Komunisté po únorovém převratu v roce 1948 začali s budováním totalitního systému a k tomu patřilo i zúčtování s politickými protivníky. Vedle pronásledování a poprav otevřených odpůrců jako byli Heliodor Píka či Milada Horáková, začali za přispění sovětských poradců hledat třídního nepřítele ve vlastních řadách. Rozhlas 25. února 1951 informoval o odhalení "protistátního spiknutí", do něhož byli podle strany zapojeni i Vladimír Clementis a Gustáv Husák.
Oba do té doby vysocí představitelé režimu byli obviněni z buržoazního nacionalismu, další komunisté - jako třeba Otto Šling a Marie Švermová - pak z protistátní činnosti. Oznámení rozhlasu předcházela schůze ÚV KSČ, která se konala 21. až 24. února 1951. Na ní byla mimo jiné přednesena zpráva "o případu Clementise a jeho spoluviníků ze zločinné skupiny buržoazních nacionalistů". Clementis, Husák, Ladislav Novomeský a další obvinění byli vyloučeni z KSČ a zbaveni stranických funkcí.
V dalším období pak hledání vnitřního nepřítele nabíralo stále větší obrátky a zasáhlo až do nejvyšších příček stranického žebříčku. Vyvrcholením pak byl v roce 1952 proces s "protistátním spikleneckým centrem" bývalého generálního tajemníka ÚV KSČ Rudolfa Slánského, v němž bylo k trestu smrti odsouzeno 11 funkcionářů. Právě do tohoto procesu byl zařazen i původně "buržoazní nacionalista" Vladimír (Vlado) Clementis, ministr zahraničí v letech 1948 až 1950.
Clementis měl za sebou emigraci ve Francii a v Anglii, kde v době nacistické okupace mimo jiné pracoval v BBC. V roce 1939 byl vyloučen z KSČ pro nesouhlas se sovětsko-německým paktem, po válce mu ale bylo členství obnoveno. Už od roku 1948, kdy se stal ministrem, však byl trnem v oku sovětským pozorovatelům. Nakonec byl odvolán z funkce ministra, zatčen a v prosinci 1952 popraven. Ve stejném procesu dostal trest smrti také vedoucí tajemník krajského výboru KSČ v Brně Šling.
Dalším ze stranicky vysoce postavených "zrádců" z února 1951 byl i právník a pozdější československý prezident Gustáv Husák. Husákova politická hvězda začala stoupat za druhé světové války, kdy se stal členem vedení slovenské komunistické strany a předsednictva ilegální Slovenské národní rady a podílel se na přípravě Slovenského národního povstání. Po válce stál v čele Sboru pověřenců plnícím roli slovenské vlády, měl pod kontrolou policii i Státní bezpečnost.
Na jaře 1950 byl Husák spolu s dalšími obviněn z buržoazního nacionalismu a v dubnu 1954 odsouzen na doživotí. V roce 1960 byl po amnestii propuštěn z vězení a roku 1963 rehabilitován. V roce 1968 v době Pražského jara patřil zpočátku k reformistům, později se ale v dubnu 1969 dostal do čela KSČ jako jeden z hlavních exponentů počínající normalizace. V květnu 1975 se stal prezidentem republiky a k abdikaci byl donucen teprve po listopadu 1989.
