V květnu roku 2010 se svět ocitl na pokraji finanční katastrofy. Tehdy si to ale s výjimkou centrálních bankéřů a evropských špiček málokdo uvědomoval.
Vše začalo ve čtvrtek 6. května na setkání Rady guvernérů ECB v Lisabonu a skončilo v brzkých ranních hodinách 10. května, kdy se špičky evropské politiky v Bruselu konečně odhodlaly konat. Během 5 dnů vypjatých jednání a 4 bezesných nocí Evropa nakonec našla společnou řeč a svět si mohl oddechnout. Konec Evropské unie - snu o zajištění stálého míru na starém kontinentu - byl zažehnán.
6. květen 2010, Lisabon, Portugalsko
Eurozóna je na tom hodně špatně, to bylo jasné úplně všem. Důvěra investorů byla takřka na dně a držitelé dluhopisů zemí eurozóny začali spřádat ty nejhorší možné scénáře počítající i s jejím rozpadem a odepsáním většiny hodnoty investic.
Pouze jeden týden před setkáním Rady guvernérů ECB v Lisabonu oznámili evropští lídři ve spojení s Mezinárodním měnovým fondem dohodu o vytvoření záchranného balíku 110 miliard eur určených pro krachující Řecko. Ani toto opatření ale investory neuklidnilo a úroky, za které si Řecko půjčovalo, pokračovaly ve strmé cestě vzhůru. Nemělo navíc zůstat jen u Řecka, zanedlouho se nákaza rychle rozšířila i do Irska a Portugalska, následně zaplavila i zbytek jihu Evropy, tedy Španělsko a Itálii.
Extrémní nervozita byla cítit všude. Nebyly to pouze nebezpečně vysoké výnosy řeckých dluhopisů, co investory přivádělo na myšlenky, kolik týdnů či měsíců životnosti před sebou idea jednotného evropského společenství má. Na konci roku 2009 se kurz EUR/USD pohyboval kolem úrovně 1,50, na začátku května se však sesunul až na 1,25. Vzkaz investorů byl jasný - očekáváme zásadní řešení současné krize, v opačném případě pošleme projekt jednotné evropské měny a jednotného evropského společenství ke dnu.
Prvním, kdo zvedl hozenou rukavici, se stal zcela nečekaně šéf německé Bundesbank Axel Weber. Jeho návrh, aby ECB využila svého přístupu k prakticky neomezenému množství financí a začala na sekundárním trhu skupovat dluhopisy Řecka a ostatních zemí nacházejících se na pokraji bankrotu, v té chvíli podle pozdějších výpovědí některých účastníků lisabonského setkání zaskočil úplně všechny. Právě Weber v čele Bundesbank totiž do té doby vystupoval jako jeden z nejvýraznějších odpůrců angažování se centrálních bank ve státních záležitostech.
7. květen, Brusel, Belgie
Po skončení čtvrtečního zasedání Rady guvernérů ECB Weber zřejmě zažil bezesnou noc. Co přesně se tehdy stalo, ví jen on sám. Jasné však je, že v pátek ráno 7. května 2010 během svého letu z Lisabonu do Frankfurtu napsal všem účastníkům setkání e-mail, ve kterém o možnosti skupovat dluhopisy zemí zasažených dluhovou krizí vyjádřil vážné pochybnosti. Webera tehdy znepokojovaly zejména obavy, že se jednotlivé členské státy eurozóny přestanou snažit bojovat se svým vysokým zadlužením na vlastní pěst a hromadně se vydají s nataženou rukou do Frankfurtu žebrat k ECB.
V ten samý den čekal nelehký úkol i na guvernéra ECB Jeana-Clauda Tricheta. V Bruselu se sešel se špičkami evropské politiky, aby je přesvědčil, že schválený 110miliardový záchranný balíček pro bankrotující Řecko na vyřešení evropské dluhové krize zdaleka nestačí. "Některé evropské země se po dlouhá léta chovaly velmi nezodpovědně a dostaly samy sebe do složité situace," prohlásil mimo jiné před prezidenty a premiéry evropských zemí. "Nyní nastal čas, abychom situaci společně změnili a uvědomili si zodpovědnost, kterou každý z nás neseme," dodal. Konkrétní zamýšlené kroky ECB si však v duchu ideje, že by si Evropská centrální banka měla i nadále uchovat svoji nezávislost na rozhodování politiků členských států eurozóny, Trichet nechal pro sebe.
Pokračování článku, který vznikl ve spolupráci s Investičním webem a jehož autorem je Tomáš Beránek, čtěte ZDE.
