Portugalci stávkovali proti úsporným opatřením, Řekové manifestují na náměstích s přestávkami už dva roky a protesty lidí probíhají v celé Evropě. Evropanům se nelíbí, že se musejí uskrovnit. Oblíbený argument je, že za to mohou politici, případně bankéři.
Hlavní příčinou je však korupce voličů, kteří si ji nechali líbit. Právě voliči, tedy ti, co dnes brečí na náměstích proti nespravedlnosti světa, totiž dosadili nahoru politiky, kteří jim slibovali růžovou budoucnost. Socialisté více peněz na dávkách a přídavky na všechno a pravice naopak nižší daně. O utažení opasků pochopitelně nemluvil vůbec nikdo.
V uplynulých nejméně tří dekádách se tak Evropané nechávali pravidelně před volbami "korumpovat" sliby a následně i výdaji ze státní kasy, což je však jen jejich problém. Pokud by nevěřili politickým slibotechnám, nebyli by v současné dluhové krizi, která dostala celou Evropu na pokraj propasti.
Ani dluhy států totiž nemohou růst do nebes, o čemž se evropští obyvatelé mohli přesvědčit v 90. letech během mexické, asijské a ruské krize. Zřejmě si však mysleli, že jejich státy za dluhy platit nebudou. Naivní přesvědčení, že bohaté Evropy se krach dotknout nemůže, se však nyní ukazuje jako naprosto liché.
I státy totiž nakonec musí platit dluhy, přestože i tuzemští sociálnědemokratičtí borci přesvědčovali veřejnost o bludech, že tomu tak není, případně že zdroje jsou.
Evropané proto mají v zásadě jen tři možnosti, jak se vyrovnat s krizí. Zatnout zuby a provést bolestivé škrty, nebo prožít peklo státního bankrotu. Poslední variantou je, že začne zasahovat Evropská centrální banka, což v důsledku způsobí vysokou inflaci a ožebračení většiny obyvatelstva.
Právě s myšlenkou, že ECB bude zachraňovat státy, si nyní pohrává například francouzský ministr zahraničí Alain Juppé. Jde o naivní ideu, že centrální banky mají kouzelný proutek, jehož mávnutím se problémy Evropy vyřeší. Opak je pravdou: výkupy dluhopisů zadlužených zemí v potřebné - astronomické - míře by nakonec způsobily brutální znehodnocení eura a tím růst cen zboží a služeb. Navíc by nikdo politiky nedonutil provést nutné reformy. Doplatila by na to většina populace, což si však populista a neználek Juppé zřejmě neuvědomuje.
Nejjednodušší cestou jsou proto bolestivé úspory, které odstraní astronomické státní dluhy, za něž mohou nejen politici, ale i hloupí či naivní evropští voliči. U státního bankrotu či pumpování peněz do ekonomiky totiž hrozí, že se vymknou kontrole, což by znamenalo, že o státech by začali rozhodovat spekulanti na trzích, kteří přestřelují. Dopady na životní úroveň evropských domácností by proto byly daleko tvrdší než v případě rychle provedených úspor.
