Irská vláda dává neomezené záruky za své bankovní domy, které se potápí kvůli špatným úvěrům a investicím, které nasekaly v době realitní bubliny. Je pár týdnů po pádu investiční banky Lehman Brothers, která se zhroutila v září 2008, což prohloubilo zuřící finanční krizi.
Už tehdy vyvolaly neomezené záruky irského kabinetu kritiku ostatních zemí Evropské unie. A jak se nyní ukazuje, naprostou oprávněnou. Irsko se totiž chytilo do vlastní pasti morálního hazardu.
Jednak přinutilo i řadu dalších zemí vydat neomezené záruky včetně sousední Velké Británie a jednak se ukazuje, že irští ministři naprosto neodhadli velikost budoucích problémů.
Záruky za veškeré vklady, ale například i podřízené dluhopisy, což je spíše forma vlastního kapitálu, se tak Irsku nyní prodražují. Kvůli zárukám muselo dokonce Irsko požádat o pomoc z evropského stabilizačního fondu. Jednoznačně tak irská vláda podhodnotila úvěrovou expanzi způsobenou realitní bublinou a výši problémů s ní spojenou.
Irský příklad je hodně podobný s českou situací na přelomu tisíciletí, kdy tehdejší Zemanova vláda čistila tuzemské banky. Čeští politici - stejně jako irští - neměli dostatečné informace a/nebo podcenili situaci v bankách. Od Zemanova výroku "nedáme ani korunu do bank" se tak stalo zhruba půl bilionu korun, které se nacpaly do topících se bankovních domů.
Stejně jako v případě Irska dala Zemanova vláda při privatizaci České spořitelny a prodeji zkrachovalé IPB neomezené záruky, což investoři - rakouská Erste Bank a belgická KBC - mohutně zneužili. A bez iluzí: státní záruky využívají také investoři do irských bank.
Evropská unie a Mezinárodní měnový fond, kdysi zastánce tvrdého kapitalismu a volného trhu, proto nyní chtějí, aby náklady na sanaci irských bankovních domů nesli i investoři do dluhopisů těchto finančních institucí. Problém je v tom, že se mají měnit pravidla uprostřed hry. A to pochopitelně tak, že by znamenala ztráty pro věřitele bank. To by však znamenalo odklon investorů od evropských bank. Výsledek by byl jednoznačný: ještě větší potíže evropských bankovních domů, ale i států.
Investoři totiž měli odnést - aspoň částečně - svou vlastní hloupost už v roce 2008. Na to však evropští politici neměli kuráž. Místo toho bezstarostně vystavovali bianco šeky v naději, že se to nějak vyřeší. Za dva roky ovšem politici nic nevyřešili, ale přesto nastal čas platit dluhy. A to s úroky.
Dluhová krize jasně ukazuje, že Evropa bude muset drasticky šetřit, v opačném případě si velice rychle projde peklem státního bankrotu a její význam se propadne na úroveň zemí rozvojového světa.
Politici by pak měli navždy zapomenout na pojem neomezené garance. Jak ukazuje irský příklad, jsou tou nejlepší cestou do pekel.
