Před pětašedesáti lety mnozí občané Československa přišli o všechno. Do poslední chvíle utajovaná měnová reforma jim snížila úspory na jednu padesátinu. Nejvíce dopadla na zemědělce a živnostníky. Stát také anuloval své dluhy.
Je vlahý májový večer, čtvrtek 28. května 1953. V domku v pohraniční obci Volfartice na Českolipsku právě zasedá rodinná rada. Starší z obou synů totiž přišel ze školy s informací, že spolužákově matce nevzali zálohu na uhlí. Pro jeho otce dostatečný impuls k tomu, aby matku pobídl k vyložení veškerých hotovostních úspor na stůl. "Bylo tam celkem šestačtyřicet tisíc," vzpomíná pan Václav, onen starší syn, kterému bylo v té době čerstvých osmnáct let. Taková suma tehdy odpovídala zhruba jedné průměrné roční mzdě.
O tom, že přijde měna (jak se měnové reformě slangově říkalo), se už nějakou dobu mezi obyvatelstvem spekulovalo. Jenže vládnoucí garnitura do poslední chvíle opakovala, že jde o naprosto lživé informace a žádná reforma se nechystá. "Naše měna je pevná a měnová reforma nebude, všechno jsou fámy, které šíří třídní nepřátelé," hlásal 29. května 1953 tehdejší československý prezident Antonín Zápotocký. Druhý den, v sobotu, se občané z rozhlasu od předsedy vlády Viliama Širokého dozvěděli, že měnová reforma spuštěna bude, a to k 1. červnu.
Utrať, co můžeš
Po tomto prohlášení bylo už každému jasné, že peníze budou znehodnoceny. Vyhlášení reformy navíc přišlo zákeřně o víkendu, kdy byla většina obchodů zavřena, a tak mezi lidmi vypukla panika. Každý se snažil své staré peníze utratit za cokoli. Plnila se kina, hospody, ale i obchody, které navzdory víkendu na pár hodin otevřely.
"My jsme měli štěstí v neštěstí. Můj otec byl prozřetelný a veškeré naše úspory vybral z banky včas. Když jsem doma řekl to s tím uhlím, hned druhý den jsme vyrazili do České Lípy kupovat motorku," řekl TÝDNU pan Václav, který dnes žije v Dobrušce. Před prodejnou se však už utvořila fronta a na motocykl čekaly asi dvě desítky zájemců. "Už to vypadalo, že se na mě nedostane, když v tom z obchodu přišla informace, že přivezou celé auto čézetek vrácených z Dánska. Jedna ale stála jednapadesát tisíc, takže si otec ještě musel pět tisíc vypůjčit," vzpomíná Václav, který se svého vysněného motocyklu nakonec dočkal.
