Latentní kriminalita neboli trestné činy, o kterých se nikdo nikdy nedozví, tvoří téměř tři čtvrtiny všech zločinů. Jedním z důvodů jejich utajení je i strach obětí mluvit. Za to, co se stalo, často obviňují samy sebe, a také se bojí reakce okolí. A i když o nich mluvit dokážou, následné trauma si často nesou až do konce života. Proto je péče o oběti trestných činů tak důležitá.
Padesátiletá Renata se stala obětí trestného činu ještě jako dítě. "Tenkrát se o tom nemluvilo, v té době to bylo velké tabu. Musela jsem se s tím vyrovnat sama, ale hodně mě to poznamenalo," vzpomíná jedna z účastnic programu, který smiřuje pachatele a oběti. Při něm docházejí oběti trestných činů do věznic a vyprávějí odsouzeným, jak je zážitek poznamenal, co cítí a s čím se musejí vyrovnávat. Renata navštěvovala ženské vězení.
"Nikdy předtím jsem ve věznici nebyla. Bylo to hodně zvláštní - mříže, bachaři, uniformy. Přišlo mi to jako někde na vojně, ty holky byly v jednom mundúru. Opravdu bych nechtěla být v jejich kůži," popsala své zážitky před první návštěvou. Pro Renatu byla tato zkušenost velice očistná. O svém desítky let starém zážitku s nikým předtím nemluvila. "Až v té věznici. Všechno jsem do té doby dusila v sobě, až pak jsem strašně plakala. Plakaly jsme všechny, bylo to takové slzavé údolí. Mohla jsem si připustit, že to nebyla moje vina. Uvědomit si, že jsem byla oběť, protože jako pro dítě to pro mě bylo těžké pochopit." Podle Renaty podobný zážitek pomáhá nejen obětem, ale i odsouzeným. Pachatelé si tak mohou uvědomit, že za každým trestným činem stojí konkrétní člověk, který svůj čin také prožívá. Renata proto věří, že kdyby projekt běžel v širším měřítku, věznice by nebyly tak plné.
Pachatelé i oběti
Snaha o vzájemné propojení pachatelů a obětí se nazývá restorativní neboli nápravná justice. Nejde jen o to, aby šel pachatel do vězení, ale aby si uvědomil, co konkrétnímu člověku udělal, a aby se to snažil napravit. Tento trend v českých věznicích prosazuje Mezinárodní vězeňská služba (MVS), která s tím v Česku začala v roce 2012. "Hodně dlouho nám trvalo přesvědčit generální ředitelství vězeňské služby, že to není rizikový podnik a že v jeho prospěch hovoří zkušenosti ze zahraničí," řekla ředitelka MVS Gabriela Kabátová.
Projekt Stavění mostů, jehož se účastnila i Renata, realizují ve dvou věznicích. Podle Kabátové terapeuti z věznice ve Vinařicích tvrdí, že má na vězně obrovský vliv. "Významně se mění jejich chování a je to velký skok na další úrovně vnímání trestného činu a vlastní minulosti. Máme samozřejmě i propuštěné pachatele, zatím jsme nezaregistrovali, že by se někdo z nich vrátil zpátky do vězení. Ale na celkové posouzení výsledků je třeba počkat alespoň deset let, za krátkou dobu se to nedá posoudit," říká Kabátová.
MVS připravuje vězně na propuštění a také jim pomáhá, když vyjdou ven. Přestože obvykle se zpět do vězení vrací sedm z deseti odsouzených, u vězňů, kteří spolupracovali s MVS, je míra recidivy až desetkrát menší, to znamená zhruba sedm procent. "Na rozdíl od organizací, které cílí zejména na zaměstnávání vězňů, se zaměřujeme spíše na vnitřní změnu člověka, aby pochopil, co bylo špatně. Jsou to třeba lidé, kteří se před nástupem do vězení věnovali ekonomické kriminalitě, prostituci nebo výrobě drog - 'vydělali si' obrovské peníze. A chtít od nich potom, aby šli pracovat do samoobsluhy a žili z devíti tisíc měsíčně, je bez změny hodnotového žebříčku utopie," říká Kabátová. Podle ní se s bývalým vězněm musí stát něco opravdu zásadního, aby přestal trestnou činnost páchat. V jejích očích je pak pokrok, pokud dřívější pachatel vážného trestného činu, poznamenaný opakovanými pobyty ve vězení, alespoň zmírní rozsah a vážnost svého trestného jednání, jinými slovy sice nepřestane páchat drobné krádeže, už však alespoň neubližuje druhým lidem. Případně nepáchá žádné zločiny, byť není schopen se zařadit do běžné společnosti, je bezdomovec, je na dávkách. I to je považováno za úspěch.
MVS je křesťanské sociální ekumenické hnutí, které pomáhá vězňům přes čtyřicet let ve více než 120 zemí světa. Svou činnost zaměřuje také na děti odsouzených, které se často ocitají v těžkých životních podmínkách. "Víra se projevuje v přístupu našich mentorů - budeme za tebou stát, i když selžeš, nejsi pro nás jenom kolonka, kterou si odškrtneme. Je to to pro nás partner, přítel, se kterým dlouhodobě počítáme do konce života, že ho budeme podporovat, ať už selže, nebo neselže," dodává Kabátová.
Pomoc v každém okrese
Obětem trestných činů pomáhá také Probační a mediační služba, která má kancelář ve všech 74 soudních okresech republiky. "Pomáháme nejen jim, ale i těm, kteří oběti obklopují. Aby mohli přijít a říct, co se stalo, ale zároveň mohli získat informace o tom, jak probíhá trestní řízení, jaké služby jsou jim dostupné, na koho se mohou obrátit. Naše síť nám umožňuje pokrýt celou republiku organizačně, ale není v našich silách pomoci všem obětem nebo jim blízkým lidem, takže velice intenzivně spolupracujeme s neziskovými organizacemi, které poskytují řadu služeb, i s dalšími státními institucemi," říká ředitelka služby Andrea Matoušková. Poskytli pomoc už více než 41 tisícům obětí, jen v loňském roce to bylo 6600 obětí. "Jsou to tisíce, ale další tisíce nás nevyhledávají nebo nevyhledaly a my bychom byli rádi, kdyby lidé věděli, že ta síť, na kterou se mohou obrátit, je mnohem širší, než byla v minulosti," přeje si Matoušková.
Na jejich organizaci se nejčastěji s prosbou o pomoc obracejí ženy, které jsou oběťmi majetkových nebo násilných trestných činů, často domácího násilí. Pracují ale i s lidmi, kteří byli dotčeni trestným činem nepřímo. "Důležitá je pro nás multidisciplinární spolupráce. Jsme takový rozcestník - najdou u nás informace o tom, kdo jim může kde pomoci."
Zároveň pracují s pachateli, což je podle Matouškové vlastně součástí pomoci obětem. "Cílem je dovést pachatele k zodpovědnosti a k přijetí závazku, že je povinen nejenom nahradit škodu, ale i odčinit jakýmkoli způsobem to, co oběti učinil," vysvětluje. Pachatelé totiž paradoxně často považují sami sebe za oběti systému a nedokážou si vůbec představit, co způsobili. To, že jsou ve vězení, už podle nich jako trest stačí.
Oběti si přitom nesou dlouhodobé následky - uzavírají se do sebe, trpí nespavostí, bojí se, už třeba nechtějí bydlet v bytě, který jim někdo vykradl. Nejde přitom jen o věci, které zloděj sebral. Daleko horší může být narušení pocitu bezpečí. Když si to ale pachatel uvědomí, změna v jeho vědomí je mnohem zásadnější. "Nikdy nezapomenu na rekonstrukci trestného činu. Bylo to docela reálné a mám husí kůži, když si na něco takového vzpomenu. Od té doby nechápu, jak jsem něco takového mohl udělat," řekl například jeden ze zločinců po setkání s oběťmi.
"Když jsme pachatelům něco podobného řekli, zavládlo ticho. To pro ně byla zcela nová zkušenost," vzpomíná další z účastnic programu obětí a pachatelů, učitelka Romana žijící nedaleko Prahy. "Tím, že se jich to dotýkalo takhle osobně, to pro ně bylo asi ještě mnohem silnější než pro nás. Což byla asi jedna z těch věcí, co mi moc pomohla. Že někoho můj příběh tak hluboce zasáhne a že to nejsem jenom já. Oni to prožívali se mnou. To, že jsem na to nebyla sama, mi pomohlo k uzdravení. Uměli se do mě vcítit. Hrozně mě to osvobodilo, protože jsem o tom byla schopná mluvit," popisuje své pocity jedna z dalších obětí latentní kriminality, která své negativní zážitky rovněž "zazdila" na desítky let do podvědomí. "Už se neobviňuji, že si za to můžu sama. Je to tak, že někdo něco špatného udělá a někdo jiný na to doplatí, a takhle se to v životě točí. Je ale škoda se uzavřít proto, že mi bylo ublíženo, anebo proto, že jsem raubíř, když si naopak můžeme pomoci se uzdravit. Naopak nám to dává do života mnohem víc."
