Historie zná jen málo úspěšných podnikatelů, kteří za sebou nechali světlou stopu v politice. Oba světy vyžadují odlišné schopnosti.
Nemyslete si: vím, jaké to je bouchat čtyřiadvacítky, abyste si pak polomrtví z televize od poslance vyslechli, že v noci pracují jen kurvy a zloději. Taky se proto občas zasním, jak by bylo pěkné mít ve sněmovně i vládě někoho se šrámy ze života v podhradí. Nejlíp podnikatele, za kterým jsou výsledky...
Je ale dobré rozlišovat erotické sny od reality. Úspěch v byznysu ještě neznamená úspěch v čele vlády. Nezaručuje dokonce ani rozumné - na Finmagu rozuměj pravicové - postoje.
1. Možná se někomu povedlo zopakovat úspěch z byznysu v politice. Ale není to pravidlo.
Pro první ze tří argumentů nahlédneme do historie. Tu americkou předžvýkali tamní novináři před pár měsíci, když Baracka Obamu vyzval na souboj podnikatel a republikán Mitt Romney. Podle publicistů byli v privátní sféře před vládním angažmá nejúspěšnější Warren G. Harding, Herbert Hoover, Jimmy Carter a George H. W. Bush. Všichni v Bílém domě vydrželi jediné volební období. U posledních tří to nebylo kvůli drsným reformám gumujícím dílo profesionálních politiků. Naopak spíš kvůli neschopnosti nějak kloudně zareagovat na hospodářské problémy země. Demokrat Carter mimochodem patří k dlouhé řadě jmen vyvracejících víru populární mezi českými pravicovými omezenci, že "boháč přece z principu nebude levičák".
Zato američtí státníci, ke kterým se současní zastánci ekonomických svobod hlásí nejvíc, strávili v "korporátu" minimum času: herec Ronald Reagan byl "zástupce kulturní fronty" a nějakou dobu dokonce odborář, George Washington voják, Thomas Jefferson právník a diplomat.
Hurá přes oceán: Margaret Thatcherová a Winston Churchill prožili skoro celý život v politice a různých státních službách. Dle logiky "úspěchofilie" tak nemohli vědět, o čem je byznys - na rozdíl od Víta Bárty, Tomia Okamury nebo Aleše Řebíčka, kteří sice "něco dokázali" mimo politiku, v ní ale už jen pobavit.
Můžete v tom hledat účelový výběr figur i figurek, jenže "objektivní statistiku" nenabídnout nemůžu. Definovat hranici úspěchu v podnikání jde totiž těžko a v politice už vůbec ne. Nevzpomínám si zkrátka na jediného milionáře, který by zkušenosti z byznysu přivedl do politiky a jakýmkoliv způsobem se kladně zapsal do historie - samozřejmě s výjimkou Tomáše Bati, továrníka a starosty v jedné osobě. Čest jeho nepopiratelným úspěchům. Jen musím připomenout, že prvorepublikový Zlín zažíval absolutní moc štědrého, ale přísného feudála - o drsných podmínkách píše třeba Mariusz Szczygieł v Gottlandu. Pingpongové herny místo hospod, spaní s rukama na peřině... takhle si roztleskávači laissez faire představují spíš diktaturu zelené frakce maoistů.
Pokračování článku, který vznikl ve spolupráci s Finmagem a jehož autorem je Michal Kašpárek, čtěte ZDE.
