Miroslav Etzler: My že jsme celebrity? Ani náhodou!

O Simoně Stašové se ví, jak moc je precizní. Užil jste si zkoušení?

No, dělalo se to opravdu dlouho. Já jsem měl naštěstí zdravotní potíže, tak jsem nemusel být u všeho.

Naštěstí?

Ono je to tak, že Simona je během práce pro mnoho lidí, v té převeliké snaze to udělat co nejlíp, někdy trošku jako hejno vos.

Nepříjemná?

Ne, nepříjemná ne. Jen je u ní strašná tenze, strašná síla, ale my si z ní děláme legraci, ona se tomu směje, protože ve své podstatě v tom šíleném světě, který divadlo, film a televize skýtají, je jedna z nejlaskavějších bytostí, kterou jsem kdy poznal. Takže práce to byla dlouhá, jako to u Simony je vždycky, ale to je nepodstatná půlka věci, protože pak jsou ty výsledky. A ona prostě je nejnavštěvovanější herečka v České republice.

Považujete ji i za nejlepší?

Já jsem vždycky říkal, že jsou dvě ženy, které jsou nejlepší, a obě mám stejně rád. Když se bavíme o divadle, mluvím o Elišce Balzerové a Simoně Stašové. Každé jejich představení je vyprodané dlouho dopředu. Kdyby Simona hrála v jednom městě někde na Moravě třeba čtyřikrát za sebou, prodá to stejně jako tady v Praze. Takže jo, je to úporná, těžká, psychicky náročná práce, ale pak nás vždycky čeká sladká odměna.

Miroslav Donutil prozradil, že když spolu pracují, Simona mu volá i ve tři hodiny ráno, jen aby mu řekla, že něco vymyslela. Také jste takové hovory přijímal?

Ano. Musím říct, že akorát dvakrát nebo třikrát jsem to nezvedl, jinak vždycky. Ale pravda je jedna věc. Ono to není o tom, že to je ve tři hodiny ráno. To je ve tři ráno, dobře, ale ten hovor trvá další dvě hodiny, takže od tří do pěti! To není tak, že by řekla: „Hele, mě napadla jenom taková věc, ahoj, ahoj.“ Simona to rozebírá a potřebuje na to slyšet můj názor. Na druhou stranu je ale úžasná v tom, že má kolem sebe i lidi, kteří nejsou až tolik zkušení nebo nejsou múzou tolik políbení. A ona přesto všem dává prostor. Ne aby se jen ukázali na jevišti, ale aby taky eventuálně řekli: „Nám se tohle nezdá.“ Simona si je vždycky vyslechne. Není člověk, který by řekl: „Jdi s tím někam do haj*lu.“

Říká se, že Simona Stašová tomu představení věnovala dva roky života.

To je možné. Vím, že v tandemu s Vladem Strniskem to připravovali neskutečně dlouho. Minimálně rok předtím, než jsme vůbec začali zkoušet, mi oznámili, že se to chystá. A je to na tom vidět. Vždycky jsem říkal, že mám rád posedlé kuchaře, že mám rád posedlé malíře. Já mám rád i posedlé tvůrce, kteří dělají divadlo s touhle neuvěřitelnou, někdy mírně nesnesitelnou posedlostí.

V Ceně za něžnost jste vedle Simony trošičku ve stínu. Nemrzí vás to?

Nemrzí. Bylo to tak dáno už od začátku a já to respektuju, protože to nebyla moje benefice. Mně nebylo sedmdesát. Ale na druhou stranu hodně dobří herci, a Simona v té kategorii určitě je, vám vždycky dají prostor. Oni nejsou natolik sobečtí, aby si to urvali jenom pro sebe. To znamená, že když je na jevišti s někým jiným, velmi citlivě vnímá, kdy druhý herec má svoje vrcholy, a nechá ho. Pro mě je to naprostá samozřejmost, a ne z důvodu, že bych byl s prominutím, jak se říká, předposraný před Simonou Stašovou, které já si můžu dovolit v přátelském tónu říct úplně všechno, ale protože to tak je. Tak jsou rozdané karty. Málokdo si uvědomuje, že ten moloch, který se jmenuje Simona Stašová, živí strašně moc lidí. Ať to jsou kostymérky, zvukaři, rekvizitáři, osvětlovači, nebo technici. To je tým, nechci to přehnat, určitě dvaceti lidí. A díky Simoně všichni mají práci.

Spočítala jsem, že měla 21 představení v dubnu a 24 v květnu. Hraje skoro každý den, včetně víkendů. To je skoro neuvěřitelné!

To je věc, kterou lidi, diváci, obvykle nevědí. Simoně je tolik, kolik jí je. Ona má právo na to, být unavená. Ale vy to poznáte jen do té doby, než začne první tón představení. Simona, i kdyby nemohla, i kdyby neměla hlas, na to jeviště vyjde. I kdyby tam měla natáhnout kopyta, tak je tam natáhne, protože si opravdu strašně váží lidí, kteří za ní přišli. A já to mám úplně stejně. Kdo ví, jak to bude za dvacet let, to už já třeba ani neuvidím, ale dneska jdou dva lidi do divadla, dají si tam kafe, víno nebo nějaký chlebíček, zaplatí dvě jízdenky a ty lístky a nechají tam třeba 1 700 korun. To není málo. V Praze se to může zdát ještě jako docela únosné, ale třeba, aniž bych jakkoli snižoval, plácnu například Hranice na Moravě, tam to jsou jiné peníze než tady. Takže jestliže je Simona schopná naplnit hlediště, které má 500 diváků, a těch 500 diváků přijde s touto investicí, člověk si pak dá setsakramentsky pozor, aby jim nedal polotovar.

Už několik let bydlíte mimo hlavní město. Když se vracíte domů ze zájezdu, kolegové v noci vystoupí a vás čeká ještě další hodina navíc. Jaké to je?

Pozor, hodinku to mám, když jedu autem. Jinak to mám dvě a půl hodinky autobusem. Ale zvládám to.

Jak často jezdíte tuto trasu?

Často. Někdy každý den, někdy obden, ale mně to vůbec nevadí. Jezdím hlavně autobusem, a to z mnoha důvodů. První důvod je ten, že tam můžu vypnout. Druhý důvod je, že se tam můžu učit. Třetí důvod je, že nemusím hodinu hledat v Praze místo na parkování. To mi náramně vyhovuje. A co mě na tom baví úplně nejvíc? Že lidi si myslí – a to jsem měl tucty a tucty rozhovorů se spolucestujícími –, že herci autobusem nejezdí.

Je pravda, že to není úplně obvyklé…

Myslíte? Já třeba, když jedu tam, odkud my jsme, dvakrát přestupuju. Pak ještě přejíždím metrem, mám všude tašky, batoh na zádech a vůbec mi to nevadí. Takhle žije 90 % lidí v téhle zemi. Proč by to mělo vadit mně?

Protože jste známá osobnost, není to komfortní jako auto a jet hodinu autem, nebo dvě a půl hodiny hromadnou dopravou, to je přece jen rozdíl, ne?

A víte, kolik lidí za prací do Prahy dojíždí? Sjíždějí se z jiných měst, protože si nemůžou dovolit platit nájem 45 tisíc měsíčně. Je to běžné na celém světě, akorát v Americe všichni jezdí autem. Proč jsou vlaky pořád tak plné? Já jsem včera přijel ve tři hodiny ráno rychlíkem na hlavní nádraží, protože jsem hrál někde v Lipníku nad Bečvou, odtud mě odvezli do Brna, tam jsem chvíli počkal a jel vlakem. Nevím, proč bych nemohl jet vlakem. Já miluju vlaky! A i tím autobusem je to paráda. Někdo tvrdí, že jsme takzvané celebrity. My ale nejsme ani „čtvrtbrity“ oproti lidem, kteří svým denním režimem umožňují chod běžného života. Holky, které mají doma dvě nebo tři děti, si jdou sednout za pokladnu a sedí tam 11 hodin. A mně pak někdo řekne, že zrovna já mám někde hlásat svůj názor. Já na to právo nemám. Oproti těmhle lidem, kteří tvoří to, že všichni můžeme normálně existovat.

Herectví je přece také náročné. Hvězdy nekonečných seriálů vstávají ve čtyři hodiny ráno a od šesti už natáčejí několikastránkové dialogy.

Ale pozor, oni to strašně chtějí dělat, to je velký rozdíl! A taky to dělají za úplně jiné peníze. Třeba vím, že holky v supermarketu na severu mají 25 tisíc korun měsíčně. A vím o hercích, kteří to samé mají za den! Neznám moc herců, kteří, kdyby dostali nabídku na dlouhodobý, aspoň trochu zajímavý seriál na komerční stranici, že by řekli: „Děkuji, nechci.“ Všichni na to skočí kvůli prachům, to je jasné.

Vy byste zvládal, když dojíždíte dvě a půl hodiny autobusem, být tak brzy ráno v ateliérech?

Myslím, že by to určitě šlo. Otázka je, jestli se chci do něčeho takového cpát. Já hraju vlastně stejně jako Simona strašně moc představení měsíčně a jsem spokojený. To by muselo být něco opravdu mimořádného, protože já mám tohle všechno už za sebou. Nepotřebuju to. Mám pocit, že kdyby 80 % obyvatel zeměkoule mělo tak dobrý život jako já, i s těma těžkostma, byli bychom šťastná společnost. Nemám si opravdu na co stěžovat. Můj život byl dobrý, ještě pořád je dobrý. Akorát jsem onemocněl cukrovkou, a proto jsem tolik zhubnul. Musel jsem změnit všechny stravovací návyky a jím teď tak, jak by mě to před půl rokem ani nenapadlo. K snídani plnotučný jogurt, pak pár rajčátek, na oběd trochu sýra, jeden hummus a avokádko… Kdyby mi to někdo řekl, tak bych se mu asi vysmál.

Stálo to za to. Vypadáte výborně!

Děkuju. Cítím se tak, jako bych měl o dvacet let míň než před půl rokem. Ztráta třiceti kil pro mě znamenala strašně moc, a to ve všech segmentech života. Ale abych se vrátil k otázce, seriály už k životu nepotřebuju. Nehledě na to, že kvalita věcí, které se prezentují v televizi, se strašně změnila. Pamatuju si, když jsme s Jiřím Adamcem dělali Pojišťovnu štěstí. To byla plejáda velikých herců! Petr Nárožný, Jiřina Jirásková, Jiřina Bohdalová, Petr Kostka, Alois Švehlík, Ladislav Županič, Zdeněk Žák a další, to už dneska není. Já někdy koukám na televizi, když mám možnost vidět některé ty opusy, které nebudu z pochopitelných důvodů jmenovat, protože nikomu nechci ubližovat, ale jsem v šoku z toho, kdo dnes tu profesi může dělat.

Doba se mění…

Ano, ale bohužel ne vždy k lepšímu. Vezměte si, že v Národním divadle, kde jsem byl devět let a měl to štěstí hrát se skutečně velkými umělci, dnes hrají na porty. Nerozumím tomu, co se stalo. Všechno je jinak, ale to tak prostě je. Když Shakespeare napsal Othella, Jago v něm říká: „Kdysi se nosilo srdce na dlani, dnes ruka ruku myje, srdce nikde.“ A to je napsáno před 400 lety, takže ten pocit změny k horšímu byl už v antice! Na druhou stranu upřímně obdivuju sílu a vytrvalost mladého ducha. Všichni říkají, že mladá generace stojí za starou belu. Já si to nemyslím. Tady je řada výborných lidí, kteří jsou na poli vědy, výzkumu, medicíny, ale taky výtvarného umění, divadla i hudby naprosto fantastičtí. Mnoho lidí mého věku a starších bude říkat, že teď je všechno nanic. Není to pravda, je to jen jiné a mnohem zajímavější, ale pro mě nepřijatelné. Ale to jenom proto, že už jsem starej páprda. Ne proto, že by to bylo špatně.