Oldřich Šlegr: Ne, nikdy jsem to nevzdal

Nezlobte se, že začneme nevesele, ale povězte: Když jste před několika lety spadl doma ze schodů a zůstal od prsou ochrnutý, ptal jste se „proč právě já?“, nebo jste se prostě rozhodl „kousnout se“, nic nevzdat a bojovat dál?

Bylo to před osmi lety, a už v době, kdy jsem jen jezdil po světě a vyplňoval si místa, kam bych se chtěl podívat. Z Jižní Ameriky mi chyběla pouze Kolumbie, takže jsme tam vyrazili. Druhý den po návratu jsem spadl doma ze schodů a zlomil si krční páteř. Ne, nikdy jsem to nevzdal. Kdybych denně necvičil, ležel bych dnes zkroucený na posteli a ani se nepohnul.

S čím bylo po úraze nejtěžší se vyrovnat?

Hm… Začal jsem to prostě brát jako další etapu mého života. Asi to tak mělo být, některé věci jsou předurčené. Je stejně neuvěřitelné, že po pádu ze čtyř schodů skončím na vozíku, zatímco v mládí jsem dělal spoustu věcí a bez škrábnutí zdravý vyvázl ze situací, ve kterých šlo o život. My si ho holt nevážili.

Po úraze jste ochrnul a vedle toho přestal vidět na jedno oko, přesto stále vedete svou tiskárnu. Jak to všechno zvládáte? Vnímáte svou práci jako pomyslné světlo na konci tunelu, které vám dodává smysl a sílu pro život na vozíku?

Moje tiskárna si žije svým životem, já tam dojíždím dvakrát týdně, jsem schopen řídit auto, tam se dostanu na vozík a kontroluji základní věci. Tiskárnu fakticky neřídím, na to mám dva lidi, kteří se mi o ni starají.

Pojďme k vašim horolezeckým a cestovatelským začátkům. Narodil jste se v roce 1955. Kdy a proč jste začal s horolezectvím a jaké pro něj byly tehdy u nás podmínky?

Lézt jsem začal hned po vojně, předtím jsem jezdil na čundry a trampy do Adršpachu. Objevil jsem tam úžasnou partu horolezců a tím to vlastně začalo. Ale já byl skálolezec, protože tehdy byl velký rozdíl mezi těmi, kteří jezdili do vysokých hor, a těmi, co lezli po skalách. No a podmínky? Na Slovensku a u nás to bylo něco úplně jiného. Zatímco tam byli chápáni spíš jako sportovci, u nás se brali jako takoví divní lidé, jen o chloupek lepší než čundráci a trampové. Uměli se pohybovat v terénu a měli většinou protisocialistické názory, takže pro režim byli dost nebezpeční.

Stal se z vás tramp, cestovatel a horo(skálo)lezec. Mělo to něco společného s touhou po svobodě, kterou vám tehdejší režim upíral?

Určitě. Vždycky jsme se těšili, až bude pátek, přijdeme z práce domů, hodíme na záda batoh a vyrazíme do Adršpachu nebo někam k vodě.

Takže jste vlastně do hor a lesů utíkal před tou normalizační šedí?

Ano, přesně tak. Alpy pro nás byly hodně vzdálené a kupodivu ani do Polska se nesmělo, jen na pozvání. Pracoval jsem tehdy jako redaktor časopisu Hory a do Polska jsme se dostávali na pozvání tamního horolezeckého svazu, protože jinak to nešlo.

Copak nebylo možné vycestovat do ciziny ani na nějakou expedici? 

Ne, tam pustili občas jen kluky, kteří byli v reprezentaci, a až v druhé polovině 70. let se občas pořádaly expedice do Himálaje. Tehdy se mohlo vlastně jen do Sovětského svazu, ale to bylo také na pozvání. Vzpomínám si, že nás buď pozval nějaký tamní klub, nebo jsme si udělali sami razítka – koneckonců pracoval jsem tehdy v tiskárně. Na cyklostylovaný papír jsme si sami napsali pozvánku a vyrazili. Ale aspoň jsme se dostali do míst, jako jsou třeba Uzbekistán, Tádžikistán, Pamír nebo Fanské hory.

Slyšeli jsme o vás, že jste si nedělal ambice na osmitisícovky. Horolezec vycítí, že na to nemá, takže takové vnitřní varování vyslyší?

Tyhle ambice jsem nikdy neměl. Jak jsem říkal, chodil jsem lézt na skály, a když jsme pak začali jezdit do Ruska, hory mě opravdu začaly bavit. V Himálaji jsem ale přišel na to, že mi výšky nedělají dobře. Byl jsem v Peru na Huascaránu nebo v Ekvádoru na Monte Chimborazo, který má 6 263 metrů, což je vlastně největší kopec světa, protože leží nedaleko rovníku a díky zploštění je od středu Země vzdálený nejvíce. Takže tím jsem si splnil svůj sen, ale jinak jsem žádné osmitisícové ambice neměl.

Navštívil jste v Huascaránu místo, kde v roce 1970 tragicky zahynula celá československá výprava? Jak to tam dnes vypadá?

Byl jsem tam v roce 1997. Na místě tragédie je postavený památník našim horolezcům, bohužel ale na protilehlém kopci, takže ho zasypávaly a zasypávají časté laviny. Peruánci památník vždycky vyhrabou a dají do původního stavu, avšak celé místo touto nešťastnou polohou dost trpí.

Jste světově oceňovaný fotograf. Jezdil jste do hor spíše zachycovat okolní krásy a lidi než se pachtit na vrchol hory?

Nás prostě bavilo jezdit do hor. Byla to svoboda a my byli mladí. Nejde o to, vylézt na nějaký kopec a na vrcholu se rozhlédnout po okolí. Je to hlavně o tom, že jste venku a s lidmi, se kterými vám je dobře a jimž věříte, protože když jste na jednom laně, záleží na nich i váš život. S přibývajícími léty se to samozřejmě mění, síly ubývají, a tak se vracíte na místa, kde vám je hezky. V Himálaji jsem byl několikrát, užíval si tamní treky a postupně jezdil spíše za lidmi. Nejčastěji jsem fotil právě je, protože když jsme se tam vypravili, spali jsme většinou v nějaké tamní rodině. To nám dalo možnost lidi více poznat, vidět, jak žijí a jak funguje rodina. Všichni jsou tam velmi příjemní a chudí, a tak se stane, že když se odtamtud vrátíme domů, uvědomíme si, jak se tady honíme za penězi, za lepšími auty a žijeme ve stresu a na nic nemáme čas a že ten život je vlastně o něčem úplně jiném.

Tím, jak jste poznával ostatní lidi a jejich život a jiné kultury, měnil jste postupně svůj žebříček hodnot a vymazal ze svého slovníku třeba slovo závist a naopak přijal do něj slova skromnost a pokora?

Určitě. Speciálně na trecích si jde každý svým tempem a jenom je nutné se dohodnout, kde se sejdete. Pak jste sám a máte spoustu času na přemýšlení. Je to spíše meditační záležitost. Pokora je tam určitě, protože třeba osm hodin denně jdete krajinou, kocháte se, čistíte si hlavu a dochází vám spousta věcí, které vám v běžném životě nesepnou.

S panem Miroslavem Šmídem jste v roce 1980 založil Mezinárodní festival horolezeckých filmů v Teplicích nad Metují. Co vás na tu myšlenku přivedlo a jaké byly začátky?

Mirek Šmíd, reprezentant a vynikající horolezec, přijel nadšený z jednoho zahraničního festivalu. Šli jsme do hospody a on mi povídal, že bychom měli něco podobného udělat i tady. Že přemluví předsedu, aby poskytl kinosál, a že já zajistím propagaci. První ročník byl fakticky jen o tom, že se promítaly filmy, a kdo uměl anglicky, vzal si mikrofon a překládal rovnou z plátna. Nicméně už tehdy přijely asi dva tisíce lidí, což byl hrozný poprask, protože shromáždění tolika lidí takovéhoto ražení byla pro režim dost nebezpečná záležitost. Někdy v roce 1983 či 1984 tam už přijelo šest tisíc lidí, a tak jsme se dočkali autobusu plného policistů. Nepřijeli v uniformách, ale v civilu. Paní Vaňková, tehdejší pracovnice místního národního výboru, s nimi udělala dohodu, že je ubytuje, dostanou jídlo a pití a budou tam tři dny v civilu a pouze v případě, že by se dělo něco nepřístojného, zasáhnou. Další rok jsme zase dostali hloubkovou kontrolu, na kterou přijeli soudruzi z tehdejšího berňáku a v rámci festivalu prováděli kontrolu, zda někoho z návštěvníků neokrádáme. Takže se nám děly takovéto prapodivné věci a byli jsme pořád jednou nohou v kriminále.

Byl festival mezinárodní od samotného začátku, nebo se zahraničí připojilo až později?

Od prvního ročníku byl mezinárodní. Nějakou cestou jsme si udělali známost na švýcarské ambasádě v Praze a dohodli se, že kamarádi z ciziny budou filmy posílat do Švýcarska, odkud půjdou diplomatickou cestou na ambasádu sem, a já pak ve Škodě 105 jel do Prahy a u zadního vchodu je nakládal do kufru. Kdyby přicházely běžnou poštou, mohly být zadrženy na hranicích a na festival by se vůbec nedostaly, což se nám také v začátcích párkrát stalo. Zahraniční hosté přijížděli již od prvního ročníku. Nejdříve to byli kluci z Anglie, jeden z nich vydával časopis, a to byly vlastně naše první kontakty na Západ. Moc se jim tady líbilo, hlavně proto, že se tady lezly obtížné a málo jištěné cesty, z čehož byli úplně hotoví. Z dnešního pohledu můžu opět zopakovat, že jsme při lezení hodně riskovali a života si příliš nevážili.