Nacistický režim způsobil za svého dvanáctiletého trvání utrpení a smrt desítkám milionů lidí. Vítězné mocnosti se již za války rozhodly hrůzné skutky nacistů odhalit a potrestat. V srpnu 1945 mocnosti na postupimské konferenci podepsaly statut mezinárodního soudu a "dohodu o stíhání hlavních válečných zločinců evropské Osy". Ve své době bezprecedentní soudní řízení, při němž se světová veřejnost poprvé dozvěděla o obludných rozměrech nacistických zvěrstev, začalo v Norimberku před 80 lety, 20. listopadu 1945.
Na lavici obžalovaných v norimberském procesu usedlo 22 nacistických funkcionářů - o dva méně než bylo obžalováno. Vůdce Německé pracovní fronty Robert Ley spáchal sebevraždu před začátkem hlavního líčení a v nepřítomnosti byl souzen osobní tajemník nacistického vůdce Adolfa Hitlera Martin Bormann, po němž se pátralo až do roku 1972, kdy byla nalezena jeho mrtvola v Berlíně, kde spáchal sebevraždu už v květnu 1945.
Proces skončil v říjnu 1946 12 rozsudky smrti a sedmi tresty odnětí svobody (z toho tři doživotní). Rozsudek smrti si vyslechli například říšský protektor Čech a Moravy Wilhelm Frick, ministr zahraničních věcí Joachim von Ribbentrop či říšský maršál Hermann Göring, který pár hodin před popravou, jež se konala 16. října 1946, spáchal sebevraždu. Doživotí dostal například Hitlerův zástupce Rudolf Hess, který v roce 1987 spáchal v 93 letech sebevraždu ve spojeneckém vězení Špandava v Berlíně.
Tři obžalovaní byli zproštěni obžaloby - bankéř Hjalmar Schacht, diplomat Franz von Papen a novinář a funkcionář na ministerstvu propagandy Hans Fritzsche. Za zločinecké byly vyhlášeny čtyři organizace: řídící grémium politických vůdců NSDAP, SS, gestapo a SD (bezpečnostní služba).
Proces si vysloužil i kritiku. Kontroverzními osobami na straně soudců se později ukázali být sovětský soudce Iona Nikitčenko, který se v letech 1936-1938 podílel na stalinských procesech, a hlavní sovětský žalobce Roman Ruděnko, který se aktivně účastnil vraždění v případu Katyň. Tento masakr polských důstojníků z roku 1940 se na programu jednání v Norimberku též objevil, tribunál se ale spokojil se sovětskou zprávou z roku 1944, podle níž tyto vraždy spáchali Němci.
Před norimberským tribunálem bylo předneseno několik desítek tisíc svědectví, z nichž ale jen minimum tvořily výpovědi přítomných svědků. V soudní síni byly promítnuty i obrazy hrůzy natočené spojeneckými vojáky při osvobozování koncentračních a vyhlazovacích táborů, ale například i nacistický propagandistický snímek Leni Riefenstahlové Triumf vůle či filmy zachycující proces s účastníky atentátu na Hitlera v červenci 1944.
V letech 1946 až 1949 následovalo 12 menších norimberských procesů s vedoucími armádními představiteli, lékaři či průmyslníky. Později se v Německu konala řada dalších procesů s válečnými zločinci, z těch větších byl velmi sledovaný zejména proces s příslušníky táborového personálu z Osvětimi, konaný ve Frankfurtu nad Mohanem v letech 1963-1965.
Norimberský proces ovlivnil také mezinárodní trestní právo. Jeho závěry přispěly mimo jiné k vytvoření a přijetí mezinárodní konvence o genocidě (1948), Úmluvy o nepromlčitelnosti válečných zločinů a zločinů proti lidskosti (1968) či čtyř Ženevských úmluv na ochranu obětí války (1949).
Další obdobný tribunál se konal v Tokiu. Ten vynesl rozsudky nad 25 čelními představiteli armády a politického života Japonska. Tokijský proces, v němž se Američanům ve spolupráci s japonským dvorem podařilo uchránit císaře Hirohita od soudního přelíčení a pohnání k zodpovědnosti, skončil v listopadu 1948.
Dalším orgánem obdobného druhu se stal až Mezinárodní trestní tribunálu pro bývalou Jugoslávii (ICTY), který působil v letech 1993 až 2017. V roce 1994 vznikl například Mezinárodní trestní tribunál pro Rwandu a v roce 2002 Mezinárodní trestní soud (ICC), stálý orgán, který má stíhat genocidu, zločiny proti lidskosti, válečné zločiny nebo zločin agrese.
