Fotografka Adéla Homolková se věnuje portrétní, brandové a boudoir fotografii. Před jejím objektivem stojí ženy v nejrůznějších životních obdobích – před svatbou, během těhotenství, po letech intenzivního mateřství, po rozvodu i při oslavě kulatých narozenin. Boudoir podle ní není jen o svlékání ani o dokonalém těle. Je především o pozornosti, kterou žena na několik hodin věnuje sama sobě, a o možnosti uvidět se jinak, než jak se zná z koupelnového zrcadla.
Jak jste se vlastně dostala k boudoir focení?
Moje cesta nebyla nijak poetická. (smích) Fotila jsem lidi, rodiny a už nějakou dobu jsem přemýšlela, že mě focení opravdu hodně baví a chtěla bych se jím i uživit. Zároveň jsem hledala oblast, na které by se dala fotografická práce dlouhodobě postavit.
Pak jsem na jedné fotografické konferenci narazila na knihu o focení žen. Když jsem viděla, jak taková fotografie může vypadat, absolutně jsem se zamilovala. A bylo rozhodnuto. Postupem času jsem pak přidala ještě brandové a portrétní focení.
Co vás na focení žen tak oslovilo?
Jednak jeho vizuální stránka. Boudoir mi dává prostor pro kreativitu, práci se světlem, tělem, stínem, pohybem. Ale zároveň je tam něco, co mi vyhovuje možná ještě víc – zpomalení a práce s jednou ženou.
Jsme spolu několik hodin, povídáme si, můžu ji trochu poznat, napojit se na ni. Není to rychlé focení, kde člověk odbaví jednoho člověka za druhým. Ta pozornost je velmi intenzivní a mně tenhle způsob práce sedí.
Co je vlastně boudoir? Spousta lidí si pod tím možná představí jednoduše focení nahých žen.
Pro mě je boudoir vkusná intimní fotografie ženy, která je odhalená víc, než bývá normálně. Ale rozhodně to nemusí znamenat nahotu. Vlastně úplnou nahotu ani příliš často nefotím. Většinou pracujeme se spodním prádlem, košilí, krajkou a podobně.
A každá žena může být zachycena jinak. Fotografie může být něžná, velmi ženská, sexy, někdy i trochu drsnější. Hodně záleží na tom, jak chce být zobrazena právě ona.
Proč se ženy rozhodnou něco takového absolvovat?
Tohle mě na tom fascinuje, protože těch důvodů je opravdu hodně a velmi často jsou spojené s nějakým konkrétním obdobím života.
Když to vezmu od mladších klientek, přicházejí třeba nevěsty. Chtějí fotografie jako dárek pro budoucího manžela, ale zároveň chtějí zaznamenat samy sebe v období, kdy se vdávaly. Vlastně si vytvářejí takovou časovou stopu.
Pak přicházejí těhotné ženy. Těhotenství je krátké a naprosto jedinečné období kdy žena najednou vnímá své tělo trochu jinak. Často méně kriticky a to nás to pustí do více odhalených fotek.
Další velkou skupinou jsou ženy po dětech. A tam už je ten příběh často úplně jiný.
V čem?
Žena může několik let fungovat především pro ostatní. Děti, domácnost, partner, práce. Je to obrovsky náročný kolotoč. Každá máma tohle zná. Nemá čas cvičit, někdy nemá čas ani pořádně jíst a dojídá to, co nechali děti. Sama sebe má někde úplně na konci seznamu.
A pak děti trochu odrostou. Nemusí to být rok nebo dva po porodu, může to být klidně po deseti letech. Najednou má žena zase trochu prostoru pro sebe. Dá se na přední příčky priorit, začne se o sebe starat a následně se dobře cítit ve vlastním těle.
A chce si to zaznamenat. Pro sebe. Jako takový důkaz: Pořád tam jsem. Pořád je tam ta ženská.
Takže nejde nutně o návrat k tělu, které měla před dětmi?
Ne. Spíš o návrat pozornosti k sobě. A to mi připadá důležité.
Myslím, že ženám se v běžném životě často nedostává právě pozornosti k sobě samým. A boudoir je několik hodin, kdy se všechno točí jen kolem nich. Nikdo po nich nic nechce. Mají moji plnou pozornost a energii. Užijou si péči - makeup, vlasy, proseco/kávička. Celý ten čas je jen o nich.
Zmiňovala jste také ženy, které přicházejí po rozvodu. Proč právě tehdy?
Rozvod je významná životní změna. Člověk přestane fungovat v nějakém automatu a začne se znovu dívat sám na sebe. Kdo jsem já bez toho vztahu? Co mi vyhovuje? Co vlastně chci?
Žena může mít potřebu znovu posílit sama sebe a uvidět svoji nejlepší verzi. Může jí to pomoct se sebevědomím, může začínat nový život, třeba hledat nového partnera. Je tam zkrátka nový začátek.
A potom přicházejí čtyřicátiny, padesátiny, šedesátiny…
Přesně. Čtyřicet, padesát, šedesát. Významné narozeniny jsou velmi častým důvodem. Žena si řekne: Takhle vypadám teď a chci si to uchovat.
A samozřejmě mezi tím vším jsou ženy, které žádný velký životní mezník nemají. Prostě si chtějí udělat radost.
Když bych ale měla najít něco společného pro všechny tyhle důvody, je to asi jedno: žena se rozhodne věnovat pozornost sama sobě.
Začíná podle vás ten zážitek až ve chvíli, kdy žena vstoupí do studia?
Vůbec ne. Podle mě začíná mnohem dřív. Už samotným rozhodnutím.
Žena začne přemýšlet, co si vezme na sebe, začne se na focení těšit. Některé klientky mi říkají, že kvůli němu začaly víc cvičit, lépe jíst nebo se o sebe víc starat. Najednou samy sobě věnují pozornost.
A pak je samotné focení a teprve třešničkou na dortu jsou výsledné fotografie.
Když k vám klientka přijde, je sebevědomá a připravená?
Často je hlavně ráda, že doběhla. (smích) Přijde v hektickém stavu, protože předtím zařídila milion dalších věcí, a samozřejmě není připravená tak dokonale, jak si představovala.
Proto nezačínáme tím, že bych jí okamžitě dala před obličej fotoaparát. Nejdřív dělám make-up a vlasy.. Dostane něco k pití a povídáme si. A už během toho vidím, jak se postupně uklidňuje.
Boudoir je ale poměrně intimní záležitost. Jak si během tak krátké doby získáte důvěru?
Pro mě to začíná už před focením. Ideální je, když si s klientkou předem zavoláme. Může se mě zeptat na všechno, co ji zajímá, řešíme oblečení, přípravu, dostane ode mě materiály s informacemi. Už tím se buduje určitá důvěra.
A pak je to spousta zdánlivých maličkostí. Jak studio vypadá, jestli je uklizené, jak pracuji, v jakém stavu jsou mé štětce při líčení, jak s ní mluvím. Klientka musí cítit, že jsem tam v tu chvíli opravdu pro ni.
A důležitá je podle mě i jistota fotografa. Neustále se vzdělávám a potřebuji sama vědět, že odvádím nejlepší práci, jaké jsem schopná. Klientka tu jistotu cítí.
Spousta žen ale vůbec neumí pózovat. Není právě tohle jedna z největších obav?
Je. A přitom to vůbec nemusí umět. To je moje práce.
Při focení spolu skoro pořád komunikujeme. Říkám jí, co může udělat s rukama, nohama, hlavou, vlasy, kam se podívat, jak se pohnout. Nenechávám ji stát před fotoaparátem a přemýšlet: „Je tohle správně? Co mám dělat?“
Potřebuje vědět, že jí to jde. A pokud potřebujeme něco změnit, řeknu jí konkrétně co.
Ukazujete klientkám fotografie už během focení?
Ano a považuji to za důležité. Ukážu jí náhled na fotoaparátu a ona najednou vidí: Aha, ono to opravdu vypadá dobře.
To je často okamžik, kdy se ještě víc uvolní. Už nemusí věřit jen mně, vidí výsledek. Ví, že nám vzniká něco krásného. A potom si postupně dovolí víc.
Pomáhá samozřejmě i hudba a celková atmosféra. Žena si zkrátka potřebuje na tu úplně nezvyklou situaci zvyknout.
Musí se při boudoir focení svléknout?
Nemusí. Upřímně, ženy, které se vůbec svléknout nechtějí, ke mně na boudoir většinou ani nepřijdou. Ty si spíš objednají portrétní focení. Klientka, která si objedná boudoir, už o něm zpravidla nějakou dobu přemýšlela a ví, do čeho přibližně jde.
To ale neznamená, že přijde a okamžitě se cítí komfortně. Postupujeme pomalu. Fotím hodně se světlem a stínem, takže i intimnější fotografie může ukazovat třeba jen obrys těla a zbytek zůstane schovaný ve stínu.
Když jí takovou fotografii ukážu a ona vidí, že je vkusná a krásná, začne se postupně otevírat dalším možnostem. Po hodině focení bývá úplně někde jinde než na začátku.
Říkáte, že chcete ženám ukázat jejich krásu. Může ale fotografie skutečně zvýšit sebevědomí?
Myslím, že může být jednou částí skládačky. Nechci tvrdit, že focení vyřeší něčí problémy nebo že je to terapie. Někdy může mít velký přesah a někdy je to prostě krásný zážitek a krásné fotografie.
Ale může to být důkaz pro ženu samotnou.
Fotografie nám umožní vidět sebe sama jiným pohledem. A někdy si žena až při pohledu na fotografii uvědomí: Já jsem opravdu hezká. Jsem přitažlivá. Tohle jsem já.
Není ale potom sebevědomí stále závislé na potvrzení zvenčí?
Do určité míry ano. Ale mně vlastně nepřipadá, že by na tom bylo něco špatného. Lidé jsou vizuální bytosti a zobrazení něčeho nám pomáhá tomu i uvěřit. Proč bychom tedy nemohly použít fotografii jako nástroj, díky kterému se na sebe podíváme jinak? Navíc z toho vznikne něco, co má hodnotu i za mnoho let. Fotografie s časem získávají úplně jiný význam.
Co když je ale žena sama k sobě velmi kritická a na fotografiích se jí něco nelíbí?
Pak potřebuji především pochopit, co přesně vidí ona. Každá máme něco. Někdo nemá rád svůj profil, někdo velký úsměv, někdo břicho. A fotograf to nemusí automaticky poznat. Komunikace je pro mě zásadní před focením, během něj i po něm. Pokud ta žena potřebuje mít větší kontrolu nad procesem, koukáme častěji na náhledy a mluvíme o jejích potřebách.
A kde je hranice retuše?
Automaticky odstraňuji věci, které jsou dočasné – například pupínek nebo modřinu. Pleť samozřejmě zjemňuji, ale nechávám charakter člověka a zásadní vrásky. Nechci z klientky vytvořit někoho jiného.
U některých věcí se domlouváme. Klientka mi například může říct, že chce odstranit jizvy, strie, atp. Nebo se naopak rozhodneme, že je necháme. Neexistuje jedno pravidlo pro všechny.
Existuje podle vás věk, kdy už je žena na boudoir stará?
Ne. Dokud sama cítí, že se takhle chce nechat vyfotit, není na to stará. To dovolení si dává ona sama, nikdo jiný.
Dnešní šedesátnice nebo sedmdesátnice mohou být nádherné ženy. A paradoxně se s nimi někdy pracuje úplně úžasně.
Proč?
Protože už často mají věci v hlavě srovnané. Když přijdou na takové focení, vědí, proč tam jsou. Nemají takovou potřebu něco schovávat nebo řešit každou drobnost.
Je v nich určitý klid a vyzrálost. A s tím se nádherně pracuje.
Vracejí se ženy na boudoir opakovaně?
Ano. A je zajímavé, že podruhé už často přijdou úplně jinak nastavené. Vědí, co je čeká, důvěřují mi a někdy si dovolí něco odvážnějšího než při prvním focení.
Poprvé je to krok do neznáma. Podruhé už vědí, že se nemusí bát.
Kdybyste měla úplně jednoduše říct, co chcete ženám prostřednictvím svých fotografií dát, co by to bylo?
Ukázat jim jejich vlastní krásu.
