Jan Smigmator: Nejlepší jazz bude mít jednou podobnou váhu jako Mozart nebo Beethoven

Že se stane swingovým zpěvákem, si byl na sto procent jistý už ve svých deseti letech. Teď je mu čtyřicet, má za sebou newyorskou Carnegie Hall, množství koncertů i nahrávek a spolupracuje s těmi největšími světovými hvězdami. Českému publiku to ostatně ukáže na svém velkém narozeninovém koncertu, a to na konci dubna v O2 universu. „Bude to v mé dosavadní kariéře jednoznačně největší koncert pro největší publikum,“ říká pro INTERVIEW JAN SMIGMATOR.

Vraťme se úplně na začátek. Kdy jste poprvé zaznamenal, že existuje něco jako jazz?

To vím naprosto přesně. Jazz a synkopy, které jsou pro něj tak zásadní, jsem poprvé slyšel jako novorozeně na hradě Roštejn u Telče, kde můj táta dlouhá léta pořádal jazzový festival.

Byla to láska na první poslech?

Jednoznačně ano. Je to až neuvěřitelné, ale já jsem už jako malé dítě věděl, že tahle muzika bude navždy nedílnou součástí mého života. A když mi bylo deset, byl jsem si na sto procent jistý, že se jednou stanu jazzovým, respektive swingovým zpěvákem. Tak silné pocity jsem při poslechu téhle hudby prožíval.

Měl jste ještě potom nějaký další iniciační zážitek?

Touhu stát se profesionálním zpěvákem ve mně silně probudil brněnský swingový matador Laďa Kerndl. Tehdy se vrátil z dlouhých turné na zaoceánských lodích, navíc po těžkém boji se zákeřnou nemocí, a znovu stál na pódiu. A já jsem ho jako devítiletý nebo desetiletý kluk viděl a řekl si: Ano, přesně tohle bych jednou chtěl dělat také. Zpívat lidem a vytvářet atmosféru, která v sobě má něco magického.

Kudy pak vedla vaše další cesta k tomu, abyste skutečně byl profesionálním jazzovým zpěvákem?

Na té cestě mě hodně podporoval můj táta. Jednou mi prozradil, že i on kdysi jako kluk toužil stát se zpěvákem. Jenže osud ho zavedl jinam – vystudoval uměleckou průmyslovku, stal se sochařem, později keramikem. A hudba mu zůstala jen jako velká celoživotní láska. O to víc ale podporoval mě. Fandil mi, pomáhal mi a seznamoval mě se svými kamarády, kteří byli profesionální muzikanti. Pak přišla konzervatoř a najednou jsem byl v Praze – ve velkém městě plném hudby a jazzu. Tehdy jsem měl pocit, že jsem vyhrál úplně všechno. Mohl jsem chodit po klubech, na jam sessions, kupovat si za ušetřené kapesné cédéčka a postupně přicházely i první nabídky: „Přijď si s námi večer zazpívat. Umíš spoustu standardů, tak se ukaž.“ A tak to vlastně celé začalo.

Vašimi vzory jsou třeba Tony Bennett nebo Frank Sinatra. Zpívá se teď jazz jinak?

Myslím, že jazz je nesmírně svobodný hudební žánr a je na každém, jak k němu přistoupí. Ano, v době začátků Franka Sinatry nebo Tonyho Bennetta se zpívalo jinak než dnes, ale jinak se zpívalo ve dvacátých, čtyřicátých nebo šedesátých letech. Ten přístup se neustále proměňoval a jazz se zároveň začal větvit do mnoha různých směrů. Podle mě je ale podstatné něco jiného: dobrý hudební sluch, zdravé hlasivky, muzikantské srdce, vkus a schopnost dát do hudby velký kus sebe sama.

Jak to vlastně je? Má tenhle žánr tu největší slávu už za sebou, nebo je to naopak?

Samozřejmě že jeho zlatá éra je dávno pryč. Swing, big bandy a velcí zpěváci byli svého času mainstreamem, tehdejší pop-music. To už je minulost. Zároveň je to ale hudba, která nestárne. Je nadčasová. Myslím si, že jednou budou mít díla George Gershwina, Duka Ellingtona nebo Colea Portera podobnou váhu, jakou má dnes hudba Mozarta nebo Beethovena. Tahle muzika má v sobě řemeslný fundament, je to mistrovský žánr. A hlavně – přežila dodnes a stále si získává nové publikum. Člověk k ní možná musí dozrát, ale o to pouto je pak mnohem silnější. Takže ano, já věřím, že budoucnost má. A i kdyby ji neměla, já se jí stejně nikdy nevzdám.

Jsou dnes důležitější pro to, abyste přilákal posluchače na koncerty, nahrávky, nebo spíše videa a sociální sítě?

Myslím, že nejdůležitější je dělat muziku s opravdovým nadšením. Publikum musí cítit, že pro tu věc hoříte, že jste jí posedlý, že máte vášeň a jdete si za svým cílem bez ohledu na to, co říká okolí. Mně také kdysi řada lidí tenhle žánr rozmlouvala, ale já si nenechal házet klacky pod nohy a zůstal jsem mu věrný. A myslím, že se to vyplatilo. Dnes samozřejmě žijeme v on-line době. Sociální sítě mohou být užitečný nástroj a mohou pomoct přivést lidi na koncerty. Ale ta skutečná pravda o muzikantovi se stejně ukáže až na živém vystoupení. Teprve tam můžete publiku opravdu dokázat, co ve vás je, a obhájit si svoje místo na hudební scéně.

Předpokládám, že aktuální vinylová renesance vám musí dělat radost…

Samozřejmě. Já jsem milovník vinylů. Zatímco ve studentských letech jsem sbíral hlavně CD a doma jich mám několik tisíc, dnes už jsem se přeorientoval prakticky výhradně na LP. Hudbu si kupuji na vinylu a každé moje nové album vychází i na elpíčku – samozřejmě na poctivém stoosmdesátigramovém vinylu, ve vysoké kvalitě zvuku. Zvuk je pro mě nesmírně důležitý a vinyl má v sobě něco speciálního, něco živého, něco, co dýchá a má duši. Ostatně už samotný moment, kdy desku vyndáte z obalu, položíte ji na talíř gramofonu, jemně ji očistíte antistatickým štětečkem z kozích chlupů a pustíte si ji od začátku do konce, je vlastně malý obřad. Vinyl je chvíle k zastavení, soustředění a rozjímání. A to je v dnešní uspěchané době obrovská hodnota.

Před třemi lety jste vystoupil ve slavné newyorské Carnegie Hall. Jaké první vzpomínky se vám teď na ten koncert vybaví?

Splněný sen. Jednoznačně splněný sen. Obrovská radost, ale zároveň i obrovská odpovědnost. Stojíte totiž na scéně, kde před vámi zpívali Tony Bennett, Frank Sinatra, Ella Fitzgerald nebo Charles Aznavour a kde dirigovali lidé jako Herbert von Karajan nebo Leonard Bernstein. Dokonce sedíte ve stejné šatně, kde si možná Tony Bennett oblékal smoking nebo kde si Bernstein bral do ruky dirigentskou taktovku. Víte, že musíte podat fantastický výkon, možná nejlepší, jaký jste dosud podal. Ale je pravda, že ať už vstupuji na jeviště Carnegie Hall, do Obecního domu v Praze, O2 universa nebo malého jazzového klubu kdekoli na světě, vždycky do toho jdu se stejným nasazením, vervou a nadšením. Setkat se tváří v tvář s publikem, které očekává zážitek, a snažit se mu ho dopřát v té nejlepší možné podobě, to je pro mě podstata všeho. Carnegie Hall se rozhodně natrvalo zapsala do mého hudebního životopisu, ale nebyl to vrchol. Byl to další odrazový můstek k novým metám. A pevně doufám, že se tam jednou vrátím.

Jaké bylo vystupovat s muzikanty, kteří hráli právě s Tonym Bennettem?

Byla to obrovská radost. Potkat se na jevišti, při zkouškách, u obědů i večeří s Haroldem Jonesem, bubeníkem, který byl rytmickou jistotou big bandu Counta Basieho, a tím pádem i hudebním partnerem Franka Sinatry nebo Elly Fitzgerald, to je něco, co si člověk ani v tom nejdivočejším klukovském snu nedokáže představit. A já jsem vděčný osudu, že mě svedl dohromady s takovými legendami. Marshall Wood na kontrabas, Gray Sargent na kytaru, k tomu Scott Hamilton – dnes už můj přítel – a z české strany dva moji vrstevníci, a to Honza Steinsdörfer a Honza Andr. Bylo to obrovské muzikantské souznění, profesní škola a hlavně radost, na kterou se nezapomíná.

Měl jste velkou trému?

Trémista nejsem. Ani jako malý kluk ve folklorním souboru jsem trémou netrpěl. Ale ten večer jsem cítil enormní zodpovědnost. Stát v zákulisí Carnegie Hall, vědět, že je vyprodáno, a mít na pódiu elitní kapelu, která právě začíná hrát, to je možná nejsilnější pocit profesní odpovědnosti, jaký jsem kdy zažil.

A jindy – jak bojujete s případnou nervozitou?

Nemyslím si, že bych byl nervák. Před koncertem bývám spíš klidný. A když má člověk pocit, že se potřebuje trochu uvolnit, sklenka dobrého červeného vína – italského, francouzského nebo klidně i moravského – rozhodně nic nezkazí. Ale v zásadě s nervozitou před koncertem bojovat nemusím. Naopak ten příjemný adrenalin člověka nakopne a motivuje k dobrému výkonu.

New York byl jistě vrchol, ale kde jinde v zahraničí vás bavilo vystupovat?

Obrovským zážitkem je pro mě Japonsko. Minulý rok jsme měli tu čest zahrát si s mou kapelou na světové výstavě Expo v japonské Ósace, kde jsme během tří dnů odehráli osmnáct beznadějně vyprodaných koncertů. Přes čtyři tisíce Japonců přišly na náš program a tam mě to bavilo enormně. Japonské publikum je absolutně výjimečné. Dává vám najevo vděčnost za to, že jste vážil tak dlouhou cestu jen proto, abyste s nimi mohl strávit čas plný hudby a emocí. Japonsko mě nadchlo, japonské publikum také. Pevně doufám, že se tam brzy vrátíme a navážeme tam, kde jsme skončili.

A co fanoušci? Jsou všude stejní, nebo panují nějaké odlišnosti?

Myslím, že jazzové publikum je po celém světě vlastně dost podobné. Jazz je mezinárodní jazyk a rozumějí mu lidé napříč zeměmi i kulturami. A proto je i to publikum v mnohém podobné – jsou to lidé, s nimiž je mi dobře a které mám rád. Zásadní rozdíly tedy nevnímám. Jen když člověk zpívá v Americe, je krásné sledovat, jak si s vámi publikum zpívá jazzové standardy, protože je zná stejně dobře, jako my u nás známe Pramínek vlasů nebo Klobouk ve křoví.

Letos jste oslavil 40. narozeniny. Byl to pro vás zásadní zlom?

Myslím, že ve čtyřiceti je chlap v jednom z nejlepších období života. Můj nejlepší přítel, jazzový klavírista a lékař Svatopluk Smola, mi vždycky říkal: Do čtyřicítky musíš opravdu hodně makat, hodně se učit a poctivě položit základní kameny, abys pak měl na čem stavět. A čtyřicítka je prý chvíle, kdy člověk začne sklízet plody toho, co předtím odpracoval. A já cítím, že by to tak skutečně mohlo být. Cítím se v plné síle, mám spoustu hudebních nápadů, chuť věci posouvat dál a věřím, že mě v následujících letech čeká krásné období. A to nejen po pracovní stránce, ale i v osobním životě. S mou ženou, která je zároveň mojí manažerkou, máme dva krásné syny, což je obrovská radost. Samozřejmě není vždy jednoduché skloubit muzikantský život s rodičovstvím, ale díky našim maminkám, které nám v tom velmi pomáhají, se nám to daří.

Nadělil jste i dárek svým fanouškům, 29. dubna vás čeká velký koncert v O2 universu. Jak se na něj těšíte?

Těším se moc. Bude to v mé dosavadní kariéře jednoznačně největší koncert pro největší publikum. Za zády budu mít fantastický big band složený z nejlepších hráčů, které u nás máme. Jsou to muzikanti, s nimiž se znám roky – z konzervatoře i různých orchestrálních angažmá –, a jsou to skuteční mistři svého oboru. Je radost s nimi spolupracovat. Tenhle big band doprovodí jak mě, tak moje hosty: Rubéna Bladese, jednu z největších osobností latinskoamerické hudby, jeho manželku Lubu Mason, fantastickou broadwayskou herečku a zpěvačku, Scotta Hamiltona i Petra Jandu, který pro nás dva napsal společný duet. Právě ten v O2 universu zazní v premiéře. Na to spojení rocku a swingu, zvuku rockové kytary a swingového big bandu, se těším opravdu moc. Věřím, že to bude večer, který publiku nabídne nejen velkou hudební kvalitu, ale i silné emoce a překvapivé momenty. A kdo ví – třeba tahle spolupráce přivede ke swingu i pár rockerů.

A co bude po vašem narozeninovém koncertu? Co dalšího plánujete?

Chci hodně koncertovat – doma i v zahraničí. Moc rád bych se vrátil do Japonska, ale zároveň mám plány i v Americe. Čekají nás také koncerty v Německu, chystáme se do Maďarska a velmi se těším i na podzimní koncerty s Filharmonií Bohuslava Martinů ve Zlíně, kde si po čase znovu zazpívám svůj projekt Swingphonic. To je projekt, v němž slavné jazzové standardy, převážně z dílny bratří Gershwinů, znějí v krásném, jemném symfonickém provedení. I na to se nesmírně těším. A věřím, že život, který žiji naplno, mi bude dál přinášet okamžiky, jež mě budou posouvat, rozvíjet a inspirovat. A hlavně – člověka to musí bavit a nesmí nikdy ztratit chuť do další práce. A vzhledem k tomu, že moje práce je zároveň mým největším koníčkem, považuji se vlastně za šťastného člověka.

JAN SMIGMATOR 

Přední jazzový a swingový zpěvák, jehož styl a frázování propojují klasický jazzový repertoár se současným přístupem a moderním zvukem. Jeho podmanivý hlas, doprovázený špičkovými hudebníky, si získal uznání doma i v zahraničí.

V roce 2023 debutoval jako první český jazzový zpěvák v prestižní Carnegie Hall (Zankel Hall). Pro tuto příležitost sestavil Smigmator výjimečný ansámbl složený z hudebníků z kapely Tonyho Bennetta a předních českých instrumentalistů. Vyprodaný koncert byl zaznamenán a vydán na albu Live in New York.

V roce 2025 úspěšně reprezentoval Českou republiku na světové výstavě Expo v japonské Ósace. Jeho osmnáct koncertů navštívilo více než 4 500 posluchačů a staly se jedním z vrcholů programu nejen českého pavilonu.

Jeho diskografie zahrnuje sedm sólových alb a řadu mezinárodních spoluprací – mimo jiné s legendárním americkým tenorsaxofonistou Scottem Hamiltonem (album Two Tenors), argentinskou zpěvačkou Karen Souzou a nejnověji také s držitelem 25 cen Grammy Rubénem Bladesem, se kterým natočil duet pro připravované album Here and Now, které vyjde na konci dubna 2026.

Jan Smigmator nejčastěji vystupuje se svou domovskou kapelou ve složení klavír, kontrabas, bicí a saxofon, pravidelně je však také hostem big bandů a symfonických orchestrů se svým programem Swingphonic.