Marian Jelínek: Dítě potřebuje pravidla i frustraci

Je to v Česku zřejmě nejuznávanější expert v oboru sportovní psychologie a mentálního koučinku. Proslavil se zejména jako dlouholetý kouč Jaromíra Jágra. Jeho znalostí využívají nejen vrcholoví sportovci, ale i manažeři či firmy. V kontextu budování psychické odolnosti se zabývá i psychologií dětí. „Dnešní rodiče samozřejmě a zcela správně nechtějí vychovávat děti podle starých vzorců. Nicméně úplně bez pravidel a bez nějakých limitů to nejde,“ upozorňuje kouč.

Vnímáte rozdíl mezi výchovou dětí před 30 lety a dnes? V čem si myslíte, že se změnil přístup rodičů?

Hned na začátku bych chtěl říct, že rodiče nejsou fylogeneticky jiní (fylogenetický – historický vývoj druhů, pozn. red.). To znamená, že i padesát let je příliš málo na to, aby se člověk evolučně změnil. Co se ale extrémně změnilo, jsou podmínky, v nichž děti vychováváme neboli ve kterých vyrůstají. Ty největší změny asi vnímáme všichni. Je to ekonomický blahobyt, méně pohybu, digitalizace, která tenkrát nebyla. A to jsou všechno zásahy do výchovy, od návyků po podmínky, v nichž vyrůstají a ovlivňují život dítěte.

Často říkáte, že děti jsou přetížené. Je to důsledek ambicí rodičů, nebo za tím stojí trendy ve společnosti?

Obecně je dnešní doba rychlá, klipová, výkonová, na všechno tlačí. Je tu syndrom perfekcionismu. Neustálé srovnávání se. Bohužel k tomu negativně přispívá digitalizace. Lidé se vždycky srovnávali, co má soused, přítel, kamarád v hospodě. Ale teď je to jiné. Kliknete a vidíte samé úžasné věci. To pak vede k dostihům, že to chci mít také. Stáváme se štvanci potěšujících prvků našeho života.

Jakou dělají dnešní rodiče největší chybu?

Asi bych se nerad pasoval na nějakého guru z hlediska výchovy. Ale jestli se to dá nazývat chybou, myslím, že nevytváříme v dětech silnou emoční vazbu k něčemu. Já říkám dokonce až určitou posedlost. Mám rád, když dítě nebo i dospělý má nějakého vášnivého koníčka. Když se na přednáškách na vysoké škole ptám studentů na jejich zájmy, začnou přemýšlet a vlastně nevědí. Jeden pak řekne knihy, další filmy. Ale že by to bylo takové, že od středy se těším, že půjdu v neděli na ryby, budu ležet pod autem a měnit brzdové destičky nebo pojedu každý víkend na kole, tak to chybí. A je jedno, jestli je to pohyb, filozofie, hudba, tanec. Pak je ještě druhá věc – sebereflexe. Myslím si, že člověka, který má sebereflexi, nemůže někdo psychicky ranit. Například když o sobě vím, že ráčkuju, pak když mi to někdo řekne, samozřejmě mi to není příjemné, ale nejsem psychicky, řekněme, rozsekaný. Když si budu myslet, že to nikdo neví, a budou mi všichni říkat, že to není slyšet, to není správné. Tedy odpověď na vaši otázku je, že by rodiče měli učit děti, aby věděly, v čem jsou dobré, ale znát i své slabé stránky. A to se týká všech aspektů. Chování i vizáže. „Máš velký nos.“ – „Ano, mám, ale kvůli tomu nejsem méněcenný.“

Proč je důležitá posedlost něčím, fixace na jednu věc?

Z mnoha důvodů. Jeden je, že když tě něco ohromně baví nebo – dovolím si říct – jsi do nějaké činnosti zamilovaný, nejvíce si při ní odpočineš. Jsme z práce, rodiny, života tak vystresovaní, že například nemůžeme spát, nedokážeme se odreagovat. A když nějakou činnost miluješ, nemyslíš při ní třeba dvě hodiny denně na stresy, na to, co tě tíží. Díky tomu se tělo vyčistí od negativních věcí neboli metabolitů stresu, kortizolu. Při milované činnosti neustále snižuješ hladinu látek, které nám ubližují. Když tuto činnost nemáš, myslíš na stres neustále. Vidím to neustále kolem sebe: manažeři si hrají se svými dětmi a stále myslí na práci. Sledují, co jim přišlo za SMS. Hrají tenis a neustále koukají na chytré hodinky, kdo jim poslal jaký e-mail, zprávu. To znamená, že si neodpočinou.

Ale to asi není to samé, jako když děti hrají na počítači nebo koukají do telefonu, že?

Ne, navíc u dětí je to obecně něco jiného. Dítě žije daleko více v přítomnosti, nikoli z minulosti či budoucnosti. Chce si hrát. To se ale samozřejmě bavíme o menších dětech, okolo pěti šesti let. Dám příklad: sedím s vnučkou na kafi s přáteli. Ona začne otravovat, nebaví ji to a chce domů. A já mám dvě možnosti. Buď ji motivuji, koupím něco malého, třeba nanuk, a mám deset minut čas. Nebo je tady druhá možnost. Vtáhnout ji do nějaké hry a ona se najednou do toho tak zabere, že až budu za dvacet minut chtít jít domů, najednou bude tvrdit, že už nemá hlad, není jí zima. Tím chci říct, že je důležité v této době mnoha možností trošičku určovat, co je tou správnou hrou. Mobil by neměl být klíčový, rodič by jej neměl nabízet jako alternativu, protože potom to končí tím, že se dítě bez mobilu ani nenají. Nepopojede autem, pokud mu nepustíte pohádku na deset minut na tabletu a tak dále. Takže digitalizace je otázka sama o sobě.

Vy jste autorem konceptu car coachingu. V čem konkrétně spočívá a proč je zrovna jízda autem vhodná pro komunikaci s dětmi?

Myslím, že je vhodná nejen jízda autem. Zásadní je jakákoli komunikace. Spíše přemýšlím o současném světě, kdy mi umožňuje s dítětem v klidu sedět vedle sebe v malém prostoru. V podstatě dnes už si totiž málokdo sedne v rodině večer s dítětem do pokojíčku, aby si povídali. Už na to nejsme zvyklí. Děti přijdou ze školy nebo večer domů, rodič se zeptá: „Jak bylo ve škole?“ – „Dobrý.“ – „Co trénink?“ – „Dobrý.“ To jsou odpovědi. Jediný prostor, kde dítě nemůže příliš uniknout – ale ani ten dospělý –, je auto. Je to ideální prostor, kde s ním můžete určité věci sdílet a začít si s ním povídat. „Koučovat“ ho, vychovávat ho, bavit se o všem možném. Proto vlastně vznikl terminus technicus, trošku s nadsázkou, car coaching, tedy koučování v autě.

Co bychom měli s dítětem v autě řešit a čemu se naopak vyhnout?

Koučování v autě je určeno především rodičům sportovců, aby je trošičku inspirovalo, jak s dítětem mluvit před tréninkem, před zápasem, před výkonem a po výkonu. Protože podmínky, v nichž vyrůstá a jak já se s ním jako rodič bavím, ovlivňují hodnotový řád dítěte. Pokud se po zápase ptám, jak jste hráli, kolik jsi dal gólů, co udělal Franta a jak to, že on dal gól, tak tím samozřejmě dávám dítěti podvědomě najevo, že mi záleží především na výsledku. A to si často my dospělí neuvědomujeme. A je dobré si to zvědomit. Zrovna nedávno jsem přednášel ve Špindlerově Mlýně rodičům a tam se mě jeden tatínek zeptal: „Jo, tohle mi dává logiku, ale jak se mám ptát? Co mám dělat?“ Tyhle odpovědi a inspirativní příběhy jsou v knize Car Coaching. Nastavit si správnou komunikaci s dítětem je důležité, aby rodič nevědomky nevytvářel na dítě zbytečný tlak na výsledek. Pak přicházejí strachy, obavy, anxiozity, děti se počurávají, že mají druhý den diktát, nechtějí hrát tenis, protože se bojí, že prohrají. Po výkonu totiž přichází tatínek a já přece vím, že tatínkovi nejvíce záleží na výsledku. Přichází strach, jdu hrát, takže když prohraji, tatínka zklamu, a když prohraji, táta se mnou nemluví. Nebo když prohraji, hádá se s maminkou a podobně. A zvědomění si těchto situací a návyků je velmi důležité, protože poté se bude rodič s dítětem bavit trošičku jinak a pokládat správné otázky.

A co jsou tedy správné otázky? Třeba: „Jak ses cítil?“

Přesně tak, na proces. „Zkoušel jsi tu kličku, co jsme trénovali? Jak ses cítil? Jakou by sis dal známku za dnešní zápas na škále 1 až 5?“ To vždy vytváří důležitou sebereflexi, aby dítě vědělo, zda hrálo dobře, nebo špatně. A možná že pátá šestá otázka „jak jste hráli?“ je už relevantní, ale ne první, druhá, třetí. Já říkám, že nejdůležitější jsou vždy tři první otázky. Těmi dítěti signalizuji, co je pro mě důležité. Aha, táta se vždycky ptá na to samé, na tyhle tři věci, asi mu na tom nejvíce záleží. My si to neuvědomujeme, ale dítě to takto analyzuje a může se stát, že výsledek vnímá jako nejdůležitější, proč vlastně hraje. Dokonce jsem slyšel i od dětí, že když prohrají, táta mě nemá rád. A když vyhraji, táta mě má rád. A to už není dobré. Nejhorší na tom je, že rodič to ani neví.

To je tedy úplná alchymie, jak namíchat správné otázky, abychom dítěti neublížili… 

U sportovců je třeba dobré ocenit například to, že zachránil gól, že jsme jej nedostali, ne jen ocenit ty, kteří góly dávají. A co je ještě strašně důležité, je zdůraznit věci, které chci, aby si dítě odneslo do života. Tím myslím fair play. „Přiznal ses při hře, že to byla ruka, to se mi hrozně líbilo.“ – „Ale kluci mi nadávali.“ – „Nevadí. Přiznal ses, bylo to parádní. Byla to ruka, byla. Perfektní.“ Fair play je důležité.

Bavíme se o emocích u dětí. Jak pomoci, aby emoce vnímaly jako zdroj síly, a ne jako slabost?

Vysvětlovat. Neustále s nimi o tom hovořit. Když pláčou, nechat je chvíli vyplakat. Určitě to neřešit ve vypjatých emočních stavech. Nedávno jsem byl svědkem jedné scény: tatínek nemohl dostat klučíka do kočárku v zoo. Tak ho tam násilím nacpal a přivázal. To není úplně to nejlepší řešení. Samozřejmě někdy člověk spěchá, ale nemělo by to být standardem. Mám-li čas, pokusme se dítě něčím zaujmout. Protože když pláče, vysílá nám signál. Někdy jde o snahu na sebe upozornit. V tomto případě je dobré pracovat s emoční aktivitou k něčemu. Něco ukázat, začít s ním diskutovat. A ono na pláč či vzdor zapomene. Emoce jsou nesmírně důležité umět ovládat, vysvětlovat, že takhle to nejde, a říci, co ano. A poté pochopitelně záleží na věku dítěte. Čím je starší, už mohu používat racionalizaci, což jsou logické argumenty, kdy mu dáváš možnost třeba prožít danou situaci. Řekneš mu: „Představ si, že by ti kamarád udělal to, co jsi udělal ty jemu.“ Potom je dobré, od určitého věku, třeba od osmi deseti let, natočit ho. Hodně to dělají rodiče sportovců. Když vidíš, jak se vzteká dítě na tenise, natoč ho. A když je v klidu, za pár hodin nebo dnů, ukázat mu to. Je důležité mu takto nastavit zrcadlo. Často se pak stydí, že se chovalo takto nevhodně.

Dnes je moderní cosi, čemu se říká výchova nevýchovou nebo respektující přístup. To ale asi není úplně to, o čem se bavíme.

To je velmi konfrontační a těžké téma, protože mladí rodiče logicky a zcela správně nechtějí vychovávat děti stejně, jako jsme je vychovávali my, nebo dokonce my jsme byli vychováváni. Nicméně úplně bez pravidel a bez nějakých limitů to nejde. Otázka je, jaké limity a pravidla stanovit. Výchova má sloužit k tomu, že by se dítě nemělo ve světě ztratit, což si myslím, že každý rodič chce. Aby se netrápilo a nepodlehlo nějakým závislostem a nešlo špatným směrem. A myslím si, že bez určitých pravidel, limitů, zákazů to do určitého věku nejde. A když dítě pravidla a limity zvládá, jsem zastánce toho, že časem přebírá samo odpovědnost, že si ty limity umí dávat samo. To je nejlepší. Jinak absolutně nejsem zastáncem fyzických trestů ani extrémních emočních výlevů a křičení na děti. Důslednost a pravidla lze dát přece bez velkého zvyšování hlasu. V tomto ohledu je ale velmi důležité si podmínky, v nichž dítě vyrůstá, domluvit s partnerem. Měli by vystupovat shodně. Nejhorší je, když nějaké podmínky dodržuje maminka a jiné tatínek. Dítě je pak z toho velice zmatené. Takže ano, nejsem zastánce nevýchovy. Dítě si nemůže najít množství cukru, čokolády, kolik sní, nevím, jak si může samo řídit vhodný čas strávený u mobilu. Jsem zastáncem určitých limitů, řádu a pravidel.

Dnešní rodiče mají tendenci přehnaně chránit děti před frustrací, emocemi a neúspěchem. Jaké to může mít důsledky v dospělosti?

Klesá jejich psychická odolnost. To znamená, že jsou daleko citlivější, například na kritiku. Myslí si, že by se mělo vše točit kolem nich. A když se sejdou dva lidé, kteří si myslí, že jsou centrem světa, protože v rodině byli tím centrem, potom samozřejmě na sebe narážejí. Já například na vysokoškolské koleji zažil, že jsme byli tři na pokoji a jedna společná toaleta. Stejně tak v rodinách nejsou děti zvyklé sdílet společně dětský pokojíček. Už nejde o to „já chci spát, já číst a musíme se nějak domluvit“. Frustrační tolerance pak zákonitě klesá. Připočtěme k tomu, že se zvyšuje míra svobody, což je správné, ale pokud neumím respektovat někoho jiného, začneme na sebe brzy narážet. Vidím to pak v partnerských problémech. Na začátku jsou vztahy úžasné, ale potom to začne. Zjistíš „mně vadí tohle, mně vadí tamto“. Když to poslouchám, říkám si: Sakra, jak jim taková věc může vadit? A poté jsem si uvědomil, že jsem byl na vojně, kde nás bylo dvacet kluků na pokoji a půlka z toho chrápala, jeden přišel ve dvě v noci a musel ses vyspat. K tomu pro všechny tři záchody, dvě sprchy, na kterou máte deset minut. Tím samozřejmě nechci říct, že by se to mělo vrátit, nýbrž že prožitky výstupu z komfortní zóny nás zocelovaly a tvořily. A když nyní mladí prožitky nemají, může nastat problém. Takže možná určité prožitky bych do světa cíleně a s rozumem dětem lehce vracel. Zkuste tedy s dětmi spát pod stanem, zmoknout, zkuste prožít výstupy z komfortní zóny. To jsou zážitky, které by s tatínkem mělo zažít každé dítě. Aby se pak nehroutilo z toho, že má tři sta metrů přeběhnout v dešti na autobus – čeká radši dvě hodiny, než přijede maminka s autem, aby ho odvezla. Kdysi se těmto chlapcům říkalo mamánci. Ta pupeční šňůra je tak silná, že jim neumožňuje se od maminky odtrhnout. Je potom těžké navázat vztahy, protože v partnerce hledají pořád maminku. Takže to má do života mnohem větší dopady, než si myslíme.

Velkým tématem je školní šikana. Dá se říct, z jakých rodin nebo z jaké výchovy vzejde typická oběť a z jaké naopak typický šikanátor?

Asi nejsem natolik znalý, abych si dovolil tohle říct, ale spíše si dovolím zpochybnit jednu věc: skáčeme jaksi z černé na bílou a z bílé na černou, ale pravda je někde mezi. Co tím chci říct: neexistuje jednotná definice šikany. Co to vlastně je? Znamená to, že si starší kluci v hokejové kabině zjednají pořádek v tom, že teď jsi letos mladý ty, uklízíš puky po tréninku, příští rok budeš starý ty, uklízí je zase někdo mladý? Někdo to už bohužel vnímá jako šikanu. Jsem přesvědčený, že za mého dětství by téměř vše byla v současnosti dnešního pojetí šikana. Takže je to těžké a hodně individuální. Ale jednoznačně, pokud je někde shazovaná důstojnost jedince, je určitě nutné zasáhnout.

Rodiče jsou dnes pod tlakem, protože děti chtějí značkové oblečení, aby nevybočovaly z řady. Je vůbec možné dítěti vysvětlit, že na to třeba nemám peníze, ale bez značkového oblečení určitě nejsi méněcenný. Je nějaká rada pro rodiče, jakým způsobem toto zvládnout?

Je to velmi těžké, obzvláště když dítě chodí do školy nebo do kolektivu, kde některé děti mají drahé a značkové věci, a dokonce se jimi chlubí. Často to vidím ve sportovních klubech, třeba v hokeji, kde má jedno dítě dvakrát za rok nové brusle, které stojí dvacet tisíc, a jiné dítě na to kouká a má na dva roky jen jedny, které ještě stojí půlku. A tyto děti hrají spolu. Je nesmírně těžké to vysvětit. Často se to neobejde bez slz a pláče. Dítě ještě nemá rozum tak nastavený, aby vše logicky pochopilo. Takže dochází k emočně velmi vypjatým scénám, což vnímám od rodičů. Ale znova opakuji: myslím, že je velice důležité nezvyšovat emoce, ale spíše o tom mluvit. Popisovat hodnotu věcí, hodnotu peněz a tak dále. Určitě to souvisí s tím, že musíme u dítěte posilovat sebevědomí, aby tento tlak ustálo.

Jak mu pomoct vybudovat sebevědomí, když například nosí brýle?

Říct si „mám brýle – a co?“. Je to ta sebereflexe, o které mluvíme od začátku. Ukazovat lidi, kteří něco dokázali a také mají velký nos a nosí brýle. To znamená ukázat, že to vůbec není překážka, abys byl správným člověkem a byl v něčem úspěšný. Aby dítě pochopilo, že co říká tatínek nebo maminka, je realita, protože plno lidí s brýlemi jsou vrcholoví sportovci, vědci a podobně. A plno holek, které mají větší zadeček, jsou úžasné maminky nebo krásné ženy. Ukazovat hodnotu člověka uvnitř: že jsou věci, které nejsou vidět a jsou možná důležitější než ty, jež vidět jsou. Nebo z toho udělat přednost, koupit nějaké extra krásné brýle. Například u holek v pubertálním věku si myslím, že to funguje velmi dobře, protože znám plno holek, které nemají žádné dioptrie, ale brýle nosí jako úžasný módní doplněk. Já sám brýle nosím. Snad to nebude znít jako reklama, ale díky své poradkyni v optice Alensa jsem se naučil měnit je podle nálady či oblečení. Udělat z nich přednost. To byste koukal, když si vezmu nějaké extravagantnější, kolik lidí se na ně zeptá! Ze všeho udělat přednost.

Můžete na závěr dát nějakou radu pro rodiče?

Je to těžké, ale abych nebyl alibista, pokusím se. Je důležité, aby vytvářeli v dítěti emoční hodnotu k životu a zároveň touhu chtít od něj co nejvíce. To jsou takové dvě paralely, které bychom měli utvářet v dítěti. Jak je krásně tady u nás v Česku. Zároveň ale to, že tu máme nějaký vyměřený čas a za ten chci něčeho dosáhnout. Mít ambice, které jsou nastavené právě na to, že mě ta činnost ohromně baví. Takže miluj život a chtěj od něj co nejvíce.

MARIAN JELÍNEK

Narodil se 18. listopadu 1963 v Českém Krumlově.

Uznávaný hokejový trenér, manažer a mentální kouč. Dlouhodobě se specializuje na psychologii sportovního výkonu, osobní rozvoj a motivační programy pro sportovce, firmy i jednotlivce.

Vystudoval tělesnou výchovu a sport na Univerzitě Karlově v Praze, kde získal také doktorát z kinantropologie.

Působil jako profesionální hokejový trenér a asistent u několika extraligových týmů. Nejvíce se proslavil jako dlouholetý osobní kouč Jaromíra Jágra.

Je autorem a spoluautorem několika knih o sportovní psychologii, motivaci a koučinku, například Neztraťte motivaci v době blahobytu či Vnitřní svět vítězů.

Aktivně přednáší a vede workshopy na téma mentální odolnosti, práce s emocemi, motivace a osobního růstu.

Je známý svým důrazem na rovnováhu mezi výkonem, motivací a životní spokojeností. Často je označován za odborníka na psychologii vítězství a prohry, se schopností propojovat zkušenosti ze sportu s byznysem a osobním životem.