Petr Horálek: Jsem cosi jako tulák po hvězdách

„Hvězdy uklidňují. Hvězdy neubližují, hvězdy tiše střeží, možná naslouchají… Tak jsem je vnímal jako malý kluk, když jsem v pohledech ke hvězdám hledal únik před šikanou ve škole. Dnes si pochopitelně pokládám otázku, zda a kde se nachází planeta s inteligentním životem, tedy životem schopným přijímat a vysílat signály mimo svou planetu,“ vyznává se astrofotograf.

Jak jste se dostal k astronomii?

Úplně původně díky babičce, která mi na chalupě ukázala Velký vůz, o čemž ostatně píšu v první kapitole své nejnovější knížky Příběhy vesmírného nomáda. Ale ve velkém jsem podlehl hvězdám na sečské přehradě. To místo mám moc rád, je to moje srdcovka, v mládí jsem se tam začal věnovat rybaření. Čím dál častěji jsem tam chodil buď za úsvitu, nebo za soumraku. To postupně vedlo k tomu, že jsem si začal užívat krásnou noční oblohu, což byl obraz, který se nabízel častěji než ryby na mé udici. Začal jsem postupně pronikat do krás, které se objevují na noční obloze. V roce 2003 byla planeta Mars nejblíže k Zemi a já začal chodit na pláž sečské přehrady s velkým dalekohledem. Nosil jsem s sebou i rybářské náčiní, takže jsem vždy nahodil návnadu do vody, pak počkal na setmění a namířil dalekohled na Mars. Jeden z rybářů se mě ptal, co to nosím za „udírnu“. Začal jsem se strašně smát – nedošlo mi, že nepochopil, že tubus, který nosím k vodě, není udírna, ale hvězdářský dalekohled. Tím jsem si získal na přehradě přezdívku Hvězdář, která se mě drží dodneška.

Prý se už nedá najít úplná přírodní tma, neboť je vše světelně znečištěno. O co jde?

Světelné znečištění je umělé světlo z měst, které je tak intenzivní, že na fotkách přeexponuje světlo z hvězdné oblohy. Kdyby se svítilo jen tam, kde je potřeba, lépe bychom viděli noční oblohu. Velká míra světelného znečištění je totiž způsobena nešetrným a neúčelným řešením umělého osvětlení ve městech, kde nemálo světla uniká do horního poloprostoru, tedy tam, kde to nikdo nepotřebuje. Zbytečně si platíme velké peníze za nevyužitou energii a škodíme vlastnímu zdraví i přírodě.

To byl důvod, proč jste začal cestovat po světě a vybírat si vhodná místa na focení?

Ano. Nebyl jsem si jist, zda se u nás tento problém během mého života vyřeší, takže jsem si našetřil, začal cestovat po světě a hledat místa, kde jsou noci opravdu přírodně tmavé a kde je pověstná tmavá noční obloha, na níž bychom měli pouhým okem být schopni napočítat až 3000 hvězd. Měl jsem štěstí, že jsem se v roce 2015 stal fotovyslancem Evropské jižní observatoře (mezivládní organizace evropských států včetně Česka, která provozuje špičkové astronomické observatoře v Chile s cílem umožnit evropským vědcům pozorování vesmíru v ideálních podmínkách, pozn. red.) a několikrát se mohl podívat do Chile, kde se v poušti Atacama dá spatřit na vlastní oči právě pověstná noční obloha. Fascinovaly mě ale všechny úkazy, které nabízí noční i denní obloha, a to se vyvinulo v úplnou vášeň, což je cestování po světě za vzácnými nebeskými jevy, jako je třeba úplné zatmění Slunce. Příští rok bude nejblíže k vidění ze Španělska, blíže k českému území se totiž odehraje až v roce 2081.

Jak zatmění Slunce vypadá?

Je to krásný úkaz, kdy Měsíc zakryje Slunce, kolem něhož jsou pak vidět dynamické a krásné jevy. I příroda okolo vás utichne, jde spát a na obloze je k vidění nezvyklý černý kotouč ohraničený četnými bělavými paprsky sluneční koróny (jasně zářící okolí Slunce tvořené žhavými plyny unikajícími z fotosféry Slunce, pozn. red.). Obloha stále mění barvy, jsou vidět nejjasnější planety. Trvá to třeba jen dvě minuty a pak to zase skončí. Je to jeden z mála úkazů, který nelze snadno nafotit v celé své kráse, protože v reálu je to vizuálně mnohem krásnější.

Prý berete jako poslání, že tyto krásy chcete zprostředkovávat lidem díky svým fotkám. Je to pravda?

Ano. Mnoho lidí je vystresováno nepříjemným děním ve světě. Nemálo lidí také kouká do mobilu a „hltá“ jen uměle vytvořené nesmysly, aniž by si uvědomili, kolik krásného ke spatření je kolem nás i bez vizuálních pozlátek. A je to škoda. Stačí mobil na chvilku odložit, dávat trošku pozor a příroda nabídne tolik krásného. Pro tolik krásy se dá nadchnout. Nemálo toho nabízí právě obloha – a nejen ta noční.

Jste astrofotograf, musíte mít tedy velké znalosti z astronomie a pohybu těles na obloze. Znamená to, že denně PC zkoumáte, co bude možné pozorovat na obloze, a poté cíleně připravujete program a techniku?

Znalosti samozřejmě nějaké mám: jednak nastudované z ověřené literatury a jednak z hodin astrofyziky na Masarykově univerzitě v Brně a Slezské univerzity v Opavě. Nejvíce mě ale naučila obloha samotná, respektive tisíce nocí strávených pozorováním a poznáváním pozorovatelného vesmíru. Data mnohých úkazů už mám uložená v hlavě, znám všechna souhvězdí, vím, kdy se nabízí období pro výskyt některých vzácných úkazů. Nepoužívám žádné aplikace, jsem stará škola, všechno si poctivě vypočítávám a vycházím z bohaté pozorovatelské praxe. Na internetu sleduji novinky jen na ověřených portálech, jejichž správci jsou rovněž zkušení astronomové, takže se kolikrát z první ruky dozvím o tom, co jiní ne, a vzápětí informaci zpracuji. Pokud vyhodnotím, že jde o úkaz pro širokou veřejnost, sepíšu a rozešlu sdělovacím prostředkům tiskovou zprávu. A sám vyrážím do terénu se pokusit jev zachytit, často i bez plánování, spontánně.

Cestovky pořádají zájezdy do severských oblastí, kde lze pozorovat polární záři. Dá se za dobrých podmínek zachytit i u nás?

Ano, dá, ale není to ani zdaleka každý den. A když už to má nastat – uvádí to nějaký ověřený astronomický portál, je zapotřebí být takříkajíc „na značkách“ –, pak na místě s perfektně odkrytým severním obzorem, kde neruší světelné znečištění. Navíc není každý rok posvícení, nejvíce září pozorujeme kolem maxima aktivity jedenáctiletého slunečního cyklu, které proběhlo loni. Polárních září tedy u nás bude v dalších letech ubývat a bude potřeba za nimi cestovat více do severských krajů.

Získal jste již padesát ocenění od NASA za Astronomický snímek dne, jeden ze snímků se stal takto úspěšný dokonce omylem. Jak k tomu došlo?

Na konci roku 2016 jsem chtěl rozeslat hezké PF, ale snažil se ho udělat takové, aby bylo osobité a bylo vidět, že přání myslím vážně a upřímně. Zjistil jsem, že by to chtělo dvě věci: hezkou fotku a nějaké poselství. Vybrat hezkou fotku nebyl problém, teď šlo tedy o to, co tam napsat. Již od mládí jsem silně ovlivněn popularizátorem astronomie Carlem Saganem. Ten se podílel významnou měrou na projektu SETI, který se zabývá hledáním mimozemské inteligence. Proslavila ho i novela Kontakt, kterou přenesl na filmové plátno režisér Robert Zemeckis. A v něm se hlavní hrdinka, astronomka, kterou hraje Jodie Foster, setká s mimozemskou civilizací, avšak nemá pro to žádné důkazy a nikdo jí nevěří. A řekne větu, kterou jsem si vypůjčil a dal na to zmiňované PF. Zní: „Kéž by každý z vás aspoň na malou chvilku cítil tu úctu, pokoru a naději, ale zůstane to jenom přáním.“ Mně se to moc líbilo, protože když zažijete něco krásného – a nemusí to být jen pod noční oblohou –, cítíte se v porovnání s tím maličký a nemůžete uvěřit, že něco tak krásného dokáže vytvořit příroda kolem vás. Takže jsem to přidal na tu fotku a 20. 12. rozeslal všem známým, které jsem měl v adresáři. Dostal jsem nadšenou zpětnou vazbu a to mě tak nabudilo, že jsem vytvořil stejné PF s anglickou verzí a poslal známým do ciziny. Tam už jsem se s nadšeným přijetím nesetkal. Přišly mi jen dva e-maily a jeden z nich byl od editora akce NASA Astronomy Picture of the Day (Astronomický snímek dne NASA, pozn. red.), který mi napsal, že snímek je hezký, ale co tam dělá ten text? A mně došly dvě věci: omylem jsem to poslal do NASA, ačkoli v USA tradice PF neexistuje. Takže jsem jim to poslal bez textu a stal se z toho tehdy můj osmý Astronomický snímek dne NASA.

Na co myslíte, když sedíte v noci na louce a obloha je plná hvězd?

Hlavou se mi honí mnoho myšlenek, ať už osobních, nebo obecně filozofických. Hvězdy uklidňují. Hvězdy neubližují, hvězdy tiše střeží, možná naslouchají… Tak jsem je vnímal jako malý kluk, když jsem v pohledech ke hvězdám hledal únik před šikanou ve škole. Dnes si pochopitelně pokládám otázku, zda a kde se nachází planeta s inteligentním životem, tedy životem schopným přijímat a vysílat signály mimo svou planetu. Tak jako tomu bylo ve filmu Kontakt, jako tomu bylo v hlavě Carla Sagana.

Planetka 6822 je pojmenovaná po vás. Máte ji také na fotce? Co to pro vás znamená?

Nemám, planetka je velmi slaboučká a dá se zachytit až velkými teleskopy, čímž nedisponuji. Planetku objevila astronomka Zdeňka Vávrová v říjnu roku 1986, shodou okolností tedy v roce mého narození. O pojmenování po mně se zasadil její dlouholetý slovenský kolega Štefan Kürti, oba podali návrh Mezinárodní astronomické unii a ta pojmenování planetky po mně odsouhlasila. Je to velká čest, těší mě hlavně citace, která je pod pojmenováním uvedena: „Petr Horálek je český astronom, popularizátor astronomie, vášnivý fotograf a jeden z fotografických ambasadorů Evropské jižní observatoře (ESO). Cestuje po celém světě, aby pozoroval zatmění Slunce a Měsíce. Jeho úchvatné fotografie zachycují krásy noční oblohy a její harmonii s pozemskou přírodou.“

Na ostrově Aitutaki v Tichém oceánu jste pořídil pravděpodobně historicky úplně první snímek noční oblohy. Jak tomu máme rozumět?

Šlo o první snímek noční oblohy nad tímto legendárním ostrovem, označovaným ve své době za jeden z deseti nejkrásnějších na světě. Cestoval jsem tam se svou sestrou a na cestu si tam našetřil sběrem ovoce na Novém Zélandu. Vyfotit ten památný obraz nebylo tak těžké, hodně mi pomohli nic netušící domorodci, kteří si všimli, že chodím v noci s foťákem, a nabízeli mi spolujízdu na mopedu. Jedna paní si dokonce myslela, že jsem pravděpodobně duševně nemocný, protože jsem si během nočních procházek po ostrově nesvítil baterkou – oni se tam noci bez světla bojí. Chtěla mě odvézt na mopedu do nejbližší nemocnice. Názor změnila až ve chvíli, kdy jsem jí před jejími zraky vyfotil Mléčnou dráhu a ona si poprvé všimla, že se jí nad hlavou snáší krásné hvězdné nebe. Bylo to fakt vtipné, celé to popisuji ve své dávnější knize Dobytí jižního hvězdnatého ráje.

Dnes lze vytvořit spoustu fotografií pomocí programů v PC nebo umělé inteligence. Obvinil vás již někdo, že ta krása, kterou jste nafotil, je uměle vytvořená?

Ano, mnohokrát. Myslím, že důvod, proč to dělám, shrnuje populární citát Jana Wericha: „Nad lidskou hloupostí se nedá zvítězit. Ale nikdy se nesmí proti ní přestat bojovat.“ Nejsmutnější i nejvtipnější argument, že moje fotka je jednoznačně podvrh, je ten, že dotyčný to takhle nikdy nenafotil na svůj mobil. Lidé příšerně zpohodlněli, pokud jde o samostudium a ověřování informací. Hltají vše z chytrých telefonů, mají pocit, že ta zařízení jsou svatá, vševědoucí a všemocná, a třeba v oblasti astrofotografie nedokážou pochopit, že pro zachycení nějakého jevu je potřeba mnohem víc než malá svítící krabička.