Gabriela Slováková: Ženské vězení není jako ve filmech

„Ženy ve vězení nejsou tvrdé kriminálnice z filmů. Jsou to často ženy, které prošly násilím, chudobou nebo ztrátou dětí,“ říká Gabriela Slováková, bývalá ředitelka ženské věznice ve Světlé nad Sázavou. V rozhovoru otevřeně popisuje každodenní realitu za mřížemi, sílu mateřství i to, proč si lidé po výkonu trestu zaslouží druhou šanci.

Většina lidí zná ženskou věznici jen z filmů a seriálů. Jak moc se tahle představa liší od reality?

Realita je mnohem méně dramatická, ale o to víc syrová. Ve filmech vidíme extrémy jako násilí, gangy, velká gesta. Skutečná ženská věznice je spíš o každodennosti, rutině a o tom, jak se ženy snaží přežít psychicky. Je tam hodně smutku, traumat, promarněných šancí i hodně nevyřčených věcí a také hodně obyčejné lidskosti, kterou by člověk možná nečekal.

Co bývá pro ženy největším šokem ve chvíli, kdy do věznice přijdou poprvé?

Největší šok je ztráta svobody, soukromí a kontroly nad vlastním životem. Najednou nemůžete rozhodovat o ničem – kdy vstanete, co si vezmete na sebe, kdy si dáte kávu. A pak samozřejmě odloučení od dětí. To je pro většinu žen moment, který je zlomí víc než samotný trest.

Jaké konflikty a problémy se mezi vězeňkyněmi řeší nejčastěji?

Většina konfliktů vzniká z maličkostí, například z nedostatku prostoru, soukromí a z toho, že spolu žijí ženy, které by se venku možná nikdy nepotkaly. Napětí často pramení z frustrace, strachu a pocitu bezmoci. Ženy se hádají, závidí si, intrikují, kalkulují. Ale zároveň je tam i silná schopnost držet při sobě, dokážou být podporující, když má někdo starosti či řeší například problémy ve své rodině.

Zažila jste ve věznici situace, které byly natolik absurdní nebo bizarní, že by jim člověk skoro nevěřil?

Ano, vězení je plné paradoxů. Někdy se smějete tomu, co by vás venku ani nenapadlo. Třeba když se ženy dokážou na život pohádat o úplnou drobnost, třeba kdo dnes vybírá program, na který se bude 50 žen dívat na jedné televizi, kterou mají sdíleně k dispozici ve volném čase pro jeden oddíl. A za pět minut si navzájem půjčují šampon a baví se spolu, protože vědí, že tam v této sestavě musí dalších několik měsíců či let přežít. Ten kontrast je někdy tragikomický. Nebo když odsouzená žena, která žila v bohatství a luxusu, kšeftuje s tabákem. Zní to úsměvně, ale dochází vám, jak toxické prostředí to je a jak fatální vliv má izolace od normálního života na odsouzené.

S jakými životními příběhy se u odsouzených žen setkáváte nejčastěji?

Velmi často jde o příběhy spojené s násilím, závislostí nebo toxickými vztahy či špatným sociálním zázemím. Mnoho žen se do trestné činnosti dostalo v důsledku dlouhodobého traumatu, naivity či nezodpovědnosti. Jejich životní cesta je často mnohem složitější. Nemají stejnou výchozí pozici jako většina lidí pocházejících z milujícího rodinného zázemí a podnětného prostředí. Smutné je pak pozorovat dopad trestné činnosti žen na jejich děti; často se pak dostávají do začarovaného kruhu, ze kterého se špatně vystupuje.

Jaké místo mají ve vězení děti a mateřství? Je to téma, které je v ženské věznici přítomné silněji, než si umíme představit?

Je to obrovské téma. Mateřství je přítomné v každém rozhovoru, v každé myšlence. Mnoho žen žije s pocitem viny, že selhaly nejen jako lidé, ale hlavně jako mámy. A to je břemeno, které si nesou každý den. Jsou ale i takové, které se nikdy nenaučily být dobrou mámou. Otázka pak zní, čí je to vina? Měly doma dobré vzory? Jak ony samy vyrůstaly jako děti? Je to téma na samostatný rozhovor.

S jakými předsudky se podle vás potýkají lidé, kteří dostali druhou šanci, ale nesou si nálepku trestaného člověka?

Lidé po výkonu trestu často narážejí na představu, že kdo jednou selhal, selže znovu. Nejčastější je nálepka »kriminálník«. Je to hluboce zakořeněný stereotyp, který jim komplikuje návrat do běžného života. Přitom většina z nich chce normálně pracovat, starat se o rodinu a žít bez konfliktu se zákonem. Setkávají se s nedůvěrou zaměstnavatelů, s obavami okolí, někdy i s odmítáním v rodině. Nálepka trestaného člověka je bohužel něco, co společnost často vidí dřív než jejich schopnosti, motivaci nebo změnu, kterou prošli. I proto již jedenáctým rokem děláme projekt Yellow Ribbon, který šíří osvětu o lidech s trestní minulostí. Letos máme téma Děti a mladí lidé, kteří udělali chybu. Každoročně projekt vrcholí během Yellow Ribbon Run, na který bych čtenáře chtěla pozvat. Sejdeme se 11. června v oboře Hvězda v Praze 6 a opět ukážeme veřejnosti, že druhá šance má smysl.

Napsala jste knižní novinku Kriminálnice. Co vás vedlo k tomu, přenést zkušenosti z tohoto prostředí právě do knižní podoby?

Za roky práce v justici a ve vězeňském prostředí jsem potkala stovky žen, jejichž příběhy jsou silné, bolestné, ale i inspirativní. Mrzí mě, že se o ženském vězeňství mluví jen povrchně nebo vůbec. Přitom právě ženy nesou následky trestu jinak, jsou matkami, pečovatelkami, oběťmi násilí, lidmi s traumaty. Chtěla jsem dát hlas těm, které ho běžně nemají. A zároveň ukázat, že za každým trestným činem je konkrétní člověk a konkrétní cesta, která k němu vedla. Myslím, že pokud si knihu přečtete, může vám pomoci pochopit, jak se to může stát, že ženy páchají trestnou činnost, a možná se i zamyslet nad tím, že se to opravdu může stát každému.

Co by měla kniha Kriminálnice čtenářkám a čtenářům odhalit především – něco, co o ženském vězeňství dosud vůbec netuší?

Že ženské vězeňství je úplně jiný svět, než jak si ho většina lidí představuje. Ženy ve vězení nejsou »tvrdé kriminálnice« z filmů. Jsou to často ženy, které prošly násilím, chudobou, závislostí, ztrátou dětí nebo partnera. Jejich trest je mnohdy jen poslední kapkou v dlouhé řadě životních zranění. Kniha ukazuje jejich realitu bez příkras – každodennost, vztahy, strachy, ale i humor a sílu, kterou v sobě mají. A hlavně to, že změna je možná, když jim někdo dá šanci.