V Česku funguje úplný opak znalostní ekonomiky. Jsme mistři ve vydělávání na tom, že víme něco, co ten druhý neví. Třeba že rum není rum.
Ani dva týdny na suchu nestačily k tomu, aby v komentářích věnovaných prohibici převládl střízlivý tón. Za šestadvacet mrtvých mohou vysoké daně, volají jedni. Není jim přitom divné, že metylalkohol ukrytý v nevinně vyhlížejících lahvích hromadně kosí ze všech zemí unie zrovna v té, kde je spotřební daň jen průměrná, ne v alkodaní výrazně postiženějších irských rašeliništích nebo na březích finských jezer.
Může za to málo regulace a špatně fungující stát, kontrují druzí. Vytěsňují informace o selhání prohibice v USA i logický předpoklad, že otravy pančovanými lihovinami by tedy měly být ještě častější tam, kde stát funguje hůř než v Česku. Třeba v Rumunsku nebo Rusku.
Po stopě pravých, mnohem hlubších příčin "alkocidy" se můžeme vypravit v kterémkoliv obchodě, ať už prodává tuzemák pravý, nebo pančovaný. U dveří vás nejspíš přivítá cedule UMOŽNĚTE OBSLUZE NAHLÉDNOUT DO TAŠEK, a když si k pokladně donesete pastu Colgate, prodavačka pro jistotu koukne do krabičky, jestli jste si tam neschovali dražší Paradontax. Nevěří vám. A protože hned vedle misky na drobné stojí PŘEPOČÍTEJTE SI VRÁCENÉ PENÍZE HNED U POKLADNY, NA POZDĚJŠÍ REKLAMACE NEBUDE BRÁN ZŘETEL, hezky si po dlani přejedete každou vrácenou mincí, protože ta nedůvěra je vzájemná a nezakrývaná.
Pokračování článku, jehož autorem je Michal Kašpárek, si přečtěte ZDE
Text vznikl ve poslupráci s webem www.finmag.cz
