Jiří Štěpnička: Nezajímá mě režisér, ale kvalita scénáře

Vaši maminku, slavnou herečku Jiřinu Štěpničkovou, poslal roku 1952 soud za pokus o emigraci na patnáct let do vězení, z nichž si odpykala osm. Vychovával vás tatínek s vaší nevlastní matkou. Když maminku po amnestii v roce 1960 propustili, měl jste problém rozhodnout se, s kým chcete žít?

Já se o své vůli nerozhodl, já jsem byl určen. Můj sen byl, abychom žili všichni dohromady, ale samozřejmě to nebylo možné, byla to jen naivní touha třináctiletého dítěte. Druhou tatínkovu manželku jsem měl moc rád. Jmenovala se Varvara, pocházela z Ruska, z rodu Petrovů, hudební skladatel Vadim Petrov byl její bratranec a její rodina sem emigrovala někdy po Říjnové revoluci. Žil jsem s ní od svých čtyř let a prožil v její společnosti a péči celé dětství. Když maminku rehabilitovali, nebyla mi položena otázka, s kým bych chtěl být, protože bylo samozřejmostí, že budu s maminkou. Neměli jsme kde bydlet, a tak nás scenárista a režisér Martin „Mac“ Frič ubytoval ve své vile v Hodkovičkách, v altánu. Pak mamka dostala přidělený byt na malostranských Nových zámeckých schodech. To bylo krásné místo, bydlel tam pan Zrzavý, Krška, Cupák, Zdeněk Brynych a s těmito lidmi z uměleckého světa jsem se setkával od raného věku. Mac Frič byl pro mě strejda. Jednou jsem s ním na Barrandově natáčel pohádku Dařbuján a Pandrhola, kde jsem byl v komparzu, a sedl si na jeho režisérskou židli. Pan Frič tam zrovna něco řešil s kameramanem. Přiběhl ke mně asistent režie, chytil mě za flígr a vyhodil se slovy: „Jak si to dovoluješ, nikdo nesmí sedat na Macovu židli!“ Mac se k němu otočil se slovy: „Omyl, on ano.“

Když maminku pustili, bylo vám třináct. Jaké pro vás oba bylo být opět spolu?

Přestože se desetileté odloučení na nás obou nějak podepsalo – i když jsme se vídali ve věznici –, přece jenom to byla moje maminka a já její syn. To nemůžete vymazat. Samozřejmě jsme se někdy názorově střetli, ale to bylo všechno. Že by bylo nějaké období, kdy bychom k sobě nelnuli, to se nestalo. Pro mě to nebyla žádná velká niterná změna, protože můj otec žil v Karlových Varech, byl akademický malíř, a já se tedy pohyboval v uměleckém světě mezi malíři, sochaři a herci. Mohl jsem chodit i do divadla a trávil čas u zvukaře. Když jsem pak šel s maminkou do Prahy, tak jsem se zase pohyboval mezi herci, takže v tomhle směru to žádná velká změna nebyla.

Co jste z vlastností zdědil po tatínkovi a co po mamince?

Po tatínkovi mám sklony k výtvarnému umění. Získal jsem cenu v mezinárodní soutěži dětské malby a dostal ručně tepanou stříbrnou misku a diplom podepsaný samotným indickým premiérem Džaváharlálem Néhrúem. Po mamince mám tedy divadelní sklony a rozhodoval jsem se, zda mám jít studovat kameru, nebo divadelní herectví. Nakonec jsem se rozhodl pro tu druhou variantu a nelituji toho.

Narodil jste se v Londýně. Měl jste tedy britské občanství, je to tak?

Mým kmotrem byl Jan Masaryk a moje celé jméno je Jiří Jan Jaroslav Martin Otto. Britské občanství jsem samozřejmě měl, ale v 50. letech mi ho táta bez mého vědomí zrušil, aby mi to neublížilo, protože doba byla zlá. Když jsem byl plnoletý, znovu jsem o ně mohl požádat. To už jsem začínal s divadlem a občanství bych určitě dostal, ale nebylo by jisté, že bych u nás dostal povolení k pobytu, takže jsem to nechal, jak to je.

Když se vaše maminka objevila po propuštění poprvé opět na jevišti, měla dlouhotrvající potlesk vestoje. Byl jste u toho?

Samozřejmě, byl jsem v publiku a byl to pro mě velmi silný zážitek. To bylo v divadle na Kladně v její první inscenaci po propuštění Paní Marjánka, matka pluku. Sešla se tam snad celá herecká obec, protože se vědělo, že v té inscenaci bude hrát. Jakmile vešla na jeviště, a ještě než řekla jediné slovo, obecenstvo propuklo v nadšený aplaus, který trval snad dvacet minut. České herectví ji tak uvítalo zpátky.

Jak jste dostal své první angažmá?

Na divadelní akademii to probíhalo takto: ředitelé z oblastních divadel psali, kolik potřebují chlapců nebo děvčat z mého ročníku. Všichni už měli někde angažmá, jen já ne. Byl jsem tvrdohlavý a odmítal obesílat divadla se žádostí o angažmá. Říkal jsem si, že půjdu tam, kam mě pozvou. S Martinem Štěpánkem jsme v Disku hráli Lucernu, on starého vodníka a já rychtáře. Martin už hostoval v Národním a měl tam nějakou práci právě v den, kdy jsme Lucernu měli hrát. Požádal mě, zda bych za něj v roli vodníka nezaskočil, že si v textu zjistil, že se vodník s rychtářem nepotkají a že tam mám dost času na převlečení. Dohodli jsme se, ale museli za proděkanem Otou Sklenčkou, aby nám to povolil. Ten na nás začal strašně řvát, co si to dovolujeme, dělat v divadle takový bordel, takže z toho sešlo. Po nějakém čase se opět hrála Lucerna a bylo vyprodáno. Přišel jsem -později, protože jsem se zdržel u nějaké slečny, a viděl rozčileného Sklenčku, jak nervózně chodí po chodbě. Začal jsem utíkat, že do šatny vylezu po hromosvodu, ale on mě zahlédl, zavolal k sobě a řekl, že Martin Štěpánek nepřišel, tak abych zahrál obě role. Já mu na to odpověděl: „Pane profesore, vždyť jste nás s tím vyhodil.“ Na obou představeních byl ředitel divadla v Hradci Králové Vojta Kabeláč, který za mnou po představení přišel a nabídl mi angažmá, s čímž jsem okamžitě souhlasil.

Jak se vaše kariéra vyvíjela dál?

Historie se skoro opakovala, když se na představení v Hradci Králové přišel podívat ředitel Státního -divadla v Brně pan Jurda. Nabídl mi hostovačku v jeho divadle s úmyslem nabídnout mi stálé angažmá. Přijal jsem a zůstal v něm tři roky. V Brně tehdy Jaroslav Dudek, režisér vinohradského divadla, pohostinsky režíroval Kutnohorské havíře, v nichž jsem hrál. Po premiéře za mnou zašel a zeptal se, zda bych měl zájem jít k němu do angažmá. Souhlasil jsem s tím, že pro to ale nemohu nic udělat a že to musí zařídit on. Po měsíci přijel, zase si mě vzal stranou a řekl: „Nabídl jsem vám angažmá ve vinohradském divadle, ale bohužel musím konstatovat, že tam existuje pomsta až za hrob.“ Takže tím to bylo dané. Pak přijel do Brna -hostovat -režisér Národního divadla Václav Hudeček a nabídl mi angažmá. Udělal jsem klasické tři hostovačky – první s panem Lukavským – a nakonec mi ředitel Švorc nabídl angažmá.

Máte na svůj vstup na prkna Národního divadla nějakou silnou vzpomínku?

Ano, dvě. První byla ta, kdy jsem přešel přes jeviště v čepici, s rukama v kapsách, a pískal si. Dostal jsem od jevištního mistra takovou facku, až jsem spadl na zem. Řekl mi: „Chlapče, tohle je jeviště Národního divadla, tady se smeká a nepíská.“ Druhá se vztahuje k tomu, když jsem šel přes zadní jeviště, kde Zdeněk Štěpánek seděl v křesle, ve kterém pak stráví část představení. Prošel jsem kolem něj a nemohl mu říct „Nazdar, strejdo“, ačkoli jsme se znali od dětství a s jeho syny Martinem a Petrem jsem vyrůstal. A tak ze mě vypadlo: „Dobrý večer, mistře.“ A to je hodně intenzivní vzpomínka na to, co tehdy Národní divadlo znamenalo a co jsem tam pak zažíval ve společnosti staré gardy. Se Zdeňkem Štěpánkem mám ještě jeden zážitek: měl jsem roličku, vlastně záskok za Martina Štěpánka, který se svým tátou tu inscenaci hrál a který mě o to požádal. Pana Štěpánka jsem přivezl na jeviště, uvázal mu bryndák, přinesl polévku a podal mu lžíci – jen místo polévky to byly dvě deci červeného vína. On mě představoval publiku a říkal: „To je můj sekretář Heinrich... Heinrich,“ a nemohl si vzpomenout, takže jsem mu pošeptal do ucha: „Gresberk.“ Po představení jsem seděl v jakémsi postranním pokojíčku, kde sedávali herci mezi výstupy. Kolem šel Rudolf Hrušínský a ptal se mě, proč jsem takový zaražený. Odpověděl jsem: „Pane Hrušínský, já jsem napověděl národnímu umělci.“ A on na to: „S tím se netrap, jsou tři možnosti. Buď přijde a pošle tě do prdele, nebo ti poděkuje, což nepředpokládám, nebo se o tom vůbec nezmíní, což předpokládám.“ A tak to také dopadlo.

Byli tehdy všichni mistři shovívaví k začínajícím hercům, nebo se našli i tací, kteří se na mladé dívali spatra?

Byly tam oba typy, ale mě prostě všichni brali jako syna Jiřiny Štěpničkové, takže jsem to měl snazší. Všichni to pro mě byli strejdové a tety a ten vztah byl jiný. Jednou jsem jel ke Karlu Högerovi na chatu, kde měl v hale velkého trpaslíka s doutníky z rákosí a na zemi zrcadlo, které imitovalo jezírko. Já už byl tehdy vychován mým otcem tak, že jsem poznal, co je kýč, a vypadly mi oči z důlku. Pan Höger mi na to řekl: „To koukáš, viď? To je můj barometr vkusu.“

Jak se tehdy mladí herci přidělovali do šaten k legendám?

My jsme tehdy sedávali v šatnách pro komparz. Jednou ke mně přišel Jiří Sovák a povídal mi: „Pojď ke mně do šatny, tam je sranda.“ Tak jsem šel s ním a tam už seděl František Filipov-ský. Zažil jsem s nimi spoustu legrace a byl svědkem mnoha slovních potyček. Takže nevím, zda na vybírání nebo přidělování šaten bylo nějaké pravidlo, ale mně to dopadlo takto.

Někde jste říkal, že jste měl raději televizní inscenace než filmy. Proč?

Copak o to, já filmy točil, ne že ne, ale měl jsem radši inscenace kvůli velkému rozdílu v pracovním procesu. Filmy se většinou natáčely v exteriérech a jednou jsem zažil, že jsme dva měsíce nemohli natočit scénu, protože nebylo vhodné počasí. Vadilo mi ono neustálé čekání a pak také  to, že se hrálo na jednu kameru. Při inscenacích se pracovalo ve studiu se třemi nebo čtyřmi kamerami. Vše se zkoušelo coby celek – jako na divadle. Pak se to po částech natáčelo a režisér se rozhodoval, zda je spokojený a jestli to platí, nebo neplatí. Tohle mi víc vyhovovalo, protože to mělo blíž k divadelní práci.

Jste vynikající dabér. Vaším hlasem k našim divákům hovoří Harrison Ford nebo Michael Douglas. Na co byste se jich zeptal, kdybyste s nimi hovořil?

Na nic, protože neumím anglicky. Ale ještě na doplnění: daboval jsem víc herců než jen tyhle dva, třeba Gérarda Depardieua, se kterým jsem vlastně vyrůstal. S Fordem a Douglasem jsem spojován nejvíce, protože ti se nejvíc proslavili.

Poslední dva filmy, v nichž jste hrál, natáčeli Emil Křižka a Šimon Koudela, kteří za sebou bohatou filmografii nemají. Lákala vás spolupráce s ne příliš známými režiséry a herci, nebo jste svým jménem chtěl pomoci projektu, o kterém by se třeba jinak moc nemluvilo?

Jako herec se nezajímám, kolik který režisér natočil filmů, ale vybírám si role podle scénáře. Ten je pro mě nejdůležitější. Buď se mi líbí, nebo nelíbí, jiné podmínky pro přijetí role nemám. Myslím, že jsem natolik zkušený herec, že pokud by v tom filmu bylo něco, s čím bych nesouhlasil, dokázal bych si to prosadit. Film Fichtelberg, který měl světovou premiéru na festivalu ve Zlíně a který natočil Šimon Koudela, byla krásná práce. Doufám, že se to divákům bude líbit.