Boj s alkoholem
Zakázali pivo, povolili kořalku, prokázali marnost regulací
01.01.2012 09:00
Pro prohibici se Islanďané rozhodli v referendu na začátku dvacátého století. Osmdesát let trvající sociální experiment je ukázkou státní regulace, která začíná dobrým úmyslem, tu ale podléhá ekonomickým tlakům, tu naprosto neověřeným předpokladům - a končí pochopitelným fiaskem.
Prohibice na Islandu má kořeny na počátku 20. století. V roce 1908 lidé v referendu rozhodli, že chtějí omezit přístup k alkoholickým nápojům. Domácí výroba zejména lihovin prakticky neexistovala, většina alkoholu se tedy na ostrov dovážela, a tak nebylo náročné zákaz realizovat. Obchodníci ještě dostali pár let, aby se zbavili zásob, a totální prohibice nastala od roku 1915.
Dlouho však Islanďanům nevydržela. Již v roce 1921 čelili ekonomickému nátlaku Španělska, které vyhrožovalo, že pokud země nepovolí dovážet jejich víno, přestanou Španělé importovat islandské ryby. To politici nechtěli dopustit, brzy tedy bylo víno v místních obchodech běžně k dostání. A to navzdory skutečnosti, že jej země nikdy v minulosti před zákazem nedovážela a že zájem Islanďanů byl minimální.
Pivo: přestupní droga k tvrdému alkoholu
Udělení výjimky Španělsku však odstartovalo diskusi, zda má prohibice vůbec smysl a jak by měla vypadat. Výsledkem byl nový zákon z roku 1935. Na jeho základě se do obchodů vrátil veškerý alkohol. S výjimkou "silného piva", tedy piva s více než 2,25 procenta alkoholu (to odpovídá zhruba osmistupňovému pivu). Důvod? Každý, kdo pije pivo, začne časem toužit také po lihovinách, vysvětlovali politici. Pivo považovali za vstupní bránu do světa nebezpečného alkoholismu. Tak se je rozhodli odstranit.
"Zpřístupnit všechno ostatní je mnohem bezpečnější než povolit výrobu piva," vysvětloval premiér. "Pivo vyvolává chuť na další alkohol. Proto je důležité zakázat právě tento výrobek," stojí v islandských parlamentních dokumentech z roku 1934. Další zákonodárce jako správný sociální inženýr argumentoval tím, že obyčejní Islanďané si riziko neuvědomují a parlament je musí chránit.
Přechod do ilegality
Politici tedy věřili, že na vodku a jiné pálenky lidé bez piva chuť nedostanou. A pokud ano, tak si je nekoupí, protože by vyšly výrazně dráž. Ačkoliv zní tento předpoklad poměrně logicky, důsledky byly zcela opačné.
Jak vyplývá ze statistik, spotřeba alkoholu od roku 1950 konstantně rostla a s ní i počet závislých osob. Nenaplnil se ani předpoklad, že bez toho, aby pili pivo, Islanďané o tvrdý alkohol neprojeví zájem. Tvrzení, že pokud stát něco oficiálně zakáže, lidé si najdou svou vlastní cestu, se potvrdilo i tentokrát. Stejně jako Američané ve dvacátých letech si lidé na Islandu začali vařit pivo nelegálně doma.
Několik jich skončilo ve vězení. Tam se ale nedostali kvůli zvláštní bdělosti policie či po raziích v černých pivovárcích, ale poté, co je policisté zastavili opilé za volantem.
Zákon porušovali také barmani. Od konce sedmdesátých let prodávali takzvaný "pilsner". Nebyl to ovšem světlý ležák plzeňského typu, jak by napovídalo označení, ale (legální) slabé pivo smíchané s tvrdým alkoholem.
Volný výběr? Pouze ve státních obchodech
Proti zákazu piva protestovala skupina politiků od samého počátku, celkem vznesla okolo deseti návrhů, aby se limit na povolený podíl alkoholu zvýšil. Ale marně. Až do roku 1989. První březen, kdy dosavadní zákaz padl, Islanďané dodnes slaví jako Den piva.
Kromě toho, že se regulace ukázala jako nefunkční, se důvodem pro uvolnění staly zesilující protesty Islanďanů. Vysvětlit to můžeme například rostoucím počtem obyvatel ve městě, pro které je nákup a spotřeba alkoholu více typická než pro venkovany.
Ani dnes ale není přístup k alkoholu naprosto volný. Stejně jako v jiných severoevropských zemích si lze alkohol domů koupit pouze ve státních prodejnách, které se v tomto případě nazývají Vínbúð. Vzhledem k tomu, že neexistuje konkurence, vyjde alkohol značně draho. Do vysoké ceny se promítají především licenční poplatky, které provozovatelé obchodů musejí odvádět, a vysoká spotřební daň.
Kromě speciálních kiosků, kterých bylo v zemi ještě v roce 2003 pouze okolo čtyřiceti, lze alkohol sehnat v barech a restauracích. V těch bylo až do roku možné nalévat pouze do dvou hodin ráno. Toto omezení se ovšem ukázalo jako nefunkční. Tak jako v jiných evropských městech je zvláště pro Reykjavík typické, že tamní noční život začíná teprve s půlnocí. Omezený čas na nákup alkoholu vedl k tomu, že lidé pili rychle a ve velkém množství a po povinné zavíračce se všichni naráz ocitli na ulicích, což vedlo k excesům, které byly pro policii nezvladatelné. Následně vláda tedy zákaz uvolnila a nyní barmani mohou obsluhovat zákazníky až do půl šesté ráno.
S povolením piva zájem o lihoviny klesl
Množství alkoholu, který lidé vypijí, nadále roste. Vysvětlit to můžeme jednak uvolněním prohibice, ale také lepší ekonomickou situací - až do pádu tamních bank, k němuž došlo v roce 2008, Islanďané bohatli. Svůj podíl má také rozvoj mezinárodního obchodu a cestování.
Co je ale důležité. Hlavní nárůst se týká spotřeby piva. Konzumace tvrdého alkoholu, kvůli němuž politici pivo na více než padesát let zakazovali, viditelně klesá. Tento trend potvrzuje islandský statistický úřad. Zatímco v roce 1980 činila roční spotřeba alkoholu 7,6 litru na hlavu, v roce 2005 to bylo pouze 3,5 litru.
Nenaplnila se ani varování politika, který řekl: "Islanďané nejsou schopní pít jako civilizované bytosti, protože mají vikinské kořeny. Po požití alkoholu jsou prudcí a brutální." Od okamžiku, kdy lidé přestali být "nuceni" obstarávat si pivo nezákonně nebo je nahrazovat silnějšími nápoji, se totiž v zemi konstantně snižuje kriminalita. Nelegální výroba klesla podle zprávy, již vydala islandská Rada pro prevenci alkoholové a drogové závislosti, zhruba na čtvrtinu. Stejně tak ubylo opilců zadržených za porušování veřejného pořádku. Další důkaz, že prohibice, potažmo regulace selhala.
Tereza Holanová, text vznikl ve spolupráci s Finmag.cz
Diskuse
Diskuze u článků starších půl roku z důvodu neaktuálnosti již nezobrazujeme. Vaše redakce.