Ian Nathan: Hollywood hraje tvrdou hru

Roky čekání, neproniknutelní asistenti a přísná kontrola obrazu hvězd. „Při práci s hollywoodskými herci musíte vždy být o krok před nimi,“ říká britský filmový novinář IAN NATHAN.

Byl film něco, co vás provázelo již od dětství, a vy jste tak toužil dostat se do jeho blízkosti – buď jako herec, nebo třeba jako novinář?

Vyrůstal jsem v 70. letech a moji rodiče se rádi dívali na filmy, takže i já je měl od dětství rád. Vyrůstal jsem na Jamesi Bondovi, maminka milovala film Dr. No a myšlenka očekávání nových filmů mě velice vzrušovala. Vše postupně přerostlo až k filmové vášni. Ve škole vám nikdo neřekne, že byste mohl být filmový žurnalista. Hustí do vás, že byste měl být zubař, doktor nebo právník a film není žádná správná volba. Moje vášeň pro film stále vzrůstala, ale je zajímavé, že jsem si nikdy neříkal, že bych mohl udělat ve filmové branži nějakou kariéru. Nikdy mě nelákalo být hercem, vždycky jsem je však obdivoval, protože to je nesmírně náročné povolání. Musíte si pamatovat text, umět se pohybovat před kamerou a milion dalších věcí. Takže moje kroky vedly na vysokou školu, a to studovat přírodní vědy, environmentální biologii. Ani nevím, proč jsem se vydal tímto směrem. V pokusech jsem byl velice špatný a měl z toho deprese a začal si říkat, že tohle přece nechci dělat celý život. A pak tu byla žena, jejíž jméno jsem již bohužel zapomněl, která mi zcela změnila život. Zeptala se mě: „Přemýšlel jsi o psaní?“ Řekla mi, abych zkusil psát do školních novin, a já se tedy vydal do kanceláře příslušného oddělení. A hned poté, co jsem vešel, mi vedoucí řekl, že právě přišel o redaktora kulturní sekce a zda bych to mohl po něm převzít. Je zvláštní, jak to v životě chodí, nic jsem neplánoval a najednou mi mozek řekl, že tohle je to, co chci dělat.

Říkal jste, že jste vyrůstal na Jamesi Bondovi. Vidíme staré kousky s herci Connerym či Moorem a ty poslední, kde jde často podle mnohých názorů již jen o efekty a product placement (marketingová strategie, kdy jsou do filmu nenápadně začleňovány výrobky nebo značky, pozn. red.). Není čas to raději ukončit?

Hm, záleží na publiku, co chce. Každý producent vám řekne, že je to podle diváků: pokud něco odmítnou, nemá cenu to filmovat, ale pokud i po 60 letech pořád chtějí další díly, tak proč ne? Jsou to oni, kdo ho zaplatí. Avšak samozřejmě přicházejí s tím i otázky, jak to filmovat, co tam změnit, zda přijít s něčím novým, aby to bylo relevantní… Já osobně jsem vyrůstal na Connerym, miluji filmy s ním.

Proč?

Kvůli jeho charismatu a tomu, jak hrál. Na druhé straně, když se na jeho bondovky dívám teď, působí už velice staromódně. Ať se bavíme o sexu, či politice, vypadá to skoro až legračně. Tehdy bylo skvělé se dívat, jak Bond odlétá do Japonska nebo nějaké exotické destinace, protože v té době to bylo něco zcela nového. Tehdy si divák říkal: „Jak může jen tak letět do Japonska nebo do Švýcarska? Jak to dokázal?“ Dnes, kdy je cestování jednoduché, by si diváci řekli: „Hm, letí do Jižní Ameriky. A co má být? Já tam byl také.“ Když se Bonda ujal herec Daniel Craig, Bond už musel vypadat jinak, protože je 21. století. Žijeme ale v době, kdy je pro režiséra lepší točit dvě hodiny před zeleným pozadím než tři dny v náročných a drahých exteriérech. Z toho jsem smutný, protože čím je těžší natáčení, tím lépe se to promítne do filmu. Třeba takový film Lawrence z Arábie: každý divák ví, že jsou v poušti a jak obtížné to tam muselo být. Z filmu je to cítit, což při použití zeleného pozadí není. Byl jsem na natáčení filmu Pán prstenů a ptal se režiséra Petera Jacksona: „Nechybí ti, že bys čekal s kamerou na západ slunce v horách?“ A on mi odpověděl: „Vím, na co se mě ptáš, ale pro mě je jednodušší natočit západ slunce před zeleným pozadím. Trvá mi to dvě hodiny, mám deset různých záběrů. V exteriérech by mi trvalo dva týdny, než bych tam dostal celý štáb.“ Já trval na svém: „To jo, ale diváci by to v tom filmu cítili, že je to v reálu.“ Pokýval hlavou a řekl: „Ale není to ekonomické.“ Každý režisér chce mít co největší kontrolu a se zeleným pozadím jí má mnohem více než v exteriérech, protože si tam může dělat, co a jak potřebuje, a nemusí čekat na vhodné počasí.

Je známý snímek, kde se objímáte s režisérem Oliverem Stonem.

Oliver Stone je skvělý a potkali jsme se mnohokrát. Měl jsem moc rád jeho filmy z 90. let jako Četa nebo JFK. Je velice upřímný a nebojí se říct svůj názor. Mluvil jsem s ním několikrát a vím, že někteří lidé ho nemají rádi pro jeho postoje a názory. Takže jednou jsem byl v hotelu v Americe a šel si pro cigarety do pokoje a najednou mě Oliver uviděl a srdečně mě objal a ptal se, jak se mi líbil jeho poslední film. On hrozně rád debatuje.

Odvážil byste se ho zeptat, proč má rád ruského prezidenta Vladimira Putina?

Ano. Nemluvil jsem s ním již několik let, přesto se domnívám, že by byl připraven se o tom s vámi bavit. Nevím, zda byste tu diskuzi vyhrál. Asi by argumentoval slovy: „Je Trump lepší než Putin?“ Ale jak říkám, je inteligentní a nebojí se konfrontace ani diskuze a byl by ochotný se o podobných tématech bavit.

Jak si vybíráte osobnosti pro své biografie? To se zeptáte určitých lidí a podle jejich dostupnosti a ochoty pak s nimi začnete spolupracovat?

Když píšete knihu, musíte také přemýšlet o jejím komerčním potenciálu. Vydavatel nevydá něco, o čem by věděl, že bude ležák. Takže když začínám uvažovat o nějakém životopise, mluvím s vydavatelem, který má přehled o trhu a ví, co by bylo žádané a co ne. Já třeba obdivuji filmy režiséra Petera Weira a rád bych o něm napsal knihu, ale vydavatel mi řekl, že by to nikdo nekupoval. Takže se spolu na začátku celého pracovního procesu bavíme, co mě zajímá opravdu hodně a o čem bych chtěl psát, a vydavatel se na to dívá očima obchodníka. Je zajímavé, že s knihami to není jako s filmem. Kniha o režiséru Wesu Andersonovi by se prodávala velmi dobře, ale jeho filmy jsou sice dobré, avšak žádné velké hity to nejsou. Takže takhle to funguje a s vydavatelem se bavíme tak dva roky dopředu o tom, za kým se vydáme dělat rozhovor a napsat knihu. Na knihách se dá hodně vydělat, protože je prodáte i v zahraničí. Ale vydavatel by se ptal, zda bude kniha o Peteru Weirovi zajímat lidi v Česku, Španělsku nebo Francii, protože by musel zařídit překlady. Někdy se rozhodnutí dělá na redakční radě celého týmu a tam mají dost co mluvit lidé z obchodního a marketingového oddělení. To jsou lidé, kteří právě skončili práci na kuchařce nebo knize o zahradničení a zeptají se mě: „Kdo je Peter Weir, nikdy jsme o něm neslyšeli.“ Hlas těchto lidí má velkou důležitost. Takže to je jedna věc. Pak musíte vzít v úvahu, zda dotyčná osobnost má zajímavý příběh, o němž by se dalo psát a který by lidi zajímal. Pokud bych vydal knihu o režiséru Quentinu Tarantinovi, bude se stále prodávat, protože jeho filmy jsou oblíbené. Kdybych vydal knížku o herečce Pamele Anderson, bude se prodávat tři měsíce a pak se na ni zapomene. Ale já nemám talent psát o někom, jako je ona.

Lidé jako režiséři Steven Spielberg nebo James Cameron jsou chráněni neprostupnou zdí agentů a manažerů. Jak se přes tu zeď dostanete blíž, abyste mohl zaklepat na dveře a zeptat se na možnost rozhovoru a napsání knihy?

To je nejtěžší část celé práce. Speciálně Spielberg je velmi chráněn, ale i on sám je v tomto směru velice rezervovaný, drží si velký odstup. Chce si chránit svoji práci a „dědictví“. Nedávno jsem točil dokument o Vetřelcích, kam jsme samozřejmě chtěli a potřebovali Jamese Camerona. Získat ho byl velmi podobný proces. Dostat se k němu, získat souhlas a udělat rozhovor mi trvalo dva roky. Pracuje na filmech Avatar a nechce se rozptylovat ničím jiným. Takže funguje to tak, že navštívím jeho management se svou prezentací a řeknu jim, o co mi jde. Nabídka bude ležet na stole jeho manažera nebo asistenta tak dlouho, než on usoudí, že teď je správný okamžik to Jamesovi předložit.

A to jste tam šel sám za sebe, nebo vám pomohl svým jménem vydavatel?

U toho dokumentu tam byl producent a kameraman a já na to šel přes lidi, kteří mají blíž ke Cameronovi a mají s ním i lepší vztahy. Takže jsem poslal žádost a bylo měsíce ticho po pěšině. Nesmíte se vzdát. A pak vám přijde e-mail nebo SMS s větou „možná to půjde“ a zase měsíce ticho.

Musíte být vytrvalý?

Ano, ale ne příliš vytrvalý, jinak pro ně budete jako „otrava“ a automaticky vás vyhodí. Musíte v nich vzbudit pocit, že by bylo pro ně dobré se s vámi bavit, což je velmi těžké. A takhle se to táhne dlouho a najednou přijde vzkaz „tak jo, za měsíc to půjde“. Musím si tedy objednat letenky, připravit kameru a poté najednou sedím před Cameronem a je fantastický. Jak jsem říkal, všechno záleží na jeho pracovním plánu, který mají na starost jeho asistenti, a zatímco já se dva roky snažím k němu dostat, on na mě ty dva roky vůbec nemyslí a věnuje se mi až v určený čas. To neznamená, že by byl arogantní nebo bych mu byl jedno, ale takhle to funguje.

Byl jste na place, když Spielberg natáčel. Asi nebylo lehké se tam dostat, že?

Pomohlo mi, že jsem šéfoval filmovému časopisu Empire, který je ve filmovém světě velmi prominentní a v Hollywoodu ho mají velmi rádi, protože se tam píše o práci a filmech. Režiséři jako Spielberg a Cameron na filmových časopisech vyrůstali jako jejich náruživí fanoušci. Takže fakt, že jsem pracoval v Empire, mi hodně pomohl se dostat na správná místa. Přeháněl bych, kdybych řekl, že to udělali pro moje hezké oči, ale otevřelo mi to dveře. Také jim to řeklo, že nejsem novinářská drbna, jež jim bude klást trapné otázky. A to se jim líbí, protože jde o velice inteligentní lidi, kteří nechtějí jednat s nějakým diletantem.

Jak se připravujete na psaní životopisů hvězd, jako je třeba režisér Ridley Scott?

Nejdříve musím zhlédnout všechny jejich filmy. Knihy o takových lidech mají dvě strany: jedna je o jejich životě, práci a historii a ta druhá o tom, jak na nás jejich filmy působí, jak je vnímáme a jakýma očima je sledujeme. Takže samozřejmě píšu o tom, co a jak tito lidé dělají, ale zároveň se snažím přinést i pohled nás, zanícených diváků, jak na nás zapůsobila nějaká scéna. A protože tam jsou často různé perspektivy, já se je snažím propojit. Takže kniha není jenom o tom, jaký je Ridley Scott, ale také jak sledovat jeho filmy. A často čtenáře víc zajímá ta druhá část, protože vlastně s nimi sdílím nějakou zkušenost a vnesu světlo do nějakého zážitku.

A to se s nimi po dvouletém úsilí sejdete, nahrajete si rozhovor, pak ho přepíšete a pošlete k autorizaci všech 400 stránek?

Ne, tohle je pro každého spisovatele velmi složitá a nebezpečná část práce. Pokud dělám oficiální životopis, pošlu jim kopii ke schválení. Problém je v tom, že se jim třeba nelíbí, jak jsem popsal určitou událost či jakým pohledem film hodnotím. Oficiální životopis také znamená, že ho musí schválit studio, což je velmi tenký led, protože se do toho vloží právníci, kteří si to musejí přečíst, a začíná tak dlouhé období, kdy třeba napíšou: „Nelíbí se nám tento odstavec.“ Takže tohle a tohle musím změnit a pro čtenáře je výsledný produkt už jen určitý kompromis. Z těchto důvodů jsou oficiální životopisy velmi náročné a je obtížné je napsat a vydat. Ale neříkám, že všechny musejí být nutně kompromis. Četl jsem jich dost a některé jsou moc dobře napsané. Takže neoficiální životopis neznamená, že kniha byla napsána bez jejich vědomí a spolupráce, ale nebyla jimi schválena. Když jsem točil dokument o Jamesi Cameronovi a Vetřelcích, chtěl ode mě jeho kopii, avšak neměl právo mi mluvit do scénáře, jak jsem to natočil a proč to sestříhal tak a tak. Tyto podmínky akceptoval. Setkal jsem se s ním třikrát, než jsme to natočili. A přestože asistenti věděli, co mi říkal, zavolali mi a zeptali se, zda bych to či ono mohl dát pryč. Já souhlasil, protože nešlo o nic důležitého a chtěl jsem si udržet dobré vztahy, neboť tihle lidé musejí mít pocit, že vám mohou věřit.

Bylo těžké se mu dostat pod kůži?

Já se o to ani moc nesnažil, protože je velmi dobrý vypravěč. Stačilo mu třeba připomenout natáčení Vetřelců v britském studiu Pinewood, kde ho zaměstnanci nebrali jako mladého režiséra vážně, ale jemu se rozzářily oči a začal ze sebe sypat jednu historku za druhou. Byl to jeden z nejlepších rozhovorů, který jsem dělal. A jako autor samozřejmě chci, aby mí čtenáři dočetli moji knihu a řekli si: „Páni, tak tohle jsem nikdy nevěděl.“

Jak je pro vás důležitá pravda?

Dobrá otázka. Když se vás zeptám, co jste měli včera k obědu nebo co jste dělal před týdnem, patrně si vzpomenete, ale když se režiséra zeptám na něco, co se stalo před 30 lety a je to jedna z milionů věcí, která se mu stala od té doby, je možné, že si tu věc či okolnosti bude pamatovat jinak, než se opravdu staly. Teď pracuji na dokumentu o režiséru Johnu Carpenterovi a jeho filmu Věc. Všem lidem, kteří se na něm podíleli, je kolem 80 let. Když mluvím s jedním, řekne mi, že tohle se stalo tam a tam, tak a tak. Druhý herec, který byl s ním na „place“, to vypráví jinak. Takže zapíšu všechny odpovědi a vzpomínky, jak byly řečeny, a tak čtenáři ukážu, že se to mohlo stát buď tak, nebo tak.

Fotíte se při rozhovorech s hvězdami na památku?

Fotky hollywoodských celebrit jsou velmi komplikovaná záležitost. Abychom mohli nafilmovat Sigourney Weaver pro náš dokument, museli jsme najmout kadeřnici a vizážistku, protože je to její tvář a její image, které udržují její kariéru. Má svůj tým, kterému věří, a mě do její blízkosti ani nepustili. Když jsme chtěli vyfotit Angelinu Jolie na titulní stránku časopisu Empire, její asistent nám přikázal objednat profesionálního fotografa s platem 500 dolarů za hodinu, vizážistku, stylistku a další lidi. Přišlo nás to skoro na 20 000 dolarů. Pak si řeknete, zda to vůbec za ty peníze stojí. Vyfotit s hvězdou se samozřejmě mohu, ale bude to podle přísných pravidel, že třeba se ta fotka neobjeví v časopise nebo na sociálních sítích. Speciálně herečky jsou na tohle háklivé, protože jde o jejich image a nemohou pustit do éteru fotky, kde nevypadají bezchybně. Musejí být stále pod kontrolou, fotka v teplácích a bez líčení by pošramotila jejich image. Špatná image by zničila pověst, pověst by poškodila studio a film, což se v Hollywoodu nesmí stát. Takže dostat hvězdu první velikosti na červený koberec, kde je stovka fotografů z celého světa, je finančně velice drahá záležitost. Není to jejich marnost, ale je to průmysl a jde hlavně a jen o peníze.

IAN NATHAN

• Narodil se v roce 1969 v Londýně.
• Britský autor životopisů, režisér filmových dokumentů.
• Napsal životopisy Ridleyho Scotta, bratrů Coenových, Guillerma del Tora, Quentina Tarantina, Francise Forda Coppoly, Sofie Coppoly a dalších významných filmařů.
• Je autorem knihy Alien Vault o Vetřelci, rozsáhlé historie vzniku ságy Pán prstenů nebo definitivního přehledu o Terminátorovi Jamese Camerona.
• Natočil dokumenty Vetřelci: Rozšíření či Filmařské legendy.