Před 75 lety vznikla u pražského Apolináře záchytná stanice, která změnila pohled na opilost i závislost. Psychiatr Jaroslav Skála ji koncipoval nejen jako místo bezpečného vystřízlivění, ale především jako začátek léčby. Jeho humanistický přístup byl ve své době výjimečný a inspiroval podobná zařízení doma i ve světě.
Pomoc, nejen izolace
Nestačí poskytnout jen první pomoc, ale je třeba podat i pomocnou ruku. Touto myšlenkou se řídil psychiatr Jaroslav Skála, když před 75 lety zakládal první záchytnou stanici u Apolináře v Praze. Lidi pod silným vlivem alkoholu chtěl nejen izolovat kvůli jejich bezpečnosti, ale také je dlouhodobě léčit. A proto se stala "záchytka,“ otevřená 15. května 1951, v jeho pojetí světovým unikátem. Obdobným způsobem pracují některé stanice dodnes.
Na myšlenku založení záchytné stanice u Apolináře přivedla slavného bojovníka s alkoholismem Skálu zkušenost s pacienty, kteří se u něho právě ze závislosti na alkoholu léčili. Ti se často, když byli "pod vlivem“, kvůli tomu dostávali do velmi nebezpečných situací, před kterými se je snažil uchránit.
"Ta záchytná stanice, to bylo ve své době nesmírně humanistické zařízení, protože do té doby ti opilí a výtržníci přicházeli do policejních cel, kde buď umírali na nepoznané nějaké krvácení do mozku, nebo něco podobného, no anebo se dopustili urážek veřejného činitele, za které potom museli tvrdě pykat,“ popsala počátky stanice další legenda boje proti alkoholismu Karel Nešpor, dnes emeritní primář mužského oddělení závislostí Psychiatrické nemocnice Bohnice.
Střety s realitou
"Policajti sice byli rádi, že mají opilce kam uklidit, ale dál je sem tam bezdůvodně mlátili. Zbytečně, poněvadž člověk v tomhle stavu to stejně necítí. Nakonec jsme pro muže v uniformě zavedli školení, ale byly i případy, kdy jsme je museli žalovat. Na druhou stranu jsme často chodili na kobereček po udání vlivných soudruhů, kteří se k nám dostali,“ vzpomínal samotný Skála na počátky stanice.
Některé zdroje sice zároveň zmiňují, že záchytka u Apolináře byla i úplně první záchytná stanice na světě, to ale není pravda. "I předtím existovaly, ale jako represivní instituce, většinou policejního charakteru. Skála založil však něco, co bylo tehdy neobvyklé - záchytnou stanici jako zdravotnické, výrazně preventivně koncipované zařízení. A v tomto smyslu bylo opravdu první svého druhu na světě,“ vysvětlil dlouholetý primář kliniky adiktologie Všeobecné fakultní nemocnice v Praze Petr Popov.
Skála sám své zařízení nazýval "ochrannou stanicí“, název "záchytka“ se mu totiž nelíbil. Podle něho asocioval detenční charakter služby. „Tedy odvézt někoho někam, umístit ho tam proti jeho vůli a často s použitím nějakého násilí nebo mechanického omezení,“ konstatoval Popov. A to přesně Skála nechtěl. Na rozdíl od zbytku společnosti alkoholiky neodsuzoval, ale snažil se jim pomoci. U Apolináře podle Popova vlastně i bydlel - časně ráno se svými pacienty vstával, šel s nimi cvičit, otužovat se a pak měl svůj celodenní program. Se svými pacienty na terapeutické výjezdy do přírody, na letní tábory, které patřily univerzitě.
Specifická léčba
Zvláštnost záchytky u Apolináře byla v tom, že o přivezené se starali sami pacienti, aby pochopili, jaké to bylo pro jejich okolí, když v podobném stavu někam dorazili. K dalším zajímavostem záchytky u Apolináře patřilo, jak s trochou nadsázky říkal Skála, že nejpočetněji zastoupenou profesí byli instalatéři a hned po nich se umístili autoři veršů pro děti. Ke smutně veselým momentům patřilo, že mnozí příbuzní pacientů nosili zaměstnancům na přilepšenou láhev alkoholu. A jak zněl jeden z oblíbených vtipů personálu? "Probere se paní po půldenní opici na záchytce, vytřeští oči na holé zdi a vykřikne: 'Táto, vykradli nás'!"
Záchytná stanice u Apolináře fungovala ve své podobě zhruba čtyři desítky let. Zařízení mělo v té době k dispozici padesát lůžek pro muže a třicet pro ženy. V devadesátých letech se stanice nejprve přestěhovala do areálu Na Míčankách a v březnu 2004 byla otevřena nová záchytka v areálu Nemocnice Na Bulovce, kde bylo možno zajistit kvalitní zdravotní péči zvláště s ohledem na závažné intoxikace. Na místě původní záchytky u Apolináře se nyní nachází Klinika adiktologie.
Počty pacientů na záchytných stanicích i počet samotných stanic s léty klesal. Zlatým obdobím pro "záchytky" byl počátek 80. let, kdy jich v Československu bylo v provozu 63. Na pražské záchytce bylo například v letech 1951 až 1981, kdy ji vedl Jaroslav Skála, ošetřeno 180.000 lidí, v celé republice to byl milion.
Současnost a financování
Dnes je podle statistik Ústavu zdravotnických informací a statistiky (ÚZIS) v České republice 18 záchytných stanic, jen několik z nich však funguje na bázi, jak to bylo za Skály, tedy, že nabízí i návaznou péči a léčbu. V posledních letech počet pacientů záchytných stanic podle statistik Ústavu zdravotnických informací a statistiky (ÚZIS) klesl z 30.487 v roce 2010 na 17.841 v roce 2020. Osmdesát procent z nich tvoří muži
Péče na záchytné stanici pod dozorem lékaře v současnosti není hrazena ze systému veřejného pojištění (kromě zdravotních výkonů) a klienti by si měli pobyt platit ze svého. Podle zákona jsou zřizovatelem protialkoholních a protidrogových záchytných stanic kraje. Cena za pobyt na protialkoholní záchytné stanici (PZS) se v České republice obvykle pohybuje v rozmezí od 1.200 Kč do 3.000 Kč a více za noc, přičemž se liší podle konkrétního kraje a města.
