Ondřej Neff: Scifista není magor s anténou na hlavě

Máte nesmírně zajímavé předky: byli to mecenáši, obchodníci, literáti, vlastenci. Zajímal jste se o historii vašeho rodu, a pokud ano, kam jste došel a co jste zjistil?

Vyrůstal jsem v atmosféře, která byla minulostí naší rodiny doslova nasáklá. Bydleli jsme v palácovém „domě s kalichy“, ozdobeném iniciálami mého pradědečka Aloise Stuchlíka. Bylo mi dvanáct, když vyšel první díl Sňatků z rozumu a tehdy osmdesátiletá Pavla Stuchlíková mě učila francouzsky. Ano, je ve mně úcta k předkům a úcta k době, která je s nimi spjata a po níž zůstal jen stín.

Sňatky z rozumu, které napsal váš tatínek Vladimír Neff, jsou fantastická pětidílná sága dvou podnikatelských rodů z vrcholného období národního obrození. Předlohou postavy jednoho z hlavních hrdinů – Jana Borna – byl váš pradědeček Jan Neff. Režisér František Filip podle ságy natočil legendární filmový seriál. Jak se vám líbil?

Především seriály byly dva, a třebaže ho natočil týž režisér, ten skvělý je první, černobílý. Právě ten máte zřejmě na mysli. Pracovalo se na něm i v srpnu 1968. Natočené filmy se převážely pramičkou přes Vltavu k vyvolání na Barrandově, protože mosty hlídali Rusové a hrozilo nebezpečí, že některého z těch imbecilů napadne krabici s exponovaným filmem otevřít. Pokud jde o „pokračování“, to je politováníhodný normalizační paskvil. Můj otec už byl na sklonku života a jeho soudnost byla omezená, takže s realizací souhlasil. Po něm ve mně zbyla jen hořkost. Zmíním ale skvělou inscenaci Sňatků z rozumu v Divadle na Vinohradech v dramatickém zpracování Jana Vedrala: litoval jsem, že se toho tatínek nedožil.

Vaše maminka byla herečka a jejím manželem carský důstojník Marek Bičurin, hudební impresário, který zastupoval klavíristy Fjodora Šaljapina a Rudolfa Firkušného. Vyrůstal jste jako jedináček obklopen hudbou, literaturou a kulturou, což vás chránilo před tehdejším ideologickým běsněním?

Rodiče se odstěhovali už v roce 1946 do Slap u Prahy, kde jsem vyrůstal až do „měnové reformy“ v roce 1953. Zatímco jejich generační druzi se režimu zaprodali, naši žili v jakési vnitřní emigraci, takže byli jaksi mimo. Malého kluka hodně ovlivňovala nedávná válka, všude bylo ještě plno zbraní. Pro ilustraci: škola vyhlásila soutěž, kdo jich přinese více a že nálezce za každou dostane do notýsku razítko Hurvínka. Už tehdy jsem znal pravé hodnoty a svého nalezeného kulometu z bombarďáku jsem si vážil více než obtisknutého Hurvínka. Bohužel kamarád neodolal, kulomet mi sebral a odevzdal. On získal Hurvínka a já ránu na duši, dodnes nezhojenou. V půlce padesátých let umřela babička, dědeček se odstěhoval k tetě a naše rodina se přestěhovala do uvolněného bytu. Jen si to představte, padesátá a šedesátá léta na pražském Žižkově! Zbořeniště kapslovny Sellier & Bellot a plynárny na Žižkově, Rajská zahrada v Riegrových sadech před revitalizací… Když na to vzpomínám, cítím lítost pro dnešní desetileté kluky a holky, že něco takového už nikdy nezažijí.

Tíhl jste k psaní odmalička a ležel ve verneovkách, nebo vás literatura okouzlila až později například při četbě nějaké tatínkovy knihy a vy jste zatoužil ho napodobit?

Všechny děti tenkrát hodně četly, pravda, většinou salátová vydání krváků a kovbojek z první republiky. Moje první verneovka byl Tajuplný ostrov. Uchvátila mě a tato zamilovanost trvá už sedmdesát let. Tatínek mě v tom podporoval, ale byla v tom potíž: měl sice rozsáhlou knihovnu, ale takzvaná zábavná literatura v ní absolutně chyběla. Thomas Mann, Tolstoj, Balzac, ti byli zastoupeni hojně, zatímco Karla Maye jsem si musel sehnat sám. A podařilo se!

Kdy se projevil váš zájem o sci-fi? Ve vašich dvanácti letech byl vypuštěn sputnik a v šestnácti obletěl Gagarin Zemi. Získaly vás právě tyto světodějné události pro vesmír a techniku?

Konec padesátých a šedesátá léta, to byla v jistém ohledu fascinující doba. Svět byl rozdělen železnou oponou a deklaroval vzájemné nepřátelství, ale obě části měly společný absolutní a bezvýhradný technooptimismus. Inovace urychlené válkou přinášely ovoce. Trysková letadla, atomové elektrárny, rakety, umělé hmoty, nová léčiva, začínaly počítače… Žil jsem tím, bral jsem to jako ohromné dobrodružství. Bydleli jsme ještě ve Slapech, muselo to tedy být před červnem 1953, když mi maminka vyprávěla, že se chystá vypuštění družice kolem Země. „Bude asi takhle veliká,“ ukázala rukama. Stáli jsme u okna a pod námi široké údolí. „Až ji vypustí, uvidíme ji?“ ptal jsem se. „Poletí tudy?“ Zamyslela se a pak řekla: „To nevím.“ Pak kosmický věk naplno vypukl a skončil začátkem sedmdesátých let. Nastala doba skepse, nedůvěry k technickému rozvoji a nastoupila cesta k úpadku, jehož jsme svědky a bohužel i spolupachateli dodnes.

Vy jste v roce 1968 působil v Československém rozhlase. Jaké máte vy osobně vzpomínky na vypjaté dny kolem 21. 8. na Vinohradské třídě? A jak se vám líbil film Vlny, jenž tehdejší dramatické události popisuje?

Studoval jsem od roku 1964 do roku 1969 a od roku 1966 jsem pracoval jako elév v redakci Milana Weinera, o kterém ten film pojednává. Vysílání „svobodných vysílačů“ jsem aktivně prožíval od časných ranních hodin 21. srpna. Co více k tomu dodat? Jsem rád, že někdo dovedl tu dobu a její smysl přiblížit dnešním lidem. Film jsem viděl na promítání středoškolákům, pak jsme trochu besedovali. Jedna studentka se mě ptala, co má říct babičce, která jí pořád opakuje, že za komunistů bylo lépe. Řekl jsem jí, ať nechá babičku v klidu a hlavně ať ona sama nic podobného nezažije. Tím si zase tak moc jistý nejsem.

Proč jste si zvolil jako spisovatel právě žánr sci-fi? A co to vlastně obnáší? Je k tomu nutná i jistá technická zdatnost, abyste nepsal úplné nesmysly?

Žánr sci-fi si zvolil mě. S tím se musíte narodit. Je to něco jako laboratoř, zkoumáte nápady, děláte varianty. S vědou a technikou to souvisí jen částečně, spíše jde o ty varianty. Je to literatura, kde je něco jinak.

V roce 1987 jste jako vzpomínku na svého otce vydal knihu Večery u krbu. Vzpomínáte na ně rád a byly to hovory otec–syn, nebo jste filozofovali o životě, světě a psaní?

Prochodili jsme spolu dohromady stovky kilometrů a já jeho vyprávění vždycky rád poslouchal. Díky tatínkovi jsem hodně nasákl první republikou, byla pro mě – a do značné míry je dodnes – něco jako etalon. V roce 1980 umřela maminka, tatínek její ztrátu těžce nesl a bylo vidět, že jde za ní. Tehdy mě napadlo jeho vyprávění zapisovat – nejdříve bez jeho vědomí, pak s tím souhlasil a jeho přítel Kamil Lhoták vyprávění ilustroval pro vydání v deníku Práce. Zásahem jakési soudružky odněkud z Chomutova to posléze zakázali, ale text a obrázky zůstaly, a tak vznikla ta knížka: fakticky jde o vzpomínky mého otce, ale filtrované, takže v nich není žádné bolestínství, jak to v pamětech často bývá.

Dnes, kdy spolu lidé komunikují čím dál méně a i u rodinné večeře každý kouká do mobilu, působí takové „hovory u krbu“ nebo „černá hodinka“ jako z jiného světa. Zažil jste, jak to bylo krásné. Není vám líto, že ty časy jsou zřejmě již nenávratně pryč?

Doba se změnila a tendence jde jasně k izolovanosti. Právě o tom tatínek také mluvil: jak jeho rodina trávila večery – bývalo to i dvacet lidí –, scházeli se u mé prababičky. Dnes jsem rád, když si mohu popovídat se svou ženou mezi čtyřma očima.

Myslíte, že se v literatuře sci-fi objeví místo robotů, cestování v čase a umělé inteligence spíše psychologický prvek, například co technika dělá s lidmi, s našimi hodnotami?

To, o čem mluvíte, je přece jádro dnešní sci-fi! O vědu a techniku se lidé zajímají minimálně. Jak už jsem řekl, jde o to, jak je něco jinak, i v lidské psychice. Před šedesáti lety byla obrazová komunikace s někým na druhé straně zeměkoule fantazií, stejně tak jako mobilní telefon v kapse. Takže tehdejší fantazie je dnešní realita.  

U spisovatele sci-fi se předpokládá pohled převážně do daleké budoucnosti. Zajímá vás historie a minulost, či si místo seriálu o českých hradech a zámcích pustíte raději poslední Hvězdné války?

Poslední Hvězdné války znám jen z doslechu. Je to totiž prý taková blbost, že jsem si je ani nepustil. Ale k vaší otázce: máte zřejmě falešnou představu, že scifista je magor, který chodí s anténou na hlavě. Není to tak.

Radujete se coby obdivovatel technického pokroku z každé objevené novinky, nebo také zvažujete její možná rizika, negativní dopady, a jste tudíž spíše obezřetný?

Vždycky byli lidé obezřetní, při každém vynálezu. I při objevu uměle založeného ohně. Celkem právem. Kolik domů, kolik celých měst vyhořelo!

Umělá inteligence dokáže ve filmu nahradit herce i prostředí, v němž se scénář odehrává. Nepřipravujeme se tím o pocit obdivu a úžasu, který jsme měli například u filmů Karla Zemana?“

Technika uvolňuje kreativitu, nejsou žádné technické meze. Pocit úžasu ale zůstává stejný. Bez schopnosti žasnout by umění zmizelo.

Lidé méně čtou, knižní trh je přesycený a knihy drahé. Jak jde na odbyt sci-fi literatura?

Za komunistů vycházelo knih s jakžtakž fantazijní tematikou do deseti ročně, dnes řádově pět set. Tenkrát scifista stačil přečíst absolutně všechno, co vyšlo, dneska to nezvládne ani fanatik. Není to ani lepší, ani horší, je to jiné. Každopádně je výběr, což je vždycky dobré.

Když někdo píše sci-fi 45 let, je už tak nějak „deformovaný“, že třeba autobiografický román by napsat nezvládl?

Autobiografický román bych nedokázal napsat ani před 45 lety, takže to není deformace. Je to vlastnost.

ONDŘEJ NEFF

Narodil se 26. června 1945 v Praze.

Novinář a spisovatel sci-fi.

Vydavatel internetových deníků Neviditelný pes a Digineff.

Jeho otcem byl spisovatel Vladimír Neff.

Pro nakladatelství Albatros převyprávěl deset děl Julese Vernea.

Autor desítek povídek, knih, scénářů k rozhlasovým sci-fi hrám a komiksům Káji Saudka.

Autor monografie Julese Vernea.

V roce 2004 se objevil ve filmu Choking Hazard. Zahrál si zde jednu z inteligentních zombie. Film v Česku neuspěl, avšak na zahraničních festivalech si získal popularitu.

Od roku 2008 je ženatý s herečkou Ljubou Krbovou a věnuje se hlavně psaní.