obecně prospěšná společnost, která stojí mimo státní strukturu, ale její chod je financován především z rozpočtu ministerstva školství formou grantů.

Nekomplikuje vám to situaci v mezinárodním jednání? Jaký máte mandát?
Česká kosmická kancelář nemá na státní úrovni žádné rozhodovací pravomoci. Vždy tu musí být ministerstvo nebo státní úřad, který má kompetenci mluvit jménem české vlády. Dnes tuto roli plní ministerstvo školství, svoje ambice do budoucna má ministerstvo dopravy. Ve většině evropských zemí neexistuje státní kosmická agentura. Tu mají velké státy - Německo, Francie, Itálie, Španělsko. U malých zemí není z celé řady důvodů rozumné centralizovat ryze kosmické vědecké a vývojové kapacity do jednoho centra. Současný systém, kdy do jednotlivých projektů kosmického výzkumu a vývoje vstupují podniky, školy a výzkumné instituce, je zcela racionální. Je však třeba tyto aktivity z jednoho místa podporovat, koordinovat a administrovat.

Jaké jsou dnes hlavní úkoly České kosmické kanceláře?
ČKK slouží jako infrastruktura, v níž se soustředí veškeré informace o kosmických aktivitách v České republice. A současně funguje jako kontaktní bod pro komunikaci se světem, především s ESA. ČKK předává informace všem institucím, které mají zájem se do širokého spektra kosmických aktivit zapojit. Chceme jim pomoci úspěšně se integrovat do stávajících kosmických evropských projektů i po manažerské stránce. V tom je zatím česká slabina. Máme sice profesionály, kteří dovedou věci vymyslet a vyrobit, ale neumíme řídit kosmické projekty. Nevíme, co obnášejí, neměli jsme tu příležitost. To vše máme ještě před sebou, než budeme moci říct, že jsme skutečně plnohodnotnými členy ESA. A to je aktuální role ČKK. Z dlouhodobějšího hlediska je naším úkolem přispívat do diskuse při formování národního kosmického programu. Česká republika by měla mít jasnou představu, čeho chce v tomto směru dosáhnout.

Má Česká republika evropskému kosmickému výzkumu co nabídnout? Nebudeme jen "montovnou"?
Pokud máte na mysli rutinní operace typu „pásová výroba" tak to v kosmonautice není ani dost dobře možné. Kosmický projekt vyžaduje inovativní přístup s vysokou schopností zvládnout špičkové řešení. Když jsme vstupovali do ESA, v republice proběhl průmyslový audit. Pět nebo šest expertů ESA přijelo na čtyři dny do ČR, aby si udělali obrázek, zda budeme schopni úspěšně vstupovat do výběrových řízení. Audit dopadl dobře, potřebné schopnosti česká vědeckotechnická základna má, ostatně jinak by ESA o přijetí České republiky nerozhodla. Navíc jedním z bodů, ve kterých jsme uspěli lépe než jiní kandidáti, byla skutečnost, že u nás existuje infrastruktura v podobě ČKK, takže tu je zajištěn tok informací. Máme databázi všech pracovišť, která mají zájem se v budoucnu do kosmického programu zapojit. Dnes v ní je kolem osmdesáti institucí a stále roste.

Do spolupráce s ESA se vedle výzkumných institucí mohou zapojit i soukromé firmy s komerčními produkty. V čem je to pro firmy jiné než v případě běžných, nekosmických zakázek?
Kosmický výzkum je financován především z veřejných zdrojů. Bývá to ve srovnání s běžnou výrobou běh na dlouhou trať a je to zpravidla malosériová záležitost. Nějaké zařízení je nutno vyrobit například v počtu jednoho kusu jednou za tři roky. A je to vždy unikát, protože pokud to za ty tři roky budete vyrábět znovu, už to určitě nebude to samé; vývoj pokročil. To si potenciální zájemce o spolupráci na kosmickém výzkumu musí uvědomit.

To ale nezní příliš výhodně. Může se to firmám vyplatit?
Firma zakázku, kterou vyhraje, samozřejmě dostane zaplacenou, ale zároveň se na ní strašně moc naučí. A to může zužitkovat v dalších výrobních programech nejen pro ESA. Špičkové projekty jsou mediálně přitažlivé. Pokud můžete říct, že váš přístroj funguje na Marsu nebo letí k Titanu, to přece zní!

Zmínil jste předchozí účast ČR na Plánu pro evropské spolupracující státy. Na čem jsme se už podíleli?
V rámci PECS jsme vypracovali 29 projektů, k nimž patří například aplikace v oblasti družicové navigace a určování polohy. V současné době je největší aktivitou účast na družici Swarm, která je určena ke zkoumání magnetického pole Země. Jednou z jejích součástí je měření velice malých sil, které na družici působí. Odpor atmosféry (pár molekul tam je), tlak slunečního záření, elektromagnetické síly... Jejich působení na družici měří zařízení, kterému se říká mikroakcelerometr. Ten byl na poslední české družici Mimosa a jeho modifikace se uplatnila při stavbě družice Swarm. Vyrábí ho Výzkumný a zkušební letecký ústav v Letňanech ve spolupráci s tuctem českých firem. Pak jsou tu dva menší experimenty na testovací družici Proba-2, která má startovat příští rok. Pod vedením Akademie věd je připravili ve firmě CSRC.

A v budoucnu?
Do budoucna máme velké želízko v ohni v účasti na misi Solar Orbiter, což je velká družice pro výzkum Slunce, kterou by ESA měla vypustit někdy koncem příštího desetiletí a už teď se na ní začíná pracovat. Velice dobrou šanci mají tři české návrhy připravené Akademií věd. To bude opět příležitost pro české firmy. Ve výhledu jsou návrhy na experimenty na ISS, které budou zkoumat možnosti efektivnější filtrace vzduchu. To by pak samozřejmě našlo využití i na Zemi. ČVUT má zase projekt detektoru fotonů, jímž se dají například měřit vzdálenosti od různých objektů. A optické dílny Akademie věd by se rády podílely na fluorescenčním mikroskopu pro jeden biologický experiment.

Jak vlastně v ESA probíhá přidělování zakázek jednotlivým firmám a institucím?
Padne například rozhodnutí vyslat družici k Marsu. Takový projekt má svého hlavního manažera, ale na misi se podílejí desítky firem z celé Evropy. Má to hierarchickou strukturu, takže i ten poslední systém, třeba pro telekomunikaci nebo pro měření teploty, je samostatným produktem. ESA na ně vyhlašuje veřejné soutěže. Drtivá většina tendrů vyžaduje spojení úsilí z více zdrojů, málokdy to celé řeší jediné pracoviště. Takže k nutným manažerským dovednostem patří také navazování kontaktů v Evropě. Je třeba znát své potenciální partnery i soupeře. Pro ESA je nezbytné, aby členské země měly dostatečnou technikou úroveň. Protože nekonkurenceschopné země by nevyhrávaly žádné tendry. A to je problém. ESA totiž garantuje každému členskému státu, že za pětileté období dostane v podobě kontraktů zpět minimálně 84 % prostředků, které do agentury vložil.

Něco takového se dá garantovat?
No právě! Garance je u veřejné soutěže dost zvláštní. Tomu pravidlu se říká Geo-Return, neboli pravidlo geografické návratnosti. Myslí se tím, že prostředky se mají vracet geograficky tam, odkud přišly. Je to taková kvadratura kruhu, nicméně zatím funguje. A na druhou stranu je to velká motivace i pro malé státy. Nenesou svou kůži na trh tak, jako třeba v EU, kde podobné pravidlo návratnosti není. ESA se tento koeficient opravdu snaží dodržet. Hlídá si, kolik financí do jednotlivých zemí v podobě kontraktů přichází. Pokud to přesáhne 100 % vložených prostředků, tak další zakázku, kterou by podle výsledků tendru měla získat firma z této země, získá firma, která se umístila na druhém místě. Je to samozřejmě po dohodě s onou úspěšnou zemí, solidarita je dobrovolná.
Proto ESA potřebuje, aby firmy v každé z členských zemí byly natolik dobré, aby ve výběrových řízeních končily alespoň na druhých místech. Protože jak jinak zemím garantovat návratnost vložených prostředků? Může se sahat k extrémním řešením - bude-li ESA například stavět nové centrum, přijedou zedníci z té slabé země. Ale to přece není ono.

České firmy se už na kosmických zakázkách podílejí. Co se změní tím, že jsme se stali oficiálním členem ESA?
PECS bylo takové pootevření dveří, teď se dveře otevřely dokořán. Česká republika nyní spolurozhoduje o tom, co se v ESA bude dělat. V současné době platí pravidlo jedna země - jeden hlas. Můžeme říci, že nějaký program nechceme nebo že na něm chceme něco změnit. České firmy získaly přístup do informačních nástrojů ESA a mohou se seznamovat se všemi dokumenty o nových i již uskutečněných tendrech. Můžeme se zapojit do všech aktivit. Ty sahají od relativně přízemních záležitostí jako zabezpečování provozu pozemního vybavení po technologie využívané přímo ve vesmíru. Evropa má například svoje nosné rakety a je partnerem ISS. Když teď o tom mluvíme, říkáme MY. To je ten veliký rozdíl. Musíme se naučit těchto příležitostí využít. Až se poletí na Měsíc, české firmy mohou být u toho. Už teď mohou přemýšlet o tom, čím by mohly přispět k vybudování stanice na Měsíci. Pro řadu lidí jsou tyto věci ještě stále sci-fi. Něco, co se nás netýká, co dělá někdo jiný. Ale teď už to tak není. Nejsme v roli nezúčastněných diváků.

Často lze zaslechnout námitku, že kosmický výzkum stojí velké peníze a Česká republika je příliš malá na to, aby si něco takového mohla dovolit. Vždy budeme jen kapkou v moři. Neměli bychom to tedy nechat těm velkým?
Jistě, Česká republika je malá a v tomto smyslu je kapkou v moři. Nikdy nebudeme kosmická velmoc. Ale měli bychom si položit otázku, zda chceme být také takovou kapkou, pokud jde o naši životní úroveň. A v tomto ohledu je souvislost s kosmonautikou jasná. Jestliže necháme jen na těch velkých, aby vyvíjeli kosmické technologie, co můžeme očekávat? Budeme doufat, že nám velkodušně v budoucnu budou všechno zdarma poskytovat, že se o nás budou starat? Nebo si ty technologie koupíme? A za co? To je zásadní strategická otázka o tom, jak bude vypadat život v této zemi.

Podobné námitky nedávno zazněly i vůči Indii, když vyslala sondu k Měsíci. Kritici říkají, že by Indie neměla investovat do něčeho tak nákladného, když se potýká s nemocemi a s negramotností značné části obyvatelstva.
Indie svůj kosmický program začala v 60. letech doslova z nuly a za čtyřicet let se z ní stala kosmická velmoc. Dnes nabízí možnost vypustit družici komukoli na světě, má na to kvalifikované odborníky. Indičtí matematici byli vždy vyhlášení, to se teď promítlo do softwarového inženýrství. Programátoři v Indii dokážou velké věci. Jsou konkurenceschopní na světovém trhu, což z nich dělá zemi, se kterou se nejen v regionální, ale i v globální politice musí počítat. Indie je samozřejmě obrovská země. Je nesmysl, aby Česká republika dělala třeba vlastní nosné rakety, ale to strategické rozhodnutí by mělo být stejné. Nezůstat pozadu.

Foto: ESA, archiv Jana Koláře