Na gymnáziu uvažoval o tom, že se stane psychologem. Zajímaly ho příběhy lidí v mezních situacích života, tedy to, jak se z nich stávají hrdinové, nebo zrádci. Nakonec je ale začal zpracovávat jako scenárista, režisér a v poslední době zejména jako spisovatel. Jeho nejnovější kniha Tisíc očí sbírá nadšené reakce čtenářů i kritiků, nedávno podle ní vznikla velkolepá audiokniha mimo jiné s Miroslavem Donutilem a Taťjanou Medveckou. „Román se může zdát psaný lehkou rukou, je čtivý, na to kladu velký důraz, ale za tím je spousta práce, tisíce hodin bádání, psaní a přepisování, než se vše spojí v konečnou literární podobu,“ říká Ivan Fíla.
Vaše nejnovější kniha Tisíc očí sbírá nadšené čtenářské reakce a nedávno se ve čtenářském hlasování stala Knihou roku Deníku N. Napadlo vás už ve chvíli, kdy jste ji psal, že by mohla mít takový úspěch?
Nenapadlo. Měl jsem spíš pocit, že to bude pro čtenáře těžké téma. Na druhé straně jsem o úspěchu či neúspěchu příliš neuvažoval, hnala mě nutnost ten příběh vyprávět tak, jak jsem ho vnímal: upřímně, syrově, drsně, bez okras. Chtěl jsem, aby čtení bolelo, aby ho čtenáři prožívali fyzicky se mnou. Ohlasy, které po vydání knihy a posléze také audioknihy přišly a stále přicházejí, jsou tak pozitivní, místy až euforické, že mě to zaskočilo. Je to další důkaz, že úspěch uměleckého díla není plánovatelný. Právě proto ve své tvorbě nikdy nedělám kompromisy, ať v literatuře, nebo ve filmu. Jen tak se může stát, že to, co oslovuje mě a za čím si stojím, osloví i ostatní.
Příběh románu Tisíc očí je mnohovrstevnatý, vyprávěný prostřednictvím řady postav, jasně ale směřuje k naší i obecnější historii, která nás dohání. Jak celý tenhle příběh vlastně ve vaší hlavě začal a vznikal?
Ve Velkých Losinách na Šumpersku jsem se náhodně setkal s jednou starší dámou, sedmdesátnicí, Němkou, která tam byla v lázních. Uzavřená, zvláštní, elegantně oblečená. Z jejího chování a způsobu vyjadřování jsem vycítil, že v sobě skrývá nějaké tajemství. Postupně jsem získal její důvěru, až mě jednou zavedla k pavilonu Šárka, kde za války a ještě pár let po ní bývala porodnice, a řekla: „Tady jsem se narodila.“ Od té chvíle mě to už nepustilo. Chtěl jsem vědět víc. Bylo to postupné otevírání nitra člověka, skoro až psychoterapie, s nečekanými zvraty, než jsem se dozvěděl celý její příběh. Nejprve jsem ho zpracoval jako povídku do fotoesejistické knihy Jeseníky: Čas, ten pohyblivý obraz věčnosti, později ve mně téma uzrálo natolik, že jsem se pustil do románu.
Román Tisíc očí se vrací k nacistické i komunistické vině a k nedostatečnému vypořádání se s historií. Čím vás tohle téma fascinuje?
Obdobím nacistické a komunistické diktatury jsem se zabýval už ve svých dokumentárních filmech. Vždy mě zajímaly příběhy lidí v mezních situacích, jak se z nich stávají hrdinové nebo zrádci, oběti bezpráví či vykonavatelé zla, jak se do těchto situací dostali, co tomu předcházelo, jaká byla jejich motivace. Baví mě vytvářet jejich detailní psychogramy. Když jsem byl na gymnáziu, měl jsem období, kdy jsem se chtěl stát psychologem. Znalost lidských charakterů je pro psaní scénářů i románů zásadní, stejně jako pro práci s herci.
Jak byste vůbec popsal svůj vztah k historii? Román Tisíc očí obsahuje množství historických střípků a zajímavostí a zdá se, že je dokážete sypat z rukávu…
Román jsem psal dva a půl roku, souběžně jsem intenzivně rešeršoval, samotné rešerše mi zabraly přibližně rok. Každý historický detail, ale i zdánlivě obyčejné popisy událostí, činností a různých oborů – vše, co musíte věrohodně do románu zabudovat a proměnit v přirozenou součást dějových linek – jsem si nejdřív musel osvojit, abych to pak mohl „sypat z rukávu“. Román se může zdát psaný lehkou rukou, je čtivý, na to kladu velký důraz, ale za tím je spousta práce, tisíce hodin bádání, psaní a přepisování, než se vše spojí v konečnou literární podobu.
Zásadní roli v celém příběhu hrají soudní systém, svědomí a etika soudců. Co všechno jste kvůli tomu musel nastudovat a promyslet?
Měl jsem k dispozici soudní materiály, dozvěděl jsem se o případech, v nichž hrála roli korupce, zejména v polistopadových devadesátých letech, ale i později. Zároveň jsem se podrobně zabýval justičními praktikami v bývalém Československu během čtyřicetileté komunistické diktatury. A musím dodat, že určitou motivací byly také moje osobní zkušenosti ze soudních sporů v souvislosti s filmem Muž, který stál v cestě. Ten mi byl jako režisérovi vytržen z rukou a jeho scénář byl bez mého vědomí a svolení doslova vykuchán. U soudu jsem zažil nečekané obraty soudců, nelogické i procesně závadné postupy. První spor o režijní smlouvu jsem nakonec vyhrál, druhý – žaloba kvůli zneužití mých autorských práv – bude mít brzy pokračování u Vrchního soudu v Praze. I tyto zkušenosti mi pomohly přesněji popsat soudní a advokátské prostředí.
Nakolik je váš román autobiografický? Předpokládám, že v řadě věcí ano, třeba pokud jde o setkání s americkou herečkou Kim Novak…
S Kim Novak, hvězdou Hitchcockova Vertiga, jsem se skutečně setkal při vernisáži jejích obrazů ve Strahovském klášteře a posléze ji provázel po Praze. Velmi dobře jsme si rozuměli. Při psaní románu jsem si pak mladou Kim představoval jako hlavní hrdinku. Postava bývalého soudce a pozdějšího spisovatele Heyduka má autobiografické rysy, je to jakési moje alter ego.
Letos je to přesně třicet let od vzniku vašeho filmu Lea. Jak na jeho natáčení vzpomínáte?
Bylo to náročné, ale bylo to jedno z nejkrásnějších období mé tvorby. Můj první hraný film mi po světové premiéře na filmovém festivalu v Benátkách, kde získal cenu, otevřel dveře do mezinárodního světa filmu a nakonec také do Hollywoodu. Jsem za tu zkušenost nesmírně vděčný, zásadně mě ovlivnila. Všechny tyto životní a tvůrčí zkušenosti jsem nakonec zúročil v románu Tisíc očí.
Neplánujete třeba Leu aktuálně vrátit na čas do kin nebo uspořádat alespoň nějaké speciální projekce? Film by si po těch letech mohl najít nové diváky…
Zmínil jsem se o tom jednomu kamarádovi z distribuční firmy, ale nedávná obnovená premiéra filmu Věry Chytilové Dědictví aneb Kurvahošigutntág nepřilákala mnoho diváků, takže zavládla spíš opatrnost. Dnešní divák je zahlcený a vracet starší filmy do kin je čím dál těžší. Navíc Lea má na YouTube už neuvěřitelných 7,5 milionu zhlédnutí, takže spíš přemýšlím o nějaké jednorázové akci, která na podzim tento film a jeho výročí připomene.
Po filmu Lea následovala velká mezinárodní produkce Král zlodějů. Jak se vám tenhle film natáčel?
Samotné natáčení byla radost, na rozdíl od produkčních okolností. Natáčení se muselo na dva roky přerušit, což je pro film téměř likvidační situace, než se mi podařilo sehnat finance. Byl to boj s časem a nejistotou, jestli ten film vůbec dokončíme. Hlavní roli hrál devítiletý chlapec a hrozilo, že se jeho podoba viditelně změní. Naštěstí to dopadlo dobře, film se stal slovenským kandidátem na Oscara a dostal se až do širšího oscarového výběru. Iakov Kultiasov je dodnes jediný dětský herec, který získal Českého lva za hlavní mužskou roli.
Mimochodem, hudbu k oběma filmům složili opravdoví hudební velikáni, Petr Hapka k filmu Lea a Michael Kocáb ke Králi zlodějů. Jaká s nimi byla spolupráce?
Oba měli rozdílný přístup k práci. Petr Hapka byl bohém, spolupráce s ním byla nepředvídatelná, ale inspirativní. Musel jsem se přizpůsobit jeho nočnímu režimu, jezdil jsem za ním na Okoř zásadně po půlnoci, kdy měl nejlepší kreativní fázi. Michael Kocáb byl naopak systematický, organizovaný, důsledný, což přinášelo jiný typ jistoty. U obou to ale nebylo tak, že by dostali film a já počkal na hotovou hudbu. Byla to velmi intenzivní každodenní spolupráce, byl jsem její součástí a hudba vznikala podle mých představ. Petr měl někdy bláznivé nápady, k nimž jsem byl zprvu skeptický a postupně jsem si je oblíbil. U Michaela to byl spíš racionálnější proces.
Jakou roli pro vás vůbec hraje filmová hudba?
Každá složka filmu je zásadní a všechno se musí podřídit celku. Režie, kamera, architektura, herci, hudba – všechno do sebe musí zapadat, nic se nesmí povýšit nad celkové vyznění filmu ani se od něj osamostatnit. Pokud tomu tak není, musím se jako režisér postarat, aby byl film dokonalou souhrou všech složek a veškerá ega šla stranou.
Román Tisíc očí vyšel také jako audiokniha, možná spíš jako dramatizovaná četba s perfektními výkony Miroslava Donutila, Taťjany Medvecké nebo Igora Bareše. Měl jste možnost podílet se na její přípravě?
Měl. Už tím, že jsem se rozhodl pro vydavatelství OneHotBook, kterému jsem svěřil práva na audioknihu. Všechno se mnou konzultovali a občas jsem zašel také do nahrávacího studia, kde v režii Markéty Jahodové audiokniha vznikala. Byla to výborná spolupráce a výsledek tomu odpovídá.
Otevřela i ve vás tato audiokniha nějaké další rozměry příběhu, o nichž jste dříve neměl tušení?
Dramatizace v tomto případě ještě více otevírá vizualitu příběhu, posloucháme text a přitom vidíme film. Chvílemi jsem si říkal: Byl jsem to skutečně já, kdo tento sugestivní a velmi intenzivní román napsal? Znovu jsem si pak uvědomil, jak bylo důležité, že jsem ho psal v odloučení na konci světa v Bílé Vodě s jejím magickým geniem loci. Na jiném místě bych psal asi jinak. Tady jsem ze sebe dostal úplně všecko, co ve mně bylo.
Nemůžu se nezeptat: natočíte Tisíc očí také jako film?
Rád bych, zájem je, ale je to finančně náročný projekt, který bez silného zahraničního partnera nevznikne. K tomu je zase důležité, aby kniha vyšla také v jiných jazycích. V českých poměrech je reálnější divadlo. Mám připravený koncept divadelní adaptace, která je postavená na jednom nebo dvou hercích. A připravuje se také nahrávka písně Tisíc očí, kterou pro knihu složila Iva Marešová a nádherně ji zazpívala na křtu románu na Staroměstském náměstí. Brzy ji nahraje ve studiu a vznikne také videoklip. Ta píseň má hitový potenciál, moc se na ni těším.
Co dalšího tedy teď plánujete?
Mám víc možností, ale každá z nich znamená několik let života. Nemohu dělat vše najednou, musím se správně rozhodnout. Kromě adaptace Tisíce očí pro divadlo a film mě asi nejvíc láká napsat nový román, který už mám v hlavě a u něhož cítím, že si mě začíná přivlastňovat. Asi bych neměl dlouho otálet a měl bych se do něj pustit.
Ivan Fíla
- Narodil se 24. prosince 1956 v Praze.
- Spisovatel, scenárista, režisér a fotograf.
- Byl pětkrát nominován na Českého lva, a to za film Lea z roku 1996 za nejlepší film, nejlepší režii a nejlepší scénář a za film Král zlodějů z roku 2003 za nejlepší režii a nejlepší scénář. Režíroval také řadu dokumentárních filmů.
- Jeho nejnovější knihou je mnohovrstevnatý román Tisíc očí, který se podle čtenářů stal Knihou roku Deníku N a vyšel také jako audiokniha u vydavatelství OneHotBook.
- Působil jako fotograf v Hongkongu, v Bangkoku a New Yorku a pracoval pro Frankfurter Allgemeine Zeitung.
Květnové číslo 6/2026 časopisu INTERVIEW si můžete zakoupit v elektronické verzi na digiport.cz
