Milan Hein: „Jako poslední potomek se jménem Hein, držím rodinný štafetový kolík a jsem na to pyšný.“
K jeho štěstí vedla dlouhá a leckdy bolestivá cesta, o to víc si dnes umí vychutnávat každou minutu života. Herec a principál divadla Ungelt Milan Hein nelení a nedávno se stal kavárníkem Café Hein.
13. srpna, kdy vychází nové číslo magazínu Instinkt, oslaví Milan krásných osmdesát. Vzhledem k jeho vitalitě by mu to málokdo hádal. Rád se směje a s chutí pendluje mezi dvěma domovy – pražskou čtvrtí Nový svět a středočeským městysem Vrchotovy Janovice. Právě tady má i svůj ranní rituál. Pravidelně chodí pěšky pro snídani do smíšeného zboří pana Čipery. Prý aby nezlenivěl, ale já vím, že je to hlavně proto, že ho tu mají místní moc rádi a s každým si s chutí pohovoří. I pro mě je to čest, že jsem s ním mohla připravit titulový rozhovor. Je to totiž můj letitý přítel, kterého mám hluboko v srdci a vždy k němu s láskou vzhlížím, protože díky jeho blízkosti je i můj život bohatší. „Milane, ať jsi ještě dlouho mým milým sousedem, co mi s úsměvem zamává do oken.“
Milane, jak se cítíte?
Jsem aktuálně ve svém letním domě ve Vrchotových Janovicích a tady se vždy cítím blaze. Je to venkovský dům, který jsme si nechali postavit na zelené louce podle našich představ z kamene v bretaňském stylu. Máme tu bazén, saunu, zahradu. Moc si tu užívám procházky se psem. Divadlo Ungelt už v podstatě neřídím, jmenoval jsem uměleckého ředitele Pavla Ondrucha, můj životní partner Martin Šimek je zase provozním ředitelem. Já jsem emeritním principálem, který na to vše už jen zpovzdálí dohlíží. Kluci se sice se mnou radí, ale rozhodnutí je už na nich.
Předat žezlo po tolika letech budování asi nebylo jednoduché.
V sedmdesáti jsem si řekl, Heine, měl by sis vychovat nástupce. To už jsem viděl, že Pavel Ondruch je ten pravý člověk, vystudovaný režisér i dramaturg a ctí cestu Ungeltu. Můj partner Martin je původní profesí logistik. Má tedy nejideálnější povolání, aby se dokázal zorientovat v tom, co divadlo potřebuje. Dnes ví nejlíp ze všech, co potřebuje garderoba, technik, zvukař, osvětlovač. Kdy je zapotřebí koupit nové auto na zájezdy, kdy je nezbytné vyměnit světelný nebo zvukový part nebo kdy musíme sehnat nový systém do pokladny. V tom je můj Martin bezkonkurenční.
Velká novela školského zákona
České školství v uplynulém roce prošlo jednou z nejrozsáhlejších transformací za posledních deset let.
Velká novela zákona č. 561/2004 Sb., o předškolním, základním, středním, vyšším odborném a jiném vzdělávání (dále jen „školský zákon“), která nabývá účinnosti postupně od 1. 9. 2025, přinesla rozsáhlý soubor změn ve školství a vzdělávání. K čemu přesně došlo a co to bude znamenat v praxi? Na to jsme se zeptali JUDr. Jiřího Matznera, Ph.D., LLM., zakladatele advokátní kanceláře Matzner & Vítek.
Změna ve financování nepedagogických pracovníků
Jednou z nejvýznamnějších změn je přesun odpovědnosti za financování nepedagogických pracovníků ze státu na zřizovatele školských zařízení, tedy na kraje a obce. Školníci, kuchařky, uklízečky či administrativní pracovníci – všechny tyto profese, které dosud platil stát, budou od letošního roku záležitostí obecních a krajských rozpočtů. Stát se bude nadále soustředit především na financování pedagogické činnosti.
Na zřizovatele přešla odpovědnost i za většinu ostatních neinvestičních výdajů. Mezi ně patří například učebnice, učební pomůcky, vzdělávání pedagogů, exkurze či některé další provozní výdaje. Přesun financování nepedagogických výdajů směrem ke zřizovatelům má být kompenzován navýšením daňových podílů krajů a obcí. Z praktického hlediska novela nicméně zvyšuje odpovědnost zřizovatelů za každodenní fungování škol. Právě na jejich finanční situaci a ochotě školství podporovat tak může v budoucnu záviset, jaké provozní a materiální podmínky budou mít jednotlivé školy k dispozici. Výzvou pak bude zejména zachování srovnatelné kvality škol v bohatších i ekonomicky slabších obcích.
„Důvěra se buduje dlouho, ale zklamat se dá velmi rychle.“
Marie Hrubá se narodila do rodiny vysokoškoláků. A ačkoli toužila být zahradní architektkou, na praxi zjistila, že to není to pravé ořechové. Vystudovala zemědělskou školu a vyzkoušela si práci v korporátu i ve školství, což jí naštěstí nakonec dalo sílu vybudovat tak náročné podnikání, jako je zahradnictví.
Přestože navenek působí usměvavě, na cestě k vlastnímu podnikání neměla na růžích ustláno. „Moje skleníky mě vyléčily z té nejhorší deprese i nastartovaly zotavování a to já jim nikdy nezapomenu,“ přiznala v rozhovoru pro Instinkt.
Pocházíte z rodiny zahradníků?
Jsem jediná zahradnice v rodině. Maminka je učitelka českého jazyka a občanské výchovy a tatínek pracuje v energetice jako konstruktér turbín. Paradoxně právě on musel za minulého režimu z politických důvodů nastoupit na střední zemědělskou školu, kterou by si sám nikdy nevybral, a k zemědělství si nikdy nenašel vztah. Když jsem se po gymnáziu rozhodla studovat zahradnictví na vysoké škole, byl z mé volby spíš zděšený než nadšený.
Zahradnické ambice jste měla od malička?
V naší obci byla jedna z mála výkupen bylin a už od mala mě bavilo sbírat a sušit byliny a nosit je tam. To asi moc desetiletých holčiček nedělalo, ale mě celý život bavila biologie, hlavně rostliny. V jejich poznávaní jsem byla dobrá. Bobřík květin na skautském táboře byl vždy první, kterého jsem ulovila. Asi dva roky před maturitou jsem chtěla na zahradní architekturu. Nakonec jsem se vydala na zemědělskou univerzitu v Suchdole a přihlásila se na tříletý všeobecný obor zahradnický, z kterého se dalo jít právě na architekturu. Praxi jsem měla u známých v Táboře, kteří měli zahradnictví. Tam jsem zjistila, že mě realizace a návrhy zahrad vůbec nenaplňují. Jsem na to moc přemýšlivá a strávila bych tím zbytečně dlouhý čas. Naopak jsem se našla v tom, mít vlastní zahradnictví. Lidi by chodili ke mně, a já bych nemusela tvořit u nich. Takže jsem se nakonec rozhodla jít na magisterský obor – produkční zahradnictví.
Cesta k vlastnímu zahradnictví asi nebyla jednoduchá.
Nejdřív jsem tohle přání řekla mamce. Že by se mi líbilo zahradnictví s domem, protože jinak se tohle povolání nedá stíhat. Máma je akční člověk, nelenila a začaly jsme se dívat po nemovitostech. Jednou mě poslala na prohlídku do Orlických hor (jsme od Plzně), jindy zase na druhou stranu republiky. Až po čase jsme narazily na Sedlčany. To byla nejlepší nabídka. Sice byl všude nepořádek, ale dům byl hotový bez nutnosti rekonstrukce. Tenkrát bylo po povodních a místní neměli zájem, protože viděli ty skleníky, jak plavaly pod vodou. Majitel objekt nabízel za dobrou cenu. Moje máma má na tohle má odvahu a větší koule než já, vzala si na sebe hypotéku, zastavily jsme dům v Nepomuku a šly jsme do toho. Ona splácela hypotéku a já se musela poslední rok a půl na škole živit sama, což nebyl lehký úkol, protože žádná finanční rezerva nebyla a mě tenkrát ta nejistota dost drtila.
Být dobrý sociální pracovník, to se nedá naučit, musíte to mít v sobě
Být dobrý sociální pracovník, to se nedá naučit, musíte to mít v sobě
Filip Wágner zasvětil velkou část své profesní dráhy sociální sféře a pomoci znevýhodněným osobám. Dlouhodobě byl součástí vedení neziskové organizace Prosaz, kde získal rozsáhlé manažerské zkušenosti. Dnes jako ředitel Domova Svatý Jan u Sedlčan usiluje o lepší život pro své klienty se zdravotním postižením.
V mládí chtěl být policistou, který bude lidem pomáhat a chránit. Po základní škole se však díky náhodě vydal cestou, která mu otevřela svět sociálních služeb. Jak se v nové práci aklimatizoval a co by rád změnil? To nám prozradil v rozhovoru pro magazín Instinkt.
Jak jste se vlastně ke své profesi dostal?
Když jsem se v patnácti letech rozhodoval, co budu dělat, kamarádka mi nabídla, ať s ní jdu na střední školu se zaměřením na sociálně právní činnost. Přišlo mi to hodně zajímavé. Až posléze jsem zjistil, co to vůbec obnáší, a cítil jsem, že je to ta správná cesta, kterou se chci v životě vydat. V rámci povinných praxí jsem pak začal navštěvovat toto zařízení, Domov Svatý Jan, a oblíbil si klienty a oni mě. Už tenkrát jsem místním zaměstnancům říkal, že jednou přijdu a budu tady pracovat jako ředitel.
Musel jste mít v sobě určité sociální cítění, nebo ne?
Když zabrousím do minulosti, vždycky jsem chtěl být policistou – pomáhat a chránit. Ale jinak nemůžu říct, že jsem byl na základní a na střední škole nejhodnější žák. Spíš naopak. Myslím si, že by dneska moji učitelé koukali, kde pracuji.
Jste usměvavý, ale navenek, možná i díky tetování, vypadáte spíš jako rebel než jako ředitel domova pro osoby se zdravotním postižením.
Jsem rebel a nebylo to se mnou snadné. Užili si jak ve škole, tak doma. Pak se to ale celé zlomilo, když jsem poznal svoji tehdejší ženu, která mě hodně změnila. Přivedla mě ke studiu na vysoké škole a přesvědčila mě, abych na sobě začal pracovat. Jí patří velké díky za to, že tu dneska sedím.
INSTINKT číslo 9/2026 je k zakoupení ve vašich trafikách do 9. září. Časopis Instinkt si můžete zakoupit i v elektronické verzi na digiport.cz
