Kvůli zvrácené rasové teorii nacistů zahynuly za druhé světové války miliony lidí. V jejím jménu se však i narodilo několik tisíc dětí, které by jinak na svět možná nikdy nepřišly. Patřily mezi vyvolené, od samého počátku však byly svým způsobem zatraceny. Přišly totiž na svět v jednom z domovů nechvalně proslulého programu Lebensborn (Pramen života), který vznikl před 90 lety, 12. prosince 1935.
"Skutečně mám v úmyslu vzít, uloupit či ukrást německou krev z celého světa," prohlásil v tajné řeči ke svým podřízeným říšský vůdce SS Heinrich Himmler. "Árijský" genetický potenciál považovali nacisté za opravdovou vzácnost, kterou je třeba chránit před cizími vlivy a maximálně zmnožit.
Cílem programu bylo zalidnit území třetí říše čistokrevnými árijci. Nacisté předpokládali, že po ovládnutí východní Evropy získají nový životní prostor pro tyto rasově čisté generace na úkor Slovanů, Židů a dalších poražených národů. Himmler tedy od poloviny třicátých let budoval síť speciálních porodnic.
Děti nacisté i kradli. Tak jako dnes Rusové
Devět porodnic bylo v Norsku, další v Německu, Nizozemsku, Dánsku, Francii, Belgii a jedna porodnice fungovala také v českých Veltrusech. "Těmito zařízeními prošly také další tisíce dětí, které byly ukradeny rodičům na okupovaných územích, i tisíce sirotků. Zdravotníci z Lebensbornu rozhodovali o tom, zda poputují do německých rodin, anebo do Osvětimi. Činili tak automaticky, zase přesně podle předpisů," řekla loni belgická spisovatelka Caroline De Mulderová, která o programu napsala román Himmlerova porodnice.
"Rasově čistá" rodina měla plodit co nejvíce dětí, zasloužilé matky dostávaly státní vyznamenání. Ani to však Himmlerovi a jeho souputníkům nestačilo. Přes ostrou režimní kampaň docházelo v říši stále k mnoha nelegálním potratům, tedy k trestuhodnému plýtvání cenným lidským materiálem. Tomu se mělo, zejména u příslušníků elitních SS, energicky zabránit. Vznikl proto "dobročinný" spolek Lebensborn, který měl svého času centrálu i v mnichovské vile, zabavené německému nositeli Nobelovy ceny za literaturu Thomasovi Mannovi. Pod jeho křídla se postupem času dostalo na 20 "domovů" v Německu a na okupovaných územích.
Množírna jednotek SS
Cílem těchto speciálních zařízení byla podpora rozmnožování příslušníků SS, z jejichž příspěvků byl hrazen provoz, a pomoc árijským matkám v nouzi. S žádostí o přijetí se na ně obracely manželky "esesáků" i svobodné matky.
Těm prvním domovy poskytovaly především příležitost, jak i za války v relativním pohodlí a dostatku přivést na svět své dítě. Těm druhým, kterých bylo asi 60 procent z celkového počtu, zaručovaly zejména diskrétnost, ochranu před opovržením jejich okolí a materiální zajištění pro nemanželského potomka. To vše za nadstandardní lékařské i jiné péče.
Bez čistého původu to nešlo
K charitativnímu ideálu měl Lebensborn však velmi daleko. Především byl "elitním" zařízením, přijímal tedy jen řádně rasově prověřené a zdravé ženy. Svůj původ museli prokazovat i otcové dětí. Více než polovina žádostí byla nemilosrdně odmítána.
Pokud v jedné z porodnic přišlo na svět postižené nebo nemocné dítě, bylo obratem předáno do jiného ústavu, případně do programu "eutanazie". Matky těch zdravých dostaly na výběr. Své dítě si mohly ponechat, nebo je svěřit do poručnictví spolku. Ten je pak předával k adopci, často do rodin bezdětných příslušníků SS.
Nacisté si cenili Norek. Dostávaly i školení
Lebensborn zajišťoval i "umístění" dětí zavlečených do říše na poněmčení z okupovaných území. Matky setrvávaly většinou v domovech jen krátce, zpravidla několik týdnů před porodem, případně i po něm. Byla mezi nimi i řada cizinek (přednostně například "rasově cenné" Norky), které otěhotněly s německými vojáky. Všechny byly podrobeny politické výchově a různým školením. Řadě z nich to nevadilo, některé byly dokonce pyšné nato, že náležejí k nacistické elitě.
Anonymita a diskrétnost Lebensbornu, které byly kdysi tak výhodné pro nesezdané rodiče, se staly prokletím pro jejich děti. Mnohé z nich dlouhá desetiletí netušily, proč se narodily ve vsi typu hornobavorského Steinhöringu nebo Klosterheide u Berlína. Matky o tom často mlčely, nebo se vymlouvaly na útěk před spojeneckým bombardováním. Jména otců, pokud si to dotyční nepřáli, v dokumentech chyběla. Někteří z nich, jak se potomci po letech dozvěděli, byli váleční zločinci.
Bordel nebo pověra?
Spojení s Lebensbornem matky popíraly zpravidla proto, že spolek neměl ani za nacistů dobré jméno. Jeho tajemné objekty byly považovány za jakési veřejné domy pro příslušníky SS, místa, kde elitní vojáci programově přiváděli "rasově cenné" Němky do jiného stavu.
Tato legenda, pro kterou neexistují pevné důkazy, je živá dodnes. Byla na ní například postavena i zápletka českého filmu Der Lebensborn - Pramen života, natočeného v roce 2000 Milanem Cieslarem podle předlohy Vladimíra Körnera.
Vlastní krve bylo málo
Projekt Lebensborn fungoval až do poslední možné chvíle, domovy byly před postupem nepřátelských armád evakuovány do srdce říše. Když Američané v květnu 1945 vstoupili do zakládajícího centra ve Steinhöringu, našli tam skoro 300 opuštěných malých dětí.
Samotné německé krve však bylo na plánované zalidnění třetí říše málo. Zatímco z domovů Lebensborn vzešlo asi 8000 "čistokrevných" árijců, z ovládnutých území bylo uneseno okolo 200 000 "rasově vhodných" dětí, převážně polských. Po válce se vrátila domů asi pětina z nich. Ostatní dožily nebo dosud žijí v Německu, aniž by tušily pravdu o svém původu.
