Holka na vrcholu
27.05.2007 12:00
Takřka přes noc se stala z neznámé dívky nejsledovanější Češkou. Vylezla na nejvyšší horu světa a omrzly jí skoro všechny prsty. „Při líčení obličeje mám pocit, jako když mě osahává mrtvolka,“ říká několik dní po zdolání Mount Everestu Klára Poláčková. Rozhovor vznikal na vzdálenost sedmi tisíc kilometrů.
Zdolala jste nejvyšší horu světa. Přibližte svoje pocity.
Nedá se to srovnat s ničím, co jsem dosud prožila. Musíte si hlídat každou součástku svého těla, protože pracujete v naprosto limitních podmínkách. Nesmíte selhat.
Byl to pocit vítězství?
Tady nikdo s nikým nezávodí, každý je sám za sebe. Pokud jsem zvítězila, pak pouze sama nad sebou.
Kolik lidí bylo na vrcholu současně s vámi?
Asi třicet. Příliš mnoho lidí pod kopcem dlouho čekalo na počasí. Posledních čtrnáct dní jsme se všichni těšili na to jedno okno, které nakonec trvalo sotva dva dny. Pak přišly silné větry a hora se zase uzavřela.
Proč jste se rozhodla vylézt zrovna na Everest?
U všeho, co děláme, existuje nějaké velké finále. Do Krkonoš a na Šumavu jsem to měla jako dítě nejblíž. Pak přišly Alpy, zimní lyžování, letní ferraty, výstup na Mont Blanc. A před pár lety jsem potkala v Londýně pár lidí, kteří lezli po horách a začali mě brát s sebou. Jihoamerická Aconcagua (6962 m n. m., pozn. red.), to už bylo opravdové horolezectví. A loňská Čo Oju (8202 m n. m.), ta jako kdyby mi řekla: „Jestli výš, tak jedině Everest!“
Horolezecké vlohy prokázal i váš otec, který během čekání v základním táboře také vylezl na himálajský vrcholek...
To byl vzájemný hec, on byl zatím nejvýš v Alpách. Udělal si výstup na sedmitisícovku Lhakpa Ri a vysápal se za mnou i do prvního výškového tábora. Když jsem sestupovala, vítal mě pod sedlem North Col slivovicí, odnesl mi ještě batoh do ABC (Advance Base Camp – předsunutý základní tábor ve výšce 6440 m n. m., pozn. red.). Postupně však začal kolabovat. Probděla jsem s ním noc pod kyslíkem, prolili jsme ho hydratačními roztoky, spolykal pár prášků, shodil sedm kilo. Následoval předčasný přesun do base campu. Co jsem v rámci tréninku absolvovala za pět hodin, nám najednou trvalo dvakrát tolik. Teď už ale tři dny slavíme v Káthmándú (rozhovor se uskutečnil ve čtvrtek 24. 5., pozn. red.).
Jak jste se na výstup připravovala?
Začalo to tím, že jsme si před rokem pod Čo Oju s šerpským vůdcem Tašim plácli, že to zkusíme. Na fyzičce jsem intenzivně pracovala půl roku. Každé ráno jsem běhala deset kilometrů do práce a odpoledne mě teprve čekal trénink. Sprinty, posilovna, bazén. O víkendu jsem si naložila do batohu zátěž, nasadila pohorky a vyrazila s přítelem do přírody. Chce to chodit, trénovat vytrvalost. Člověk je malá chemická fabrika a vědět, jak funguje, chvilku trvá. A každý máme své limity. Objevit ten pověstný nejslabší článek řetězu až někde v osmi tisících by bylo pozdě.
V tu dobu jste pracovala na britském ministerstvu zdravotnictví. Vycházeli vám vstříc?
Po ranním běhu jsem byla v zaměstnání určitě živější, takže se snad i radovali. Ale vážně, práce a soukromé aktivity se v Londýně jasně rozlišují, žádné větší úlevy neexistují.
Vzpomenete si, kdy vám bylo při výstupu nejhůře?
Rozhodně. Do vrcholu nám zbývalo asi sedm hodin práce, bylo kolem půlnoci. Hustě sněžilo, nebylo vidět na krok, jen čelovka hrubě mapovala obrysy jednoho z nejtěžších úseků, 2nd step. Pak přišlo jedno špatné šlápnutí a pod mačkou se mi propadl nafoukaný sníh. Visela jsem na fixním laně, pode mnou neprostupná tma. Krve by se ve mě nedořezal, došlo i na slzy.
Na co jste v tu chvíli myslela?
Že to prostě musím rozdýchat. Naštěstí jsem tam nebyla sama.
Celý článek si můžete přečíst v aktuálním vydání časopisu Týden.
Foto: Robert Sedmík
Diskuse
Diskuze u článků starších půl roku z důvodu neaktuálnosti již nezobrazujeme. Vaše redakce.