Mohla se jmenovat sokol, říp, hřivna nebo československý frank. Nakonec zvítězilo pojmenování po rakousko-uherské koruně, jíž se tehdy na našem území platilo. Československá koruna se od ní začala oddělovat 25. února 1919. Její osud jako by zrcadlil i osud českého národa. Možná i proto se koruny nechceme vzdát a nahradit ji eurem.
Z pohledu lidského života je sto let dlouhá doba. Dožít se takového věku je spíše vzácností, a když už se to někomu poštěstí, jen málokdy se těší skvělé kondici. Česká koruna je však ve svých sto letech plná síly, ačkoli její zrod byl plný komplikací, podobně jako puberta i raná dospělost. Již několikrát měla namále, přesto je tu dodnes.
A zraje jako víno. Teprve když jí bylo pětasedmdesát, byla v nejlepší fázi svého života. A jak se zdá, na věčnost ji nepošle ani projekt jednotné evropské měny euro. Možná právě proto, co všechno má koruna za sebou. "Naše historie je také věcí měnové stability napříč režimy a vládami a udržení koruny jako názvu platidla nepřetržitě od Františka Josefa až dodnes. Bez ohledu na totality a hrůzy dvacátého století," řekl TÝDNU Mojmír Hampl, bývalý viceguvernér České národní banky. Je tedy celkem pravděpodobné, že koruna zde bude i za dalších sto let.
Název prosadil Rašín
Přitom nechybělo mnoho a československá a následně i česká měna se mohla jmenovat úplně jinak. Ve hře byly názvy jako lev, sokol, hřivna, řepa, říp, ale i československý frank. Proti koruně protestovala řada historiků s odůvodněním, že takové označení nemá žádnou oporu v českých dějinách ani kultuře. Měli smůlu. Hlavním architektem vzniku československé měny byl tehdejší ministr financí Alois Rašín, který se zhlédl v koruně rakousko-uherské. Ta od svého vzniku v roce 1892 fungovala na bázi zlatého standardu, měla stabilní kupní sílu i směnný kurz.
