Ministryně informatiky Dana Bérová loni nastupovala do vlády jako nestranická profesionálka. Dnes už říká, že by ji lákalo v politice zůstat. Pohybuje se v kruzích bývalých disidentů, ale jak říká, s někdejšími komunisty včetně těch v kabinetu Jiřího Paroubka už lidský problém nemá.
Před několika dny policie ukončila vyšetřování případu Testcom Servis a chce obžalovat vašeho předchůdce Vladimíra Mlynáře. Vy jste s ním jako jeho náměstkyně zmíněnou společnost zakládala, a dokonce byla v její dozorčí radě. Spíte zatím dobře?
Velmi dobře. V době založení společnosti jsme neměli nejmenší pochybnost o tom, že by něco nemuselo být v pořádku, a jsem o tom přesvědčena i dnes. Všechno šlo standardně a Testcom Servis řádně zapsal i krajský obchodní soud. Obvinění vůbec nerozumím.
Neobáváte se tedy, že by se mohlo přenést i na vás?
Nedostala jsem žádnou informaci, nevím, co je ve vyšetřovacím spisu, čerpám jen z mediálních zpráv. Z nich jsem nepochopila, co vlastně mělo být předmětem trestného činu. Objevují se spekulace, že stát přišel o sedm a půl milionu korun, což naprosto vylučuji. Já sama jsem byla jen jednou na výslechu, ale to byli asi všichni, kdo se té věci z větší či menší vzdálenosti účastnili.
Do voleb zbývají čtyři měsíce. Neláká vás v politice zůstat? I jiní vládní nepolitici jako Bublan nebo Jandák si dali říci.
Při vstupu do vlády jsem zdůrazňovala, že moje role v ní je nepolitická. Neříkám ale, že mě politika neláká, celý život jsem se zajímala o to, co se kolem mě děje, a měla snahu věci ovlivňovat. Nejsem teď ale v situaci, abych mohla říci cokoli navíc. Čekám, co přijde a jak se věci vyvinou.
Ve vládě jste už skoro rok. Jak vypadá život ministryně? Kdo z rodiny nakupuje? Kdo vyzvedává dítě ve škole? Vaříte teplé večeře?
Mám víc práce než dřív, ale není to zase tak velká změna, vždycky jsem pracovala hodně. Nakupujeme s manželem střídavě, vyzvedávání syna ze školy rozdělujeme mezi sebe a babičky, teplé večeře vařím, i když ne pravidelně. Kombinace mikrovlnné trouby, něčeho mraženého a trošky fantazie občas na teplou večeři vydá. Je ale zajímavé, že třeba ministra Cyrila Svobody, který má čtyři děti, se nikdo neptá, jestli vaří teplé večeře.
Můžete vyčíslit svůj majetek; nemovitosti, úspory, akcie?
Mám dům za Prahou, s manželem vlastníme dva byty v Praze, dva osobní vozy Audi a značné množství sportovního vybavení. Širší rodina vlastní šest koní. Úspory, jak se hezky v Čechách říká, odpovídají výši našich předchozích příjmů. Kromě toho mám padesátiprocentní podíl v obchodní společnosti Sanu Babu.
Ta obchoduje se zbožím z Indie a Nepálu. Jak jste k takovému podnikání přišla?
Náhodou, když jsme v roce 1991 s přáteli cestovali po Asii a hledali způsob, jak se tam vracet. Kolegovi mého otce, který měl v Dejvicích malý obchod, jsme po návratu básnili o spoustě zajímavého asijského zboží a on navrhl, ať něco dovezeme. Takže jsme zastavili chalupy rodičů, půjčili si tehdy obrovskou sumu 800 tisíc korun a přivezli zboží. Zpočátku se prodávalo v tom dejvickém obchůdku, pak jsme ho nabízeli velkoobchodu. Zájem byl velký a v roce 1993 jsme založili „eseróčko“ Sanu Babu, které má dnes asi dvacet obchodů.
Odebíráte zboží pořád ještě od chudých řemeslníků, nebo je to už folklor importovaný z výrobních linek v Číně?
Je pravda, že v Nepálu už existují továrničky, které vyrábějí značnou část produkce pro Sanu Babu. Ale dovážíme i umělecké nebo náboženské předměty, které se pořád musejí nakupovat u řemeslníků v menších vesničkách nebo v klášterech. Dovezené věci jsou autentické, na rozdíl od konkurenčních z Číny, které vypadají podobně, jsou levnější, ale nemají správného nepálského ducha.
Tři roky jste spravovala majetek Karlu Schwarzenbergovi. Jak vypadalo vaše soužití? Nejste lidé stejné krevní skupiny - vy přísně racionální žena, on spíše rozšafný pán.
On někdy vypadá hodně uvolněně, na druhé straně je už mnoho let hlavou rodinného majetku, a je proto velmi praktický a zkušený. Dobře jsme si rozuměli, spojoval nás zájem o historii, literaturu nebo teorii politiky. Je pravda, že když jsme třeba začali řešit rozpočet, chvíli trvalo, než jsme probrali všechny věci, které mu v tu chvíli připadaly zajímavější. Nakonec jsme ale rozpočet vždycky připravili a většinou i dodrželi.
Na veřejnosti nejste příliš vidět, podle průzkumů vás šedesát procent lidí vůbec nezná.
Média dnes zajímají hlavně šarvátky politiků, kteří mají rozhodující vliv ve velkých stranách. Navíc jsem nikdy nehrála v českých komediích jako třeba kolega Jandák. Přitom mi určitá dávka exhibicionismu nechybí, vždycky jsem se docela ráda předváděla. Například jsem se v roce 1987 přihlásila do konkursu, který pořádal Ústav bytové a oděvní kultury, což byla v socialistickém Československu jakási agentura pro otázky módy; organizovala přehlídky, vydávala časopis Žena a móda. Troufala jsem si, protože už jsem v té době předváděla módu na různých festivalech, večírcích nebo plesech. V několika vydáních módních časopisů se pak objevovaly moje fotografie, třeba ve svatebních šatech.
Jak se vám líbil svět modelingu? Nelákalo vás v něm zůstat?
Brala jsem to spíš jako zábavu, protože honoráře v něm tehdy nebyly nijak závratné. Po listopadu 1989 mě už ani nenapadlo v tom pokračovat. Pro skauty ze zahraničních agentur jsem byla ve dvaadvaceti letech stará a se svými 172 centimetry i málo vysoká.
Přátelíte se s Mlynářem, Schwarzenbergem, váš manžel je synem bývalého disidenta Luboše Dobrovského. Vaši rodiče byli také disidenti?
Ne, moji rodiče nikdy nebyli v KSČ, ale nebyli ani aktivními disidenty. Tatínek ve státním podniku Aritma vedl tým, který měl na starosti zavádění počítačů do výroby. Maminka pracovala ve Výzkumném ústavu obchodu, kde se zjišťovala vybavenost domácností ledničkami nebo televizory. S mým mužem a dalšími lidmi, kteří se podíleli na výrobě tehdy samizdatových Lidových novin, jsem se seznámila koncem „perestrojkových“ osmdesátých let. Stejně jako já se v tehdejším svazáckém klubu U bílého koníčka účastnili debat Studentského tiskového a informačního střediska, což byla parta lidí, kam patřila třeba Monika Pajerová, bratři Bendové nebo Jiří Dienstbier mladší.
Znala jste tehdy Václava Havla?
Ne, osobně jsem se s ním potkala až v průběhu revoluce. Ani dnes bych ho neoznačila za svého blízkého přítele a určitě ani on mě. Už před rokem 1989 jsme ale já a moji rodiče byli zapojeni do jakési výměnné sítě samizdatové literatury a jeden můj kamarád někdy knihy vyzvedával přímo od Václava Havla.
Jak se vám dnes sedí ve vládě s šesti bývalými komunisty?
Pro mě jsou tyhle potíže v lidských vztazích už dávno pryč. Máme přece jenom už patnáct let po revoluci. Mockrát jsem si vyzkoušela, že je nutné lidi posuzovat individuálně. Zobecňování, co kdo kdy udělal a v jaké straně byl, tak úplně neplatí.
A jak se vám, relativně zámožné liberálce, hlasuje pro socialistické zákony typu zákoníku práce, nižších daní jen pro chudé nebo příplatku na pastelky prvňáků?
Některá rozhodnutí vlády jsou socialisticky populistická, ale většina norem většího významu nijak dramaticky nevybočila z vývoje uplynulých patnácti let. Nemám pocit, že bych se podepsala na některých příliš socialistických opatřeních, naopak jsem se snažila jim zabránit. Ale něco se vám v politice prosadit povede a něco ne, taková je realita odpovídající počtu křesel ve vládě.
Nikdy nebyla chvíle, kdy byste uvažovala o odchodu z kabinetu?
Kromě debaty o zákoníku práce jsem nikdy neměla pocit, že by se rozhodování vlády ubíralo nenapravitelně chybným směrem.
Jak se snášíte s největším vládním socialistou Zdeňkem Škromachem? Nedívá se na vás coby kapitalistku s nedůvěrou?
Naopak, máme velmi otevřené vztahy. Přestože spolu ve spoustě věcí nesouhlasíme, vždycky si to dokážeme říct věcně a bez emocí.
Do vlády si vás vyžádal přímo premiér Paroubek, prý jste se mu líbila jako žena. Imponuje vám on jako muž?
To s mým nástupem je spíš legenda, premiér přistupuje ke všem členům vlády stejně. A také já jsem zvyklá k pracovním vztahům přistupovat přísně racionálně. Způsob, kterým premiér řídí vládu, je rozhodný a profesionální. Rád slyší názory z obou stran, i když se pak rozhodne podle svého.
Jak jste si rozuměli loni v době zásahu proti CzechTeku?
Kvůli tomu jsme samozřejmě byli ve sporu. Dodnes trvám na tom, že zásah policie byl přehnaný a neprofesionální. A je velmi zvláštní, že nikdo ze zasahujících policistů nebyl potrestán.
Do vlády jste loni nastupovala za US-DEU jen pár týdnů poté, co tato strana bránila kličkujícího Stanislava Grosse a držela jeho vládu i za pomoci komunistů. To vám nevadilo?
Jak US-DEU postupovala v době vládní krize, je věcí té strany. A nemyslím, že to s tím hájením bylo tak jednoznačné. Roli ministryně jsem přijala, abych mohla dokončit to, co jsme s Vladimírem Mlynářem začali. Agenda mého ministerstva je tak specifická, že kdyby přišel někdo úplně zvenčí, hodně věcí by se už do voleb nestihlo. Mimochodem - myslím, že US-DEU je nejúspěšnější koaliční stranou, protože z jejího volebního programu už dnes nejvíc bodů v praxi funguje.
Zajímavá myšlenka. Řekla jste ji někdy Paroubkovi?
Zatím ne. On se mě na to nikdy neptal.
Při vašem nástupu do kabinetu se hodně připomínaly lobbistické aktivity vašeho manžela Jana Dobrovského. Kolikrát jste už při hlasování ve vládě cítila střet zájmů?
Můj muž se už delší dobu nezabývá tím, co se označuje slovem lobbing. Je pouze poradcem společnosti Czech Coal, která vlastní Mosteckou uhelnou společnost. A vláda zatím rozhodovala o jediné věci, která byla s aktivitou mého muže spojena, o privatizaci Severočeských dolů. Informovala jsem kolegy, že v té věci mám střet zájmů, a že se zdržuji se hlasování. Doly tehdy získala společnost ČEZ.
A nevidíte problém třeba v tom, že pod vás spadá Česká pošta, která exkluzivně spolupracuje s ČSOB, pro kterou váš muž rovněž pracoval?
Ne, protože i já jsem v minulosti spolupracovala s řadou komerčních subjektů, s nimiž teď mohu přijít do styku. A o tom, že by pošta mohla spolupracovat s ČSOB, rozhodly už předchozí vlády. Za mého působení se už jen dokončovala vyjednávání o podobě nové smlouvy.
O čem si večer doma povídá ministryně s poradcemlobbistou? Neměli by správně jen mlčet? Lidi z okruhu vašeho muže musí zajímat nejedna informace z jednání vlády.
Že by se vláda moc často zabývala něčím, co by mohlo zajímat Mosteckou uhelnou společnost, tak to skutečně není. Manželovi samozřejmě neříkám věci, o nichž vláda jedná v důvěrném režimu. Praxe je však taková, že jakmile se na vládě něco šustne, okamžitě to vědí novináři. Moje večerní debaty s manželem proto asi utajení informací z vlády nějak víc už ohrozit nemohou.
Ministerstvo informatiky existuje už tři roky. Myslíte, že běžný občan už jeho práci pocítil jako zlepšení? Že vyplňuje méně lejster a stojí méně front u přepážek všemožných úřadů?
Doufám, že ano. Určitě to zaregistrovalo čtyřicet tisíc firem, které vedou veškerou komunikaci se správou sociálního zabezpečení elektronicky. Všimly si ho i miliony uživatelů Portálu veřejné správy, kteří elektronicky navštěvují katastr nemovitostí nebo hledají zákony. Také sto tisíc absolventů národního kursu počítačové gramotnosti, kteří dostali možnost poprvé usednout k počítači a ztratit z něho obavu. A vlastně i všichni klienti mobilních i fixních operátorů, protože zákon o elektronických komunikacích zliberalizoval trh, což srazilo ceny jejich služeb.
Když Mlynář už před šesti lety prosadil zákon o elektronickém podpisu, vypadalo to ale na mnohem rychlejší konec éry formulářů a dotazníků. Zatím to pro normálního člověka pořád nevypadá slavně.
Kdo je to normální člověk? Nemyslím si, že by občan, který potřebuje komunikovat se státem jen tehdy, když ztratí doklady, mohl rozpoznat ten velký rozdíl. Podnikatelé, pro něž je jednání se státem nejsložitější, už změny zaznamenali. Také bych byla radši, kdyby byly razantnější, ale papírová komunikace i její pravidla se vyvíjely několik set let. Nemůžeme čekat, že se je podaří okamžitě změnit a všichni se začnou domlouvat jen elektronicky. Ministerstvo informatiky udělalo za tři roky hodně, ale je pravda, že na ještě výraznější zefektivnění státní správy nestačí. Je čas na nové zadání, na systémovější změnu.
Není problém v tom, že hlas nestranické ministryně za US-DEU těžko může mít ve vládě větší váhu? Nepomohlo by přesunout agendu informatiky pod některý silný resort?
To už tady bylo. Telekomunikace byly podřízeny ministru dopravy a informatika ministru vnitra. Ti na ně měli čas až poté, co uhasili všechny požáry s neprůjezdnými dálnicemi nebo policejními průšvihy. V Evropě se nejlépe osvědčilo, když se efektivní státní správa stane prioritou celé vlády a deklaruje to přímo premiér; jako třeba Tony Blair ve Velké Británii. U nás je tato oblast dlouhodobě zanedbaná i proto, že si po celá devadesátá léta vlády myslely, že pro rozvoj ekonomiky není tolik potřebná. Přitom třeba Holandsko vyčíslilo aktuální ztráty způsobované zbytečnou komunikací firem se státem zhruba na šestnáct miliard eur ročně! Kdyby tyto peníze zůstaly firmám, mělo by to přímý vliv na celé hospodářství. Tímto způsobem se nejsilnější české politické reprezentace dosud nikdy na problém státní správy nepodívaly.
Vaše ministerstvo se chlubí internetovým Portálem veřejné správy, ale už od svého vzniku marně řeší takto přízemní problém: pošta doručuje lidem zásilky jen v době, kdy jsou v práci.
Je to složitá věc. Většina doporučených zásilek totiž přichází firmám a ty trvají na tom, aby je dostaly do dvanácti hodin, kdy jsou jejich sekretářky v kanceláři. Nejen na toto téma už dlouho diskutuji s generálním ředitelem pošty a tvrdím, že ty služby by se zlepšit daly. Vytýkám poště, že velmi špatně komunikuje s občany a nedokáže jim vysvětlit, co jim vlastně nabízí. Dodnes bohužel platí, že pošta nemá klienty, ale jen adresáty a odesílatele.
Proč se tedy stát tak brání privatizaci pošty? Protože by si na konci roku neměl od koho půjčovat na výplatu penzí?
Já sama jsem na ministerstvo s tímto názorem přišla, ale není to tak jednoduché. Privatizace může zlepšit kvalitu služeb, ale téměř jistě by přinesla nezanedbatelné omezení pobočkové sítě. Přitom pošta má dnes i sociální roli. Populace stárne a poštovní úřad se hlavně na venkově stává pro mnoho lidí jediným kontaktním místem pro vyřizování úředních věcí. Proto se naopak uvažuje o tom, že by si stát u pošty objednával i některé další služby. Třeba že by její pobočky vydávaly výpisy z rejstříků nebo vybíraly daně místo pokladen finančních úřadů.
V mnoha dokumentech operujete s termínem počítačová negramotnost. Nezní to skoro stejně jako říci o někom, že je blbec?
To je mezinárodně užívaný termín a neznamená nic negativního. Ukazuje, že počítačová gramotnost se stává nezbytnou podmínkou pro úspěšné přežití v dnešním světě. Ti, kdo nebudou umět alespoň na základní úrovni pracovat s počítačem, budou mít brzy při hledání práce problémy srovnatelné s tím, když před sto padesáti lety někdo neuměl číst a psát. Naše zkušenosti z národního programu počítačové gramotnosti ukazují, že starší a staří lidé nejsou ve chvíli, kdy se rozhodnou naučit se s počítačem pracovat, nijak handicapováni.
Na různých dokumentech nebo výrobcích se už dnes uvádí jen internetová adresa nebo e-mailové spojení. Není to horší diskriminace, než když soukromník zaměstná raději svobodného muže než matku tří dětí?
Kdyby takto postupoval stát a některé agendy šly vyřizovat výhradně elektronicky, asi by to byla diskriminace. Jde-li o soukromý subjekt, stát ho nemůže k ničemu nutit. On sám musí posoudit, co je pro něj efektivní. Na druhou stranu, dřív bývalo někde uvedeno jen telefonní číslo a nikdo nezjišťoval, jestli máte doma telefon. Handicap, že neumíte poslat zprávu e-mailem, je navíc odstranitelný: dojdete si do místní knihovny nebo internetové kavárny. Jste-li ale žena, kterou nechce nikdo zaměstnat, nepůjdete své děti podříznout; tento „handicap“ prostě nemáte šanci vyřešit.
Co vy a počítače? Na vašem stole běží pevný počítač i notebook. Hrajete počítačové hry? Kolik e-mailů denně dostanete a kolik jich napíšete?
Hry moc nehraji, tomu jsem nikdy nepropadla a ani na to nemám čas. Počítač a e-mail ale používám skoro pořád, snažím se být připojena všude, kde se pohybuji. Mailů dostanu denně kolem stovky a sama jich napíšu tak kolem čtyřiceti.
* * *
Dana Bérová (38)
Absolvovala pražskou Vysokou školu ekonomickou a studovala dva roky žurnalistiku. Pracovala jako modelka, konzultantka, manažerka, byla redaktorkou Československé a České televize, v letech 1994 až 1997 dělala ředitelku správy majetku Karla Schwarzenberga a v období 2000-2002 programovou šéfku regionální televize TV 3. Je spolumajitelkou obchodní sítě Sanu Babu, která dováží zboží z Indie a Nepálu. Na ministerstvo informatiky si ji jako náměstkyni přivedl v roce 2003 rodinný přítel Vladimír Mlynář, po jeho loňském odchodu z vlády se stala nestranickou ministryní za US-DEU. Je vdaná, jejím manželem je lobbista a poradce Jan Dobrovský (syn exministra obrany Luboše Dobrovského). S manželem se podílejí na obnově židovských památek v šumavských Hartmanicích. Bérová má desetiletého syna a pomáhá s výchovou devatenáctileté dcery svého muže z prvního manželství.
Foto: Jan Zatorsky
