Pokračovatel slavného rodu Vojtěch Frič: Pro dost lidí jsem byl protekční spratek

Vyrůstal mezi kamerami, střižnami a velkými filmovými příběhy, přesto si svou vlastní cestu k filmu musel vybojovat sám. Producent a režisér VOJTĚCH FRIČ v rozhovoru otevřeně mluví o rodinném jménu, pochybnostech, producentských průšvizích i režijním debutu Bojovník, který podle něj není primárně o MMA, ale o vině, odpuštění a druhých šancích. „Film je umělecké řemeslo, kde se někomu výjimečně podaří dotknout se umění,“ říká muž, který dnes už bez váhání odpovídá na otázku, kdo vlastně je. Filmař.

Jste z rodiny, kde film byl přirozenou součástí života. Kdy jste si uvědomil, že se mu chcete věnovat i vy sám?

Asi jako už hodně malý. Asi v šesti jsem si z hračky jeřábu ze stavebnice Merkur vyrobil kameru, kde rulička od toaleťáku byla objektiv. Šňůrou jsem jako malý technik vše spojil s dětským kufříkem a do ní dával „kazety“, tedy knihy – jakože v 80. letech U-matic kamera. A točil jsem. Takže moje romantické dětské povolání bylo kameraman. Nějak od třetí třídy jsem začal fotit. Nejprve mě učil strýc fotograf Pavel Frič a pak jsem chodil roky do kroužku. Fotil, vyvolával, fotil, vyvolával… Jenže potom jsem nějak došel k tomu, že jsem silný dokumentárně, v kompozici, ale slabý ve svícení při studiovém focení. Takže mi došlo, že kameraman bych byl průměr. Poté od patnácti jsem začal stříhat. Nova, Prima i ČT. Upoutávky a posléze publicistika. Potom i režie a po roce práv bylo definitivně jasno, protože jsem byl de facto stále ve střižně. Konec 90. let.

Měl jste někdy chuť jít tak trochu proti své rodině a dělat něco úplně jiného?

Dělat v audiovizi bylo právě spíš navzdory, hlavně mámě. Ta ze mě chtěla mít právníka. Táta mě střihačskou profesi spíše učil, takže byl, myslím, rád. On sám měl od svého táty kameramana film „zakázaný“ a šel k němu přes jeho odpor.

Jméno Frič je v české kultuře silně zakořeněné. Vnímal jste ho spíš jako výhodu, závazek, nebo něco, vůči čemu jste si musel hledat vlastní odstup?

Pro dost lidí jsem byl protekční spratek. Máma byla přece jen v televizní branži nejvýš, co šlo. Spoustu věcí jsem se nemusel učit, bral je přirozeně a automaticky, protože jsem vyrostl na place a ve střižně. Naši mě dost věcí naučili. Ale když jste na přijímačkách na FAMU, slyšíte: „Ááá, mladý Frič…“, je na vás přísnější metr. Zároveň ale ti, kdo k něčemu sami došli, mají určitou výhodu. Obdivuji opravdové srdcaře, kteří měli sen dělat film a došli až k němu. Takže je to, myslím, výhoda i nevýhoda.

V jednom z rozhovorů jste zmiňoval výrok vašeho otce, že režisér by měl debutovat do třiceti. Vy jste se k vlastní režii dostal později. Jak dlouho ve vás tenhle krok dozrával?

Asi každý si chce udělat film, každý chce být režisér. Mně nějak mezi dvacítkou a třicítkou přišlo, že řemeslně profesi umím, ale nejsem dostatečně dobrý. Nebo že možná ještě nejsem dobrý. A kombinace střih a později producent byla cesta, jak k vlastnímu filmu dojít. TV a reklamu jsem občas režíroval, ale film je jiná meta.

Co ve vás bylo silnější: producent, který kalkuluje riziko, nebo režisér, jenž si konečně chce prosadit vlastní vidění?

Co se Bojovníka týče, určitě ve mně převládal výrobně utrácivý režisér. Z tvůrčího pohledu stále něco z producenta tak, aby film byl srozumitelný pro mainstream. Hodně věcí, které jako producent škrtám – složitější kamerová technika, licence na hudební hity –, jsem si ve svém filmu sám napsal, zaplatil. Myslím ale, že to teď se mnou jako producentem budou mít v lecčems autoři snazší.

Kdybyste měl sám sebe popsat jednou větou bez profesních titulů, kdo je dnes Vojtěch Frič?

Filmař. Teď už se to ani nebojím vyslovit nahlas.

Jste spíš člověk kontroly, nebo důvěry? Umíte dnes pustit věci z ruky lépe než před deseti lety?

Dnes už trochu lépe, ale často je pak musím na poslední chvíli sbírat…

Bojovník je váš celovečerní režijní debut a zároveň film zasazený do prostředí MMA. Co vás na tomto světě přitahovalo natolik, že jste si jako první velký režijní projekt vybral právě tenhle příběh?

Já si ho nevybral vyloženě pro debut, to téma si mě asi vybralo samo. S mým parťákem Kubou Eliáškem jsme měli vizi udělat film z tohoto prostředí velmi dlouho, ale zároveň jsem nechtěl umění. Takže poté, co mi při zadávání přišlo, že scénář nebude, jaký chci, jsem ho začal psát, vzal na palubu další scenáristy, ale jeli jsme moji vizi. Po prvních verzích jsem měl zpětnou vazbu a dramaturg mi řekl: „Ty si to budeš asi i režírovat, napsal jsi to režijně.“ Při psaní jsem ty obrazy viděl. Jasně že bych si to chtěl natočit, jak úplně chci. Zároveň vím, co to obnáší, nechtěl jsem na to být sám a jsem velmi rád, že divadelní a filmový herec, režisér a dramatik Tom Dianiška do toho se mnou šel. Jsme duo, kde každý je silný jinde. A je skvělé mít někoho, s kým o tom můžete hodiny a dny mluvit a vymýšlet. Věděl jsem, že si budu sám sobě chybět jako producent, takže Tomova úloha byla zásadní. Tuplem pro debutanta.

Kvůli věrohodnosti filmu jste trénoval disciplíny spojené s MMA a utrpěl i zranění. Co vám tahle zkušenost dala nad rámec samotné přípravy na film?

Hoši v gymu se mě ptali, jestli až budu točit film o prostituci, budu každý den v bordelu… Nějak jsem si říkal, že jestli to celé má být autentické, musím to fakt dobře znát. Myslím, že i oba hlavní herci vnímali, že jsem začal být po čtyřicítce boxerský „hobík“, vím něco o tom, co točím a co po nich chci. Ta žebra a zlomený nos k tomu patří. A všechny tréninky a sparingy mi daly jednu zásadní věc – pokoru. Za zlomený nos jsem si například mohl sám. To prostředí je o disciplíně a pokoře. O tom občas dost fasovat. O respektu k tomu druhému, s kým se mydlíte.

Na první pohled je film Bojovník o MMA, ale z materiálů je zřejmé, že mnohem víc mluví o vině, druhé šanci a návratu k rodině. Co bylo pro vás důležitější – zápasy, nebo to, co se odehrává mimo klec?

Příběh. Ten sport je určitá katarze. Ventil. Hřiště, kde hrajeme. Prostředí. Ale primárně je potřeba divákovi vyprávět příběh, kde je tématem vina a odpuštění.

Co vás na postavě muže, který celý život bojuje navenek, ale prohrává doma, fascinuje?

Nevím, co říct k postavě, kterou jsme s kluky vyfabulovali. Naše postava vlastně už moc bojovat nechce, navenek určitě ne. Obecně si ale myslím, že to občasné prohrávání doma je dost obvyklé. Že to zná každý. Že to celkově je boj. Ale že zároveň jsou velkou protiváhou příjemné momenty. S Tomem jsme hlavně chtěli, aby náš film lidi v určitý moment dojal. Aby emoce byly dostatečně silné i s určitým přesahem do životů diváků.

Natáčet film s velkým rozpočtem, v autentickém prostředí Oktagonu a před desítkami tisíc lidí je velmi odvážné. Je to drzost, odvaha, nebo jiná cesta už pro vás ani nedávala smysl?

Myslím, že už mám nějaké zkušenosti. Ale možná je to drzost, odvaha a jiná cesta už není. Zároveň to dneska už je jinak než před 40 lety, úplně obráceně – máš zkušenosti, můžeš být trochu drzý.

Ve filmu se objevují ikony jako Jiří Procházka nebo Karlos Vémola. Jak náročné bylo integrovat tyhle silné osobnosti, které jsou zvyklé na vlastní show, do striktního filmového vyprávění? Musel jste je režijně krotit, či jsou to přirozené talenty?

U Vémoly se jedná o klasické cameo („štěk“, velmi krátké vystoupení známé osobnosti ve filmu, seriálu nebo videoklipu, pozn. red). a čistě sportovní záležitost, tedy hrál tělem. U Jirky šlo o roli. Je mu psaná na míru a má i scénářové jméno, které zazní Ota. A na tělo jsme mu to napsali asi dobře, na malém prostoru hraje super. Má charisma. Neměl hrát něco, co by šlo proti tomu.

Kde se dnes podle vás u filmu skutečně rozhoduje o úspěchu: v talentu, načasování, marketingu, nebo ve schopnosti sehnat správné partnery a peníze?

Jednoduše lze říct, že ve všem. Respektive když se spojí všechny tyto atributy, je film na dobré cestě. Stále to ale ještě neznamená vítězství, jímž je úspěch.

Jako producent jste otevřeně mluvil i o chybách – špatně zvolený režisér, špatně posunutá premiéra. Naučí člověka víc úspěch, nebo průšvih, který musíte vysvětlit investorům i sám sobě?

Určitě průšvihy. Úspěchy mají logicky i tu druhou stránku, že se očekává jejich opakování. To je často dost těžké, kolikrát ani nevíte, jak toho docílit, neřkuli se překonat. Je to klišé, ale chyby posouvají víc.

Existuje hranice, za kterou už pro vás projekt přestává být zajímavý, i kdyby dával ekonomicky dokonalý smysl?

To je těžké… Rozhodně neodsuzuji žádné téma. Všechno na této zeměkouli bylo a je točitelné. Je na rozhodnutí každého, jestli do toho jde, či nikoli. Vlastním svědomím a etikou. Hodnotit to podle mě nikomu nepřísluší. Řešilo se to například u dvou filmů – Sbormistr a Miki. Jeden bych točil, druhý ne… Ale neodsuzuji, že někdo jiný ano. Jde však také o to, jak se pak chová a vyjadřuje dál. Po zveřejnění.

Máte pocit, že česká audiovize je dnes odvážnější v tématech, nebo spíš opatrnější v investicích?

V tématech může být odvážná. Ale kde je – a myslím, že vždy bude – limit, to jsou žánry. Je to dané omezeným trhem a rozpočty. Investice jsou tak odvážné či opatrné, co unese a ufinancuje trh. A ten má nějaké omezení a teď se ještě ke všemu mění. Obecně si ale myslím, že je trochu doba větších projektů.

Ve vašem portfoliu aktuálně vedle sebe existují Bojovník, Hana, Farma i Hurvínek. Co je ten vnitřní kompas, podle kterého poznáte, že právě tenhle projekt má smysl dělat?

Ještě bych přidal například arthousový Les autorů Já, Olga Hepnarová. A další tituly ve vývoji, protože film je dneska běh na delší trať, kdy ve finiši brutálně zrychlujete tempo. Před premiérou kolem marketingu už jde o sprint. Asi jde čistě o intuici. Naše portfolio bylo vždy pestré a rozkročené mezi žánry a mezi komercí a „umčem“, tedy uměním. A podle mě má smysl dělat obojí. Řeknu to asi opět citací táty a mámy: Film je umělecké řemeslo, kde se někomu výjimečně podaří dotknout se umění. Řemeslo je základ.

Hana bude podle vašich slov velký a nákladný film s mezinárodním obsazením. Je to pro vás producentská výzva, nebo i osobní odpovědnost vůči silné knižní předloze, kterou miluje několik generací čtenářů?

Silná předloha hlavně zaručuje možnost zafinancovat tento film opravdu pořádně. I když žádný rozpočet není nikdy dostatečný. Výzva to asi už tak není, chci jen udělat společně s Milanem Cieslarem pořádný film, snažíme se mu udělat co nejlepší podmínky. Financovat to budeme až do premiéry.