Dříve a nyní
Kdo neměl známé, musel do fronty se spacákem

Dneska je to vlastně nuda. Vyberete si auto, a když ho prodejce zrovna nemá na skladě nebo když máte nějaké zvláštní přání, vůz objedná. A ještě přidá kávu a vlídné slovo. Nejpozději za dva tři týdny je auto vaše. Vždycky to tak ale nebývalo.

V padesátých letech minulého století se k automobilu obyčejný člověk dostával těžko, protože příslušné poukazy k odběru se dávaly pouze za zásluhy. Buduješ příkladně socialismus, tak si užij trochu kapitalistického pohodlí! A tak za volantu mohli usednout zasloužilí straníci a rekordní kombajnisté či horníci, jejichž fotografie visívaly na desce cti vedle vrátnice... Ještě v šedesátých letech držely nadvládu nad prodejem přísně střežené pořadníky: kdo měl protekci, ten se v žebříčku zájemců vyšplhal výš, ostatní se museli obrnit trpělivostí.

Pořídit si automobil připomínalo bojovou hru až do roku 1989. Poukazy a pořadníky sice už patřily minulosti, ale bez patřičných známostí zůstával nový automobil spíše chimérou. Získat ho znamenalo mimo jiné dozvědět se v pravou chvíli, kdy přijde do Mototechny, což byl výhradní prodejce všech značek automobilů či motocyklů, nová zásilka, pak si navařit kafe do termosky a vystát frontu. Výhodu měly početné rodiny, jejichž členové se mohli před krámem střídat, ovšem zájemci si i tak při této příležitosti (a dalších podobných, třeba pokud chtěli zakoupit zájezd k moři) vybírali část své dovolené. V noci se na chodníku balili do spacáku, oči jim přesto plály nadějí a velkým očekáváním.

Jediným "alternativním" prodejcem nových vozů byl Tuzex, což byla síť obchodů, v nichž se zboží (včetně potravin, oblečení, elektroniky aj.) prodávalo za druhou oficiální měnu - tuzexové poukázky, takzvané bony. Ty mohl člověk získat výměnou za valuty. Například když pracoval v podniku zahraničního obchodu a byl dlouhodobě v cizině, mohl si ušetřené valuty vyměnit a nakupovat podle libosti. Bony se daly sehnat rovněž na černém trhu. Jenomže přijít do Tuzexu s tak velkým obnosem, který by stačil na osobní automobil, představovalo takřka jistou pozornost státní bezpečnosti.

Trh nebyl chudý

Vozy některých renomovaných západních značek se daly pořídit i za koruny v Mototechně, ovšem to už musel být člověk hodně populární nebo bohatý. K takovým zákazníkům patřili někteří normalizační zpěváci, pumpaři, číšníci či zelináři - prostě ti, kteří měli potřebné známosti nebo obchodovali s nedostatkovým zbožím.

Český automobilový trh v tomto směru nebyl tak chudý, jak by se mohlo zdát. V šedesátých letech bylo možné koupit například vozy Simca Aronde či 1301, Renault 8 či 12, Fiat 500 a 600. O dekádu později byl už k mání Renault 16, Austin Allegro, Simca 1307 nebo Chrysler 160/180, Fiat 127 i 128 a Citroën GS, občas se objevil i Saab 99 nebo Talbot Horizon. V osmdesátých letech to byl Fiat Uno, Ford Escort a Ford Sierra, Renault Nevada, k vidění bylo i Volvo 340.

Nedostatková, ale o to žádanější byla i produkce východního bloku, tedy hlavně VAZ (v Československu známý pod jménem Žiguli), Moskvič, Polonéz, Dacia nebo Oltcit. Nabídka tedy byla nakonec i v totalitním Československu celkem široká, ovšem pouze pro některé... Kdo si takový kousek pořídil, sklízel obdiv i závist. Normou byl spíše trabant; i škodovka bývala v těch dobách luxus.

Ceník vozidel pro roky 1977 a 1978