Marek Kovář vedle svého hlavního zaměstnání cestuje po světě jako průvodce a zároveň je držitelem průkazu průvodce Prahou i českého národního průkazu průvodce II. stupně. V rozhovoru přibližuje, co všechno tato práce obnáší, jaké znalosti musí průvodce mít, kam chodí nejraději i jaké nešvary přináší neodborné provádění turistů.
Vystudoval jste České vysoké učení technické a Vysokou školu ekonomickou v Praze, ale nyní vedle toho cestujete, organizujete expedice a přednášky. Znamená to, že vás stabilní zaměstnání přestalo bavit nebo nedávalo smysl, a proto jste se „vydal do světa“?
Právě naopak. Jako ředitel české divize mezinárodní matematické soutěže Pangea jsem normálně zaměstnaný člověk. Pracuji jako zástupce ředitele mezinárodní školy, mám projekty s univerzitou v oblasti materiálového inženýrství a jsem českým zástupcem v mezinárodní normalizační komisi ISO pro obor plastů. Takže jsem zaměstnaný dost. Nicméně cestování, průvodcování a pořádání cestovatelských promítání a festivalů mě velmi baví, a tak jim věnuji každou volnou chvilku. Nejprve jsem před mnoha lety začal s přednáškami pro veřejnost a pak se to postupně nabalilo. Jako poslední projekt jsem nyní rozběhl své divadelní diskusní večery Hovory M v příbramském Divadle Antonína Dvořáka.
Jste členem organizace Mensa Česko. Ta sdružuje lidi s vysokým inteligenčním kvocientem. Jak měření IQ probíhá a jak jste dopadl?
Členem Mensy jsem již mnoho let. Měření proběhlo formou standardizovaného testu pod odborným dohledem. Test byl, myslím, na 45 nebo 60 minut, popravdě už si to úplně nepamatuji. Samotný test se zaměřuje na logické myšlení, prostorovou představivost a hledání souvislostí bez nutnosti specifických vědomostí. Není to tedy o znalostech, že byste byli dotazováni například na letopočty událostí či podobné otázky, jaké známe z televizních pořadů. Výsledek jsem měl kolem 140, ale nemyslím si, že by to něco zásadního změnilo na mém dalším směřování.
Kromě cestování po světě jste i licencovaný průvodce Prahou. Jak a kde se taková licence získá a co všechno musíte znát, abyste ji dostal?
Abych se stal licencovaným průvodcem Prahou, absolvoval jsem půlroční intenzivní akreditovaný kurz průvodce u Prague City Tourism, kde jsem také složil odbornou zkoušku, která zahrnovala napsání kratší odborné práce, test, ústní přezkoušení a praktickou zkoušku v terénu. Součástí bylo také doložení jazykové způsobilosti. Než jsem se ke zkoušce vůbec dostal, absolvoval jsem mnoho hodin přednášek z historie, umění, architektury, praktických dovedností, ukázkových vycházek a mnoha dalších oblastí. Nebylo toho úplně málo, ale to je dobře. Dobrý průvodce musí být tak trochu renesanční člověk a znát od každého něco, jelikož dotazy klientů jsou prakticky na cokoli a vy musíte být připraveni na to reagovat. Tím rozhodně nechci říci, že umím vše – to rozhodně ne. A vůbec není na škodu, když i při vycházce přiznáte, že zrovna něco nevíte, ale pokusíte se to zjistit.
Kontroluje někdo, zda skupiny turistů po Praze provází člověk, který má oficiální licenci? V cizině jsou na tohle dost hákliví a dávají pokuty, že?
Tím jste narazili na dost diskutované téma nejen u odborné veřejnosti. Buď získáte průkaz průvodce Prahou, nebo český národní průkaz průvodce. Já jsem držitelem obou a v případě českého národního průkazu průvodce mám II. stupeň. Na II. stupeň musíte mít složenou odbornou zkoušku, ale I. stupeň dostane na Ministerstvu pro místní rozvoj prakticky každý, kdo si o něj požádá a doloží zákonné podmínky, mezi kterými nejsou žádné odborné požadavky. Tudíž aktuálně může činnost průvodce vykonávat prakticky kdokoli s živnostenským oprávněním a průkazem I. stupně, tedy bez prokazování odborných znalostí. Za toto můžeme poděkovat jednomu nejmenovanému politikovi, který měl cestovní kancelář na plyšáčky a potřeboval pravidla rozvolnit pro svůj další byznys. Kontroly tedy jsou, ale nedávají příliš smysl, protože u I. stupně nikdo nekontroluje odbornost. Avšak kvalitní organizace, památkové objekty či cestovní kanceláře kladou důraz na odbornost, protože spokojená klientela, která se vrací, je základ. Oproti tomu jsou takzvaní freetouráři, jimž je to víceméně jedno – nepotřebují zákaznický servis, ale chtějí hlavně rychle vydělat. To pak člověk občas odposlechne, že Strahovská knihovna pochází ze zrušeného kláštera v Terezíně, Klementinum je renesanční stavba nebo že jezuitský řád zrušila Marie Terezie. V mnoha zahraničních městech kladou na certifikované průkazy velký důraz a pokuty jsou vysoké. U nás tomu zatím tak není.
Říká se „Praha stověžatá“, protože na začátku 19. století matematik Bernard Bolzano ve městě napočítal 103 věží. Máte je také spočítané? A k jakému číslu byste dnes došel?
Spočítané je nemám, měl bych to možná napravit. Někde jsem četl, že jich je přes 500. Ale je otázka, jak to počítat. Bolzano tehdy například nepočítal vodárenské věže ani věžičky obytných domů.
Dá se říct, že znáte do hloubky nejen historii Česka a hlavně Prahy, ale také víte o každém místě nebo významném domě, kdo tam žil, tvořil či zemřel? A znáte nejen fakta, ale i pověsti?
Určitě ne o každém domě. To bych si hrál na velkého všeuměla. A kdyby to o sobě někdo tvrdil, tak by neříkal pravdu. Praha je tak bohatá nejen na faktografické údaje, ale i na příběhy, že snad ani není v lidských silách znát vše. Tady se právě ukáže rozdíl mezi dobrým a špatným průvodcem. Ten špatný má všechno „naučené“ a tvrdí, že už vše ví. Ten dobrý však ví, že toho hodně neví, a stále se učí. Takže znám toho hodně do hloubky, ale určitě ne každý dům ani každou pověst. V poslední době se zabývám speciálními kriminálními vycházkami, tedy po stopách zločinu v ulicích Prahy. To Čechy hodně baví, protože každý viděl seriál Hříšní lidé města pražského či podobné pořady a chce se dozvědět, jak to doopravdy bylo.
Praha se bohužel mění kvůli vidině komerčního využití a někde se obcházejí památkové úřady. Zaznamenáváte, že ubývá míst, kde je stále cítit neopakovatelný genius loci, kvůli němuž turisté přijíždějí?
Neviděl bych to tak černě, ovšem je pravda, že mnoho míst ubylo. Mně osobně nejvíce vadí obrovské, doslova ohavné reklamní výlohy pochybných, rádoby turistických obchodů zejména na Starém Městě, kde se prodávají nevkusné ruské matrjošky, láká se na thajské masáže, prodává se kebab nebo se díváte na kovové regály večerek. Chápu, že s tím bojovat není pro město jednoduché, ale rozhodně to historickou část města neskutečně hyzdí.
Máte mnoho tematických okruhů, například Kudy vedly koleje a už (ne)vedou nebo vycházky po stopách seriálu Hříšní lidé města pražského. Než se na takovou prohlídku vydáte, musíte asi dlouho studovat v archivech, je to tak?
Každá nová vycházka, pokud má být kvalitně zpracovaná, znamená skutečně desítky a desítky hodin příprav. Nestačí načíst odbornou literaturu, je potřeba také dohledat kvalitní a spolehlivé zdroje. Existuje mnoho publikací o Praze, a nejen o Praze, v nichž se objevují nesmysly. Často se stane, že musíte nápad na novou vycházku úplně předělat, protože při detailním průzkumu zjistíte, že by to nebylo pro většinu lidí zajímavé nebo dostatečně srozumitelné. Zároveň je nutné vyzkoušet načasování vycházky, protože příprava na papíře je jen první část. Ta druhá znamená vše ověřit v terénu. Ujdou klienti trasu za požadovaný čas? Není pro ně terén příliš náročný? Jsou dobře vidět všechna místa či detaily, jež chcete ukázat? A je tu mnoho dalších věcí, které je potřeba doladit.
Mají tyto prohlídky větší odezvu u domácích turistů, nebo zajímají i cizince, kde byla slavná hospoda, kudy jezdila tramvaj nebo kde bydlel Mozart?
V Praze dělám primárně vycházky pro Čechy. Ty mě baví a myslím, že baví také je, protože jinak by na moje akce pravděpodobně nechodili. Mám rád, když si mohu dovolit jít více do hloubky, vytáhnout spoustu zajímavostí a nemusím nikomu vysvětlovat, kdo byl král Václav III. nebo kde se nachází Ořechovka. Pro cizince, kteří se o Česko tolik nezajímají, by byla spousta informací zbytečná, protože by si je logicky ani nezapamatovali. To ale neznamená, že nemůže přijet specializovaná skupina, například z Lince, která má požadavek na detailní vycházku po stopách Johannese Keplera. Tam už si mohu, a vlastně musím, dovolit jít do hloubky. Nebo jsem měl Korejce, kteří se chtěli projít po stopách významných českých skladatelů a hudebníků. Jeden z nich mě hned na začátku odzbrojil detailními dotazy na houslového pedagoga Otakara Ševčíka. Nechci nijak podceňovat čtenáře, ale ruku na srdce – kdo nemá hudební vzdělání, zareagoval by asi podobně vlažně jako já. Takže jsem pak celou noc studoval historii české hudební scény, abych další den nebyl stejně zaskočený.
A co Nerudovy Povídky malostranské? Dá se podle nich vytvořit prohlídkový okruh?
Určitě ano. Přesně taková témata mají velký ohlas. Každý tu knihu někdy četl, často i vícekrát, ale prošel si ta místa ve skutečnosti? To už mnoho lidí neudělá, protože kromě samotné knihy je potřeba znát také další dobové reálie, abyste mohli příběhy zasadit do konkrétních míst. Praha se navíc neustále vyvíjí a někdy stačí jedna dekáda, aby se konkrétní místo výrazně proměnilo. Tím samozřejmě neříkám, že by byla Malá Strana kompletně přestavěná, ale i tak by ji dnes Neruda pravděpodobně nepoznal.
Vychází spousta knih o zmizelých částech Prahy, které jsou podle nás velmi zajímavé. Podílíte se na jejich tvorbě, nebo z nich naopak čerpáte?
Osobně se na tvorbě těchto knih nepodílím. Možná mě někdy někdo osloví a rád přispěji svými drobnými znalostmi. Jako průvodce z nich ale čerpám opravdu hodně, zejména když se snažím ukázat, jak se Praha v průběhu času proměnila. Je to výborné zpestření každé vycházky a lidé to mají rádi.
Jsou vaše prohlídky časově omezené, například jen na období do první republiky, nebo ukazujete i novější historii?
Časově se ve svých vycházkách nijak neomezuji. Je pravda, že u kriminálních vycházek rád vyprávím příběhy z konce monarchie a první republiky. Bude to znít možná zvláštně, ale moderní zločin podle mě postrádá určité kouzlo. Nechci tím nijak bagatelizovat brutalitu činů ani jejich promyšlenost, ta je pravděpodobně stále stejná. Ale starší případy mají své specifikum například ve způsobu vyšetřování a v celkovém životním stylu tehdejších lidí. Detektiv se podíval na způsob vloupání a hned tušil, že to mohl být „Dlouhej Tonda“ z Podolí, protože měl svůj typický rukopis. Dnes někdo spáchá zločin, koupí Podolí, protože měl svůj typický rukopis. Dnes někdo spáchá zločin, koupí si letenku a za patnáct hodin je na druhém konci světa. Co bych o tom vyprávěl? Vlastně nic. Nejsem tedy ve svých vycházkách nijak časově omezen a z toho, co zmiňujete, ukazuji vše.
Máte v Praze nějaké oblíbené místo, kde se pro vás zastavil čas?
Velmi rád chodím na vyhlídku u sochy Panny Marie z exilu, což je méně známé místo v zahradách Strahovského kláštera poblíž Petřína s úchvatným panoramatickým výhledem na Prahu. Odtud mám město jako na dlani směrem do historického centra, víceméně bez výhledu na pankrácké výškové budovy a podobné zásahy do panoramatu města. Omlouvám se všem architektům, ale v tomto ohledu jsem spíše staromilský člověk. Když budu chtít mrakodrapy, zaletím si do New Yorku. Ale proč jezdí tolik turistů do Prahy? Protože obdivují její poměrně zachovaný historický vzhled. Neodsuzuji moderní architekturu jako takovou – například prvorepubliková vilová zástavba na Hanspaulce nebo Barrandově má své kouzlo. Byla koncepční a promyšlená. Často mi ale dnes připadá, že se nové stavby zasazují do prostoru bez dostatečného ohledu na okolní zástavbu, hlavně aby byl developer spokojený.
Červnové číslo 7/2026 časopisu INTERVIEW si můžete zakoupit v elektronické verzi na digiport.cz
