Těsně před půlnocí 20. srpna 1968 překročily armády států východního bloku československé hranice a bez vědomí tehdejších státních orgánů vpadly na území státu. Invaze armád Varšavské smlouvy tak v podstatě ukončila takzvané pražské jaro, tedy pokus československých komunistů o nastolení "socialismu s lidskou tváří". V Československu poté začalo dvě dekády trvající normalizační období, které ukončila až revoluce v listopadu 1989.
Akce s krycím jménem Dunaj se zúčastnila vojska Sovětského svazu, Bulharska, Maďarska a Polska, u východoněmeckých hranic byly připraveny i jednotky armády Německé demokratické republiky, ty ale podle historiků nakonec do Československa také kvůli možným reminiscencím na časy druhé světové války nevstoupily (krom několika průzkumných oddílů). Již první den si tato takzvaná "internacionální pomoc" vyžádala téměř šest desítek lidských životů.
Pražské jaro bylo vyústěním společenského vývoje v 60. letech 20. století a souviselo s krizí ekonomiky, kritikou stalinismu a s celkovým mezinárodním uvolněním. Uvnitř komunistické strany se vedle konzervativního vedení v čele s prezidentem Antonínem Novotným stále hlasitěji ozývalo umírněnější křídlo, které si uvědomovalo potřebu reforem. V lednu 1968 byl Novotný odvolán z čela KSČ, kam byl místo něj zvolen šestačtyřicetiletý Slovák Alexander Dubček, který si rychle získal oblibu veřejnosti.
V březnu 1968 Novotný rezignoval na úřad prezidenta, kde ho nahradil hrdina druhé světové války Ludvík Svoboda. Impulzem ke změnám byl dubnový Akční program KSČ, který se věnoval politickým, společenským i ekonomickým změnám. I opatrné reformy se ale vedení KSČ vymykaly z rukou, v atmosféře uvolnění rychle obnovily činnost organizace jako Sokol či, církve, rodily se nové a protikomunisticky orientované organizace, byla zrušena cenzura a zahájeny rehabilitace obětí 50. let.
Rozhodnutí padlo v Moskvě
Tento vývoj se však nelíbil konzervativcům ve straně a hlavně narazil na odpor Kremlu. Nejvyšší představitelé SSSR i dalších komunistických zemí několikrát varovali československé politiky před "nebezpečím kontrarevolučního vývoje". Napětí vyvrcholilo v červenci 1968 takzvaným varšavským dopisem pěti komunistických stran, který byl v podstatě varováním před možností vojenského zásahu, bude-li pokračovat "odklon Československa ze socialistické cesty".
O intervenci bylo definitivně rozhodnuto 18. srpna v Moskvě na jednání pěti generálních tajemníků stran států Varšavské smlouvy. O necelá tři dny později vstoupilo v prvním sledu na území Československa zhruba 100 tisíc vojáků s 2300 tanky a 700 letadly. Postupně se okupační vojsko rozrostlo až na 750 tisíc vojáků a šest tisíc tanků. Již první den bylo zabito nebo smrtelně zraněno 58 Čechoslováků, do konce roku 1968 stoupl počet obětí kvůli okupaci na 108 lidí.
Zatímco vojáci Maďarska, Bulharska a Polska se z československého území po krátké době stáhli, pobyt sovětských vojsk byl naopak legalizován smlouvou o jejich pobytu, kterou Národní shromáždění schválilo již 18. října 1968. "Dočasný" pobyt okupační armády nakonec trval 23 let, odchod sovětských vojáků se stal jedním z hlavních požadavků po listopadu 1989. Poslední z nich, velitel Střední skupiny sovětských vojsk Eduard Vorobjov, ale odletěl z Prahy až 27. června 1991.
