Bohemka je Hollywood

Těžce přikulhá a občas sykne bolestí. Natržené kolenní vazy – důsledek faulu při fotbalovém zápase –  ho ale nepřimějí k tomu, aby zrušil v Dejvickém divadle představení. Je zajímavé ho pozorovat: z vážné tváře vyzařuje potenciál komiky i dramatu, i když se v ní zrovna nehne ani sval.

Přicházíte z kostýmové zkoušky s Petrem Zelenkou. Už se schyluje k natáčení filmu o Bratrech Karamazových?

Začínáme prvního července.

Proč z inscenace, kterou v divadle hrajete už sedm let, bude film?

Nepůjde o záznam divadelního představení. Má to být příběh herců, kteří tu hru zkoušejí v jedné polské továrně. Jejich inscenace se pak propojí i s příběhy lidí, kteří se na ni přijdou podívat.

Nakolik vycházejí bizarní rysy vašich postav z režie a nakolik z improvizace? V nové inscenaci Dejvického divadla Černá díra si dlouze vycucáváte z prstu revolver. Takové nápady se rodí ve vaší hlavě?

Moje postavy začaly mít bizarní rysy v Samotářích. A z toho mohly logicky vyplynout další nabídky, jak mě využít. Ale já vždycky říkám: Ne všechny moje role jsou takové! Ve filmu Smradi jsem hrál nejobyčejnějšího tatínka od rodiny! A musím bránit roli Petra v Příbězích obyčejného šílenství: dobře, dějí se mu podivné věci, obživne mu deka, ale považuji ho částečně za hrdinu, jakým byl ve své době Oblomov. Zkrátka tolerantní člověk, který umí naslouchat druhým a brát život neambiciózně. Tak, jak jde.

Jednou jste prohlásil, že Zelenka je dnes nejlepší český dramatik. V čem je vám blízký?

Lehkou rukou a s vlastním humorem načrtává velmi vážná témata. Co se sebou může dělat člověk, jehož mládí už je na hraně – a život, který vede, přestává mít smysl? Jaký má vztah se svými rodiči, kteří prožili většinu života v komunismu? Takové příběhy jsou v těch filmech zakódovány, aniž se na ně tlačí. Stejně jako soužití disidenta se ženou, kdy jeho postava říká větu: „Dříve za nás ženy stály za jakýchkoliv okolností.“

A co Zelenkův vynálezce nástroje tereminovox, kterého také hrajete?

V Tereminovi šel Petr ještě dál, to je ještě hlubší terén. Téma spolupráce nebo nespolupráce s mocí, míry investice do osobního a profesního života – jestli se má člověk věnovat stejnou měrou rodině i práci, nebo jen práci, aby vytvořil něco nadčasového. Zda může přátelství fungovat i za cenu, že pro vás ten druhý zůstane hádankou.

Na tereminovox údajně preludujete i na albu Watching Black skupiny The Ecstasy of Saint Theresa. On je Jan P. Muchow stejně zapálený do fotbalu jako vy, že?

S tím preludováním je to trochu mystifikace. Nabídka sice padla, ale z časových důvodů k tomu nakonec nedošlo. A Honza je na rozdíl ode mě slávista, i když fotbal spolu hrajeme.

Když už jsme u toho: co s vámi dělá postup Bohemians 1905 do první ligy?

Bohemka, to je skoro hollywoodské téma. Příběh lidí, jimž ze dne na den zmizel z mapy jejich fotbalový klub, který měl velikou tradici, hrála za něj slavná jména, celé generace chodily fandit. A fanoušci, kteří s Bohemkou srostli, se rozhodli udělat sbírku, nabalit další příznivce a vzkřísit ten klub z popela. Došlo to tak daleko, že se Bohemka vrátila do první ligy. O tom by se dal opravdu natočit film. 

Podle vyjádření jednoho z vašich fotbalových trenérů jste „srdcař, který jde do každého souboje“. Něco podobného o vás říkají i režiséři: impulsivní, poctivý herec. Mají ty dva talenty společného jmenovatele?

Chodil jsem na sportovní gymnázium, hrál vrcholově basketbal a odmalička tíhnul ke kolektivním sportům. Měl jsem štěstí na trenéry a ti mě učili, že není těžké se prosadit individuálně, ale že v týmu jsem závislý na lidech kolem a oni zase na mně. Když jsem proběhl celé hřiště a dal koš, tak mě trenér vystřídal – prý jsem místo toho měl dvakrát přihrát. Podobné je to i v divadle. Ale o tom kolektivním myšlení jsem nedávno mluvil pro MF Dnes a já, když se začnou v rozhovorech témata opakovat, jsem z toho nervózní. Ostatně i to už jsem někde říkal.

Ale nemluvil jste o tom, jestli se fotbalová taktika a improvizace dají zúročit na jevišti.

Pro mě má sport s divadlem hodně společného. Vím, jak mám kolegům v divadle nečekaně přihrát tak, aby zareagovali, jako by tu přihrávku čekali. V basketu jsme to uměli sehrát tak, aby si soupeř myslel, že máme něco za lubem, a my jsme to přitom skouleli jinak. V divadle diváky svým způsobem taky někdy vodíme za nos, abychom je pak strategicky překvapili.

Není pro vás nakonec milované Dejvické divadlo obdobou oblíbeného klubu?

Jestli vás to napadlo, tak vám to brát nebudu. Akorát bereme za divadlo daleko menší peníze. A není tam korupce.

Vy jste se vlastně angažoval za zvolení Ivana Haška předsedou fotbalového svazu...

Ano, protože Ivana znám osobně a vím, že je to člověk, který by byl schopen do toho vnést řád, smysl pro spravedlnost, čestné jednání. Ani mě nepřekvapila reakce lidí, kteří podpořili Košťála a spol., protože tam ruka ruku myje a všichni na sebe něco vědí. Ivan by přišel zvenčí a toho oni se báli.

Máte dva kluky v raném školním věku. Mají stejné hrdiny, jaké jste měl v dětství vy?

Myslím, že ano. Možná, že jsem měl své hrdiny více z knížek, hlavně z Vinnetoua a foglarovek. My jim také hodně čteme, ale samozřejmě už viděli Harryho Pottera.

Daboval jste tátu Marlina v animovaném filmu Hledá se Nemo, hrál jste anděla Petronela ve filmové pohádce Anděl Páně. Dělal jste někdy i divadlo pro děti?

S Márií Křepelkovou jsme ve Viole nazkoušeli pohádku Český Honza. Hrají ji dodnes, ale už beze mne. A tehdy jsem také jedinkrát zkoušel a hrál se svým tatínkem. Jinak jsme se na jevišti potkali jen letmo, když jsem jako student DAMU zaskakoval v Městských divadlech v Bláznivé ze Chaillot. Takže zkušenost s divadlem pro děti mám, ale žádné odlehčení to není. Naopak je setsakramentsky těžké dělat to tak, aby to bavilo tvůrce i děti.

Do Dejvického divadla jste přišel před deseti lety z Divadla na Vinohradech. Tehdy jste šel do neznáma, dnes sklízíte vy osobně i divadlo jednu cenu za druhou, máte běžně vyprodáno. Kam soubor směřuje?

Uvědomujeme si, že jsme spolu už dost dlouho a že nám hrozí stereotypy. A vědomě s tím zacházíme. Proto pro nás byla cenná inscenace Černá díra: zkoušení bylo důležitější než výsledek. Víme, že bychom to mohli hrát o hlubších tématech a nejen si vyměňovat role – třeba střídat i žánry. Ale jsme rádi, že jsme to stihli aspoň takhle.

To asi musíme vysvětlit, co Černá díra je. Odehrává se u americké pumpy v 70. letech, hrajete agenta kuchařské hvězdy, máte klobouk do čela, kovbojskou chůzi, kožený výraz. Původně se prý inscenace měla zabývat osudem sedláka Rajtera, o jehož polnosti usilovala továrna Nemak. Je to pravda?

Rozmysleli jsme si to. Měl jsem hrát fotografa Ibru Ibrahimoviče, který Rajtera skutečně fotil a přes jehož fotografie se měl celý ten příběh převyprávět. Ale zjistili jsme, že i když nás to téma lidsky zajímá, divadelně nás zase tolik neinspiruje. Po třech týdnech zkoušení jsme nevymysleli, jak ho převést na jeviště. Zjistili jsme to na soustředění u režiséra Jiřího Havelky a začali mluvit o tom, co ještě očekáváme od divadla a jak se liší Dejvické divadlo od Ypsilonky, kde Jirka normálně režíruje.

Takže žádný dramatik Doyle Doubt – domnělý autor Černé díry – neexistuje a jde o kolektivní improvizaci? Od čeho jste se tedy odpíchli?

Je to tak. Původně jsme se zabývali fotografiemi. Čili obrazem. A na to se nabalovala další témata. Fotografie zachycuje okamžik a můžeme se zamýšlet nad tím, co bylo předtím a co potom. Je to ve fotografii pointa příběhu? Na jevišti se objeví fotka a my k ní dotvoříme story – to byla jedna z možností. Nakonec jsme ale došli k jiné hře s časem, k Černé díře. Neměli jsme vůbec nic, jen sedm charakterů v neutrálním prostředí. Vymysleli jsme pořadí, ve kterém postavy přijdou. Improvizovali jsme, a když jsme měli kousek hotový, zafixovali jsme ho jako základ a jeli dál. Takže ta cesta vede od improvizace k fixaci a k důsledné přesnosti, protože jakmile se tam začnou postavy zdvojovat a ztrojovat, už se to nesmí poplést. Zajímalo nás, co znamená náhoda, okamžik, kdy se někdo polije kafem, zdrží se déle a tím pádem se potká s někým, kdo mu může ovlivnit život. Ono to takhle zní zásadněji než v představení: na jevišti se držíme jednoduchého časového modelu. Ale umím si představit, že by to mohlo být mnohem složitější a hlubší.

Je dnes takový způsob divadla luxus?

Je. Můžeme si říct, že nás téma nechytlo, a začít dělat něco jiného, co nás baví. To je luxus Dejvického divadla.

Natočil jste dva filmy, které ještě neměly premiéru – Medvídka s Hřebejkem a Václava s Vejdělkem. O Václavovi se píše jako o českém Rain Manovi...

Tomu bych se bránil. Navíc moje postava Václava má lehkou mozkovou retardaci a Rain Man byl autista, což jsou dva velmi odlišné druhy postižení.

Diváci role retardovaných tradičně oceňují. Jak dlouho jste na Václava studoval?

Musel jsem ho nastudovat rychle, protože u nás stále chybí filmový zákon, takže se peníze shánějí na poslední chvíli. Měl jsem na to tři týdny a tři schůzky s psycholožkou Renátou Hegedusovou, která mi vysvětlila, jak lidé s takovým postižením žijí, jak se chovají, do jaké míry mohou žít samostatně a do jaké míry jsou odkázáni na jiné. Neměl jsem ani nápodobu, že bych někoho konkrétního pozoroval, pracoval jsem s vlastní fantazií a s pokyny režiséra a scenáristy. Strašně obtížné bylo najít hranice té postavy – aby to nepřetékalo do příliš nemocného nebo zase příliš zdravého člověka. Diagnóza se musela trochu změnit a musel se jí přizpůsobit scénář.

Vesnický blázen Václav vystřelí na svého bratra, který je zlý na svou milenku. A Václav ji miluje. Scénář vychází z původního příběhu, je to příběh z cyklu o prezidentských milostech. Setkal jste se s pravým hrdinou?

Vůbec ne. Ani jsem nechtěl vědět, jak to bylo doopravdy. Scenárista Marek Epstein se tím příběhem nechal pouze inspirovat.

Rozdíl mezi realitou a uměleckou licencí se probíral po nedávném uvedení televizního filmu Operace Silver A, ve kterém jste také hrál. Co si myslíte o sporu, který vzplál mezi historiky a autory?

Operace Silver A se zabývala tím, že ne všichni hrdinové z historie byli stoprocentně kladní, i když se to o nich traduje. Ten film naštval odbojáře a některé pardubické občany. Já si myslím, že umělci mají na licenci právo, Mozart taky nebyl takový, jak ho natočil Forman. Ale nechci se do takových debat pouštět, protože pro pamětníky to může být citlivé téma.

Říkal jste, že u Václava se budete obávat výsledku až do premiéry. Je sebereflexe u herců opravdu tak těžká?

Strašně. Teď jsem viděl Medvídka, rok poté, co jsme ho točili. Ale objektivně to pořád ještě hodnotit nemůžu. Zaujala mne témata, o nichž ten film je. Dlouhodobé vztahy střední generace, nevěra. Když lidé tyto věci prožívají, je to pro ně velmi těžké. A zároveň chápu, že pro diváka, který se na ten film bude dívat z nadhledu, to může být zábava. Může se tomu smát.

V divadle je sebereflexe jednodušší?

Mnohem!

Jak to? I když se nevidíte ze záznamu?

Ale vy se přece vidíte! Máte oči dovnitř – do svého nitra – a máte oči a uši ven. To je podstatná součást talentu, že cítíte, jak lidi vnímají představení, a přizpůsobujete tomu hraní, bez podbízení. Reakce přichází okamžitě. V divadle herec taky může víc ovlivnit výsledek. U filmu přijde po natáčení střižna a tam se leckdy dějí divy.

Foto: Robert Sedmík