Jana Nagyová: Arabela mi byla souzená!

Herečka Jana Nagyová (67) se po dlouhé herecké pauze úspěšně vrátila před kameru. V otevřeném rozhovoru mluví o osudové roli Arabely, životě v zahraničí i nové filmové výzvě ve snímku Šampión. Přiznává také, že dnes už si mnohem více než slávy váží svobody, rodiny a splněných snů.

Kdy jste se rozhodla, že se chcete stát herečkou?

Talent se projevil už v raném dětství, řekla bych už ve školce, do které jsem nerada chodila. Ale když se začal nacvičovat nějaký kulturní program, vrátila jsem se ze šatny, kde jsem proseděla na lavičce půl dne, a byla ve svém živlu. Bavila jsem svým úsměvným a spontánním projevem, zpěvem a tancem nejen celou rodinu, ale i zákazníky v různých obchodech nebo návštěvníky letního koupaliště. Lidé chtěli, abych je bavila, a já neměla zábrany ani trému, ta přišla až v dospělosti. Ale to rozhodnutí padlo ve chvíli, kdy jsem přešla od operního zpěvu k herectví. Připomenu, že na Česko-Slovenském plese seděla vedle mě skvělá slovenská operní pěvkyně Adriana Kučerová s manželem. Během našeho rozhovoru jsme zjistily, že jsme obě chodily na konzervatoř ke stejné profesorce, paní Vlastě Hudecové, která bohužel nedávno také zemřela.

Nemůžu se nezeptat na vaši ikonickou roli. Jak vzpomínáte na Arabelu? Pan Vorlíček měl pro tuto roli původně vybranou Libušku Šafránkovou, ale nakonec jste ji dostala Vy. Čím jste ho okouzlila?

Kouzla se dějí jen u kouzelníků, nebo i v pohádce? Byla jsem sice jen náhrada, castingový šťastný čtyřlístek, ale jako mladá dívka jsem tuhle reálnou šanci stát se hvězdou pohádkových bytostí ani nevnímala. Arabela mi byla souzená a spolupráce s režisérem Vorlíčkem také. Jen jednou, ale navždy!

Jaká s ním byla spolupráce? Pamatujete si něco, čím byl specifický?

Specifický byl jeho nekonečný humor, ale i humor pana Macourka, který se narodil v roce 1926. Letos si připomínáme jeho nedožité 100. výročí. Pan režisér byl prozíravý, šarmantní, velkorysý, s velkým nadhledem. Oba pánové byli úžasní tvůrci, vypravěči, kteří se nádherně doplňovali. Režisér Vorlíček je dodnes ikonou pro mnoho mladých filmařů. Jeho pohádky a komedie nám moc chybějí a budou chybět. Ke mně byl velmi příjemný a laskavý. Doslova božský! Přesně věděl, co ode mě chce. A já jeho režijní připomínky s lehkostí mládí přijímala.

Po Vašem boku se objevovaly takové herecké legendy jako Vladimír Menšík, Vladimír Dlouhý či Jiří Sovák. Co si jako první vybavíte, když zaznějí jejich jména?

Příliš brzká smrt Vladimíra Dlouhého, který měl kariéru rozjetou jako ferrari. A potom postupně jedna smrt českých hereckých velikánů za druhou. Víte, už i naše česká Bardotka Jana Brejchová nás opustila a dnes nám mává z uměleckého nebíčka. Člověka to hodně zasáhne a nezůstane to bez povšimnutí, vzhledem k mému věku! Zůstala už jen hrstka protagonistů ze seriálu Arabela a ty ráda vídám a potkávám: Jiří Lábus, Iva Janžurová, Pepík Dvořák, Ondřej Kepka a v neposlední řadě i Dáda Patrasová. Měla jsem obrovskou možnost a štěstí trávit čas po boku Vladimíra Menšíka, Jiřího Sováka, Vlastimila Brodského, Jany Andresíkové, Stelly Zázvorkové a všech ostatních legend, které s režisérem Vorlíčkem úzce spolupracovaly v jeho komediích a pohádkách.

Vídali jste se i po natáčení, stali se z vás přátelé?

Málo, nebyl čas, občas jsem stihla nějaké divadlo nebo vínečko s Vladimírem, výstavu Theodora Pištěka, který mi dokonce navrhl i první svatební šaty. Nebo jsem jen tak čichla k nějaké filmařské party, na kterou jsem nebyla připravená. Kamarádím se s Dádou a Jirkou Lábusem.

Co jste si z natáčení Arabely odnesla do života?

Zkušenosti, hereckou školu a ferneta, kterého jsem do té doby nekonzumovala ani neznala. U nás se pila borovička! Vzácné vzpomínky na kolegy, které už neuvidím, s nimiž si už nezahraji, disciplínu, nádhernou filmovou lokaci na hradě Český Šternberk, úžasné kostýmy a masky, práci s dětmi a se zvířaty a v neposlední řadě ty legendární artefakty jako kouzelný prsten, kouzelný plášť a křišťálová koule.

Bylo určité období, kdy jste měla herní pauzu. Chybělo vám v té době Vaše povolání?

Pauzička byla a dost dlouhá, už jsem nedoufala, že jednou doběhnu do svého cíle. Princezny ale věří na zázraky. A nejen princezny: i mnozí z vás máte určitě dost nesplněných tužeb, nebo se mýlím? Pracovních, osobních, fyziognomických, sexuálních či psychologických, to je přirozené. V koutku své čisté duše jsem si přála jako herečka být povýšená z role princezny na postavu královny. A sen se mi splnil, Princ Mamánek v roce 2021 byl rokem znovuzrození mé kariéry, velký comeback, a to díky charismatickému Janu Budařovi. Celý život je jedna náhoda.

Co Vás tehdy k té pauze vedlo? Byla to hlavně péče o děti?

Autoritativní systém bývalé ČSSR, který mi bránil v mém novém životě. Vzít si v 80. letech za manžela někoho ze Západu byl jednoduše velký přestupek, ne-li doslova vlastizrada. Ačkoli já jsem se vždy hlásila ke svému původu a rodné zemi, kde jsem vyrůstala a kterou dodnes úspěšně ve světě reprezentuji. To víte, lehké dívky to měly v socialistické době jednodušší. Ty se mohly s cizinci setkávat a nabízet jim své služby za valuty, za dolary. A ještě i spolupracovaly, respektive kolaborovaly s StB. Ale ta čistá duše, která se zamilovala do Němce a porodila mu syna, to měla už horší. Toužila jsem po rodinném krbu, stabilitě, lásce, soudržné rodině a dcerce jsem chtěla nabídnout lepší životní podmínky ve šťastném, harmonickém vztahu.

Je dobře, že jste se k filmu vrátila, a to rovnou snímkem o krasobruslaři Ondreji Nepelovi. V něm hrajete Hildu Múdrou, která stála za jeho velkým úspěchem. Znala jste ji?

Jedná se o film Šampión. Hildu Múdrou jsem bohužel osobně neznala. Zemřela koncem roku 2021. V roce, kdy mi roli Hildy nabídl režisér Jakub Červenka. Tuhle roli jsem nehrála, žila jsem ji, alespoň nějaký čas.

Která pasáž z filmu pro Vás byla nejtěžší?

Těžko říct. Bylo jich víc, například scéna v autě s Nepelou. Tenhle sportovní vůz Fiat Sport Coupé 850 vlastnila i paní Múdra, jen v jiné barvě. Víte, já ráda řídím, ale takového veterána jsem ještě v rukou neměla. Řídit a zároveň se soustředit na kameru, dialog, cestu, řízení, to bylo náročné.

Ve filmu jste si zahrála po boku Adama Kubaly, který ztvárnil Nepelu, ale také s dalšími skvělými herci, jako jsou Karel Dobrý, Miroslav Hanuš, Tomáš Měcháček. Jak se vám s nimi hrálo?

Všichni jsou úžasní kolegové. Mnohé jsem znala jen z obrazovky. Ale skvěle jsem si rozuměla s panem Hanušem. Byli jsme na stejné vlně a vtipkovali i s Lukášem Jurkem, který hraje komentátora. Ten mě dokázal rozveselit a rozesmát i v té nejponuřejší situaci. Těšila jsem se také na kolegy Jožka Vajdu, Romana Luknára, Alexandera Bártu, Hanku Rapantovou, která hraje ve filmu hlasatelku. A po mém boku mladý, usměvavý fešák z východu. Nepela jako z obrázku! Herec, který mezitím žije v Praze, byl pro mě jako syn a měla jsem k němu i mateřský cit. Když bylo třeba, tak jsem ho i sprdla. Takhle jsem měla nastavený svůj biorytmus.

Jaký máte vy osobně vztah k bruslení?

Miluji krasobruslení už od raného dětství. Bydlela jsem blízko stadionu, vzala si za manžela hokejistu a už jako dítě jsem trávila spoustu hodin na bruslích. Ale jen jako hobby. Ráda jsem chodila na Holiday on Ice a Ondríka jsem jednou viděla živě v Brně. Tenhle sport sleduji na sítích, v televizi a teď i na zimní olympiádě v Miláně. A musím se pochlubit, náš nový, slovenský, nadaný krasobruslař Adam Hagara je velmi talentovaný a v kuloárech se o něm říká, že je to nový Nepela.

Kde Vás mohou fanoušci vidět?

V dubnu měl v Bratislavě a Praze premiéru film Šampión. Je všeobecně známé, že jeden film Nepela už běží na Netflixu, ale ten druhý, Šampión, sprintuje a dobíhá do cíle, a to výhradně podle olympijského principu, který je životní filozofií propojení sportu, vzdělání a kultury, jež mají podporovat poklidnou, tolerantní a respektující společnost. Solidarita, fair play, spravedlnost, boj za svobodu a mezilidské vztahy bez diskriminace jsou neodmyslitelným tématem našeho filmu. Myšlenka pana Pierra de Coubertina je dodnes aktuální, důraz se klade na účast na olympiádě a snahu sportovce dosáhnout nejlepšího výsledku. To je důležitější než vítězství! A právě paní Hilda Múdra byla vyznamenaná a oceněná za přínos sportu od Pierra de Coubertina a tohoto ocenění si nesmírně vážila. A musím se pochlubit, že dokonce vlastním její rukopis, v němž se o tom vyznamenání zmiňuje. To je malý poklad, který utěšuje mou duši.

Jak se na role připravujete? Jste perfekcionistka?

Disciplína, rozhled, preciznost, profesionalita a vzdělávání. Postupně, krok za krokem a s citem se věnuji přípravám na každý svůj vstup nebo vystoupení. Věřte mi, nikdo z nás není perfektní. Ale všichni chceme být perfekcionisté, což je vynikající. Máme cíl a předsevzetí posouvat se v práci stále výš. A do vyššího patra, myslím i věkového.

Na nedostatek rolí si nemůžete stěžovat. Kde berete energii, která Vás nabíjí?

Já až tak přepracovaná nejsem. Točím tak jeden film nebo televizní seriál ročně. To mi úplně vyhovuje vzhledem k mému věku, rodině a koníčkům.

Vypadáte výborně. Jak si udržujete postavu?

Prosím vás, na lichotky už jsem stará, ale děkuji. Vypadám adekvátně ke svému věku a patřím do skupinky vyššího semestru. V mém věku už nepočítám roky ani kilokalorie, ani kilojouly. U mě je prioritou znát svou vlastní lidskou hodnotu, oplývat elegancí, šarmem, důstojností, mít a neztratit přirozenou hrdost, pokoru, empatii a úroveň vědomí. A být slušná, což mnozí naši spoluobčané ze svého slovníku a přirozeného chování bohužel vymazali. Naše demokratická společnost dnes, ještě víc než kdysi, potřebuje a volá po lidské slušnosti a dobrém chování.

Jak se udržujete fit po psychické stránce? Co Vám dělá radost?

Psychickou léčbou bez medikace je pro mě golf, plavání, každodenní procházky na čerstvém vzduchu, přátelé, rodina, dobrý film nebo dobrá kniha, cestování a poznávání cizích kultur. A mou radostí je teď nejmladší vnouček Sven, který mě drží zkrátka.

Žijete ve Švýcarsku. Co se Vám na téhle zemi líbí? Je to po letech strávených v Německu velká změna?

Ve Švýcarsku žiji krátce. Momentálně tomu říkám období asimilace, přizpůsobení, navazování nových kontaktů, přátel, poznávání téhle malé alpské země se třemi mateřskými jazyky. Jsem konzervativní typ ženy a vyhovuje mi pořádek, čistota, respektování soukromí, politická stabilita, slušné a spravedlivé chování, plachost i rozvážnost švýcarského obyvatelstva, přesnost jako švýcarské hodinky, krásné životní prostředí, liberální politika s důrazem na toleranci. Znepokojuje mě antisemitismus a rasismus, který v EU bují jako rakovina a je proti mým etickým zásadám. Stejně tak potlačování demokracie.

Co Vás do Švýcarska vlastně přivedlo? Byla to touha žít blíž dceři a vnukovi, nebo jste měli i další důvody?

Stěhování a myšlenka opustit Německo byla jedna spontánní akce, kterou jsme s manželem podnikli. Za 25 let manželství nás dobrodružství stále přitahují, nemáme nudný život, naopak. Dcera s rodinou byly tím pilířem, od kterého jsme se odrazili.

A nestýská se Vám někdy po rodné zemi?

Stýská nestýská, je to dvojsečné. Víte, společnost a lidé se po revoluci a po rozdělení Československa v 90. letech velmi změnili. I rodina, která kdysi držela pohromadě a byla základem dobré a zdravé společnosti, se začíná obecně rozpadat a hnít. Doslova používám tohle škaredé a nepříjemné slovo, protože hnije i naše demokracie, což je velké nebezpečí pro oba národy.

Netajíte se tím, že plánujete jednou žít v domově pro seniory. Čí to byl nápad – Váš, nebo manžela?

Musím se vaší otázce pousmát, protože mnohé bulvární články mě už viděly v domově seniorů jako starou, nemocnou a ošklivou Janu Nagyovou. Nemějte obavy, až to jednou přijde, nikdo za mnou chodit nemusí a ani nebude. Každý člověk zestárne, pokud nezemře v mladém věku, a to je velké privilegium, kterého si máme vážit. A stárnutí přináší i benefity. Jedním z nich je, že dnes sama a při plném vědomí můžu o svém zdravotním stavu, financích, práci i o své poslední životní zastávce v seniorské rezidenci rozhodovat. Děti zatěžovat nehodlám – ani sociálního pracovníka nebo soudem určeného opatrovníka. Tak to vůbec ne. S manželem jsme si všechno potřebné dali do pořádku už dnes.

Na co se nejvíc těšíte?

Přeji si i nadále být loajální, odvážná, svobodná, milovaná, nezávislá a obsazovaná herečka. Kráčím cestou svých tužeb a snů.