Mnoho povyku pro pár facek
23.09.2007 12:00 Rozhovor
„Dlouho jsem před problematikou domácího násilí zavírala oči,“ řekla na premiéře filmového dokumentu AU! režisérka Alena Činčerová. Zhruba uprostřed snímku je na stěně vidět fotografie ženy, která tenhle film natočila. Náhoda? Ne, režisérka byla sama obětí domácího násilí.
Jeden z příběhů ve filmu je váš...
Já o tom vlastně nechci moc mluvit. O tématu domácího násilí toho z vlastní zkušenosti hodně vím. Dlouho jsem mlčela a nyní jsem se rozhodla promluvit. Protože dělám filmy, tak jsem se rozhodla promluvit filmem. Všechny příběhy v něm jsou reálné, většina protagonistek si nepřála být jmenována. Některé nechtěly být ani poznat. Já jsem jejich přání vyhověla. Ta anonymita tam má pro každého nějaký důvod.
Proč jste si jako interpretku svého příběhu vybrala herečku Jitku Schneiderovou?
Loni na konci listopadu, v době, kdy už byla výroba filmu AU! je na spadnutí, jsem se dočetla, že sdružení ROSA, které pomáhá ženám-obětem domácího násilí, pořádá v Praze na Jungmannově náměstí vzpomínkovou akci s názvem Tiché svědkyně. Šla jsem se tam tedy podívat – pro jistotu i s kamerou – a celé jsem to natočila (záběry jsou použity ve filmu, pozn. red.). Byla tam i Jitka Schneiderová, která hovořila k lidem a potom zapalovala svíčky u papírových siluet, na kterých byla napsána jména obětí a popsán způsob, jakým byly zavražděny. Když jsem potřebovala krásný ženský hlas pro komentář a tvář, která by citlivě přečetla dopisy, exitující příběhy, jako první jsem oslovila Jitku. Ochota, s níž mi vyšla vstříc, mě až dojala.
Souvisí vznik filmu nějak se zákonem o domácím násilí?
Námět jsem napsala v roce 2004. V době, kdy se o ten zákon hodně bojovalo. Bylo tu mnoho hlasů typu „no jo, to musí každá ženská vydržet, jednu dobře mířenou“, „ty toho nadělaj“ a tak dále. Já jsem věděla, že například v sousedním Rakousku takový zákon včetně paragrafu o dočasném vykázání násilníka z domácnosti docela dobře funguje. Věděla jsem, jak je pro ženskou v tomto vrcholně kritickém období důležité, aby nemusela utíkat ona, popřípadě i s dětmi a taškou přes rameno, ale naopak ten, kdo se provinil. Aby na chvíli opustil domácnost. Jenže tehdy se film shodou všech možných okolností neudělal. Až loni na podzim se mi z České televize ozvali, že by ho chtěli. Nevěděla jsem, jestli to není s křížkem po funuse, jestli to ještě vůbec má smysl, protože nový zákon o domácím násilí měl začít platit od 1. ledna 2007. Ale vzhledem k tomu, co jsem během natáčení vyslechla za příběhy (ve filmu se toho objevil sotva zlomek), jsem zjistila, že to určitě smysl má. Možná i naopak: zákon sice platí, ale stále existuje skupina lidí, která proti němu brojí s argumentací, že není potřeba.
Proč se ve filmu o tomto zákoně vůbec nemluví? Některé příběhy byly natočeny ještě před jeho schválením?
To je těžké. Dokument má 52 minut a vy se musíte rozhodnout. Buď polopatisticky vysvětlovat, o čem ten zákon je, nebo se zaměřit na příběhy konkrétních lidí. Já jsem spíš vsadila na emoce. Jsou tam i příběhy, které se celé odehrávaly v době před zákonem. To, že onen zákon existuje, je fajn. Nicméně podle těch příběhů, které jsem vyslechla, s ním policie v mnoha případech neumí vůbec nakládat – to se pak ženy nalézají ve stejné situaci jako před deseti dvaceti lety. I v mém dokumentu můžete tyto přístupy vidět: jedna protagonistka měla s policií dobrou zkušenost, dokonce jejího manžela vykázali z bytu, ale druhá se setkala z přístupem „dokud z vás nebude crčet krev, tak nemůžeme nic dělat“.
Dařilo se vám od žen a jejich příběhů udržovat odstup, když jste si sama prožila něco podobného?
Já nemám nikdy odstup. Prožívám osud každého člověka, o kterém točím film. Když jsem točila o neslyšících, měla jsem pocit, že sama přestávám slyšet... Když jsem točila o narkomanech, nezačala jsem brát drogy, ale měla jsem potřebu jim pomáhat, přemlouvala jsem je, ať se jdou léčit. Protože jsem tentokrát v tématu byla nějakým způsobem sama osobně vnitřně zainteresovaná, tak jsem měla obavy, abych nesklouzla do přílišného patosu nebo sentimentu. V tom mi velmi pomohl můj střihač Honza Skalský, který se mnou stříhá léta. Věděla jsem, že film rozhodně musí stříhat chlap. Na tom filmu jinak žádný muž aktivně nedělal. Kameru jsem si dělala sama, protože jsem měla pocit, že jinak by protagonistky nemluvily. Před kameramanem by se neotevřely. Samy mi pak potvrdily, že hovořily tak, jak hovořily, protože jsem tam byla jenom já. Byla jsem moc zvědavá, co na materiál Honza řekne. Jeho stanovisko pro mě bylo hrozně důležité. První den, když jsme měli stříhat, jsem se zpozdila. Po příchodu do střižny vidím Honzu: místo toho, aby pil kafíčko a četl noviny, jak to tak střihači často dělávají, pouští si první příběh. Povídá mi: „Já na to koukám půl hodiny a jsem úplně hotovej, vyřízenej.“ Honza pro mě byl dobrým signálem, že ten film může něco říct i mužskému divákovi. Jinak já nemám ráda takové to genderové dělení na mužský a ženský pohled. Tenhle problém se ale přece jen ve větší míře týká žen. Paradoxně on byl tím, kdo tam chtěl občas přidat ještě víc emocí.
Oběťmi domácího násilí ale nejsou pouze ženy. Mohou jimi být i muži, staří lidé, děti... Proč ve filmu tyto skupiny nejsou? Nebyl na to prostor?
Původně tam opravdu měli být staří lidé, děti a muži. Ale pak jsem to z dramaturgického hlediska zavrhla. To bychom se něčeho dotkli a zase od toho hned utekli. Nicméně muže, kteří jsou také oběťmi domácího násilí, jsem do jakéhosi protipólu v tomto filmu chtěla. Hledala jsem je, ale moc jsem nepochodila. Muži o těchto věcech nechtějí mluvit tuplem – je to pro ně ponížení a hlavně si ty věci umějí vyřešit trochu jinak než holky. Stala se mi taková příhoda: jednou večer jsem jela unavená po natáčení domů taxíkem. Začala jsem si povídat s řidičem o tom, co dělám, co točím za film. A on mi začal vyprávět, že ho doma žena bije. Prostě náhoda. Hned jsem se ho zeptala, jestli o tom nechce mluvit v mém filmu. Jeho odpověď byla: „To si teda pište, že nechci.“ Ptala jsem se ho, jak tu situaci řeší. „Víte, to není zase tak složitý. Já ji prostě pořádně čapnu a zařvu na ni: Ještě jednou – a jdeme od sebe,“ povídá ten taxikář. V tom je ten zásadní rozdíl: ženské mají menší fyzickou sílu, skoro žádná ženská se chlapovi neubrání. Já si sama pamatuji (i když na to vzpomínám nerada), že když došlo k fyzickému násilí, byla jsem jako chromá. Hrůzou jsem se nemohla pohnout. Nejsem žádné tintítko, jsem vysoká, teoreticky bych se mohla ubránit, ale jenom teoreticky. V praxi tomu tak nebylo. Ale zpět k týraným mužům. Snažila jsem se i uveřejňovat různé výzvy, abych získala mužské protagonisty. Bohužel bez odezvy. Tímto tedy apeluji na všechny muže: pokud jste oběťmi domácího násilí, nebojte se vystoupit a oslovit mě se svým příběhem. Byl by to bezpochyby moc zajímavý druhý díl filmu.
Celý článek si můžete přečíst v novém vydání časopisu Týden.
Foto: archiv Aleny Činčerové
Diskuse
Diskuze u článků starších půl roku z důvodu neaktuálnosti již nezobrazujeme. Vaše redakce.