Železná opona
Bratislava fungovala jako vstupní brána na Západ

Bratislava a její okolí se v komunistickém Československu staly vyhledávanou lokalitou pro lidi z tehdejšího socialistického bloku, kteří se pokoušeli přes přísně střeženou hranici dostat na Západ. Badatel archivu slovenského Ústavu paměti národa (ÚPN) Peter Mikle řekl, že od poloviny 60. let tvořili cizinci těsnou většinu z celkového počtu lidí, jež se snažili překonat takzvanou železnou oponu na jejím slovensko-rakouském úseku.

"Bratislava byla jedním z mála velkých měst východního bloku, které leželo na trase železné opony, pokud nepočítáme východní Berlín, kde byla (bezpečnostní) opatření mnohem drastičtější," uvedl Mikle. ÚPN, ve kterém působí, na Slovensku zkoumá období nesvobody.

Podle informací z archivních dokumentů pohraniční stráž na Slovensku v letech 1951 až 1989 při pokusu překročit hranici zadržela kolem 9500 osob. Čtyři desítky lidí při snaze o zdolání "železné opony" na slovenském úseku hranice s Rakouskem přišly o život. Úspěšnost pokusů o útěk od 50. let klesala.

Badatel uvedl, že podle archivních dokumentů z druhé poloviny 60. let v Bratislavě nejčastěji pomoc místního obyvatelstva při plánování útěku přes státní hranici vyhledávali občané východního Německa. Opačně postupovali občané tehdejší Polské lidové republiky, kteří byli vyhodnoceni jako nejopatrnější narušitelé státní hranice. "Byli schopni tu hranici sledovat i několik dnů. Nekontaktovali se s nikým z místního obyvatelstva a vždy si přinesli zásobu jídla. Vyčkali na příhodnou chvíli a utekli," uvedl Mikle.

Do začátku 60. let se některé okrajové části nynější Bratislavy nacházely v pásmu, kam mohli vstupovat jen lidé, kteří tam bydleli nebo pracovali. "Posunutím tohoto zakázaného pásma způsobilo, že najednou mnohem větší počet lidí mohl přijít například na hrad Devín a pozorovat terén," řekl badatel.

Hrad Devín se nachází na okraji Bratislavy hned u hranic s Rakouskem a na soutoku řek Dunaj a Morava. "To bylo velké lákadlo oproti Berlínu, kde až do posledních dnů byla speciální technická opatření, zeď, kontrolní pásy," uvedl Mikle.

Také z Bratislavského hradu nebo z restaurace na pylonu jednoho z mostů přes Dunaj bylo možné sledovat hranici s Rakouskem, včetně různých bezpečnostních prvků, ke kterým patřily ploty, nástražná zařízení či betonové jehlany.

První impuls pro budování technických zábran u hranice s Rakouskem v Bratislavě a v jejím okolí přišel krátce po roce 1948. Opravdová "železná opona" v okolí slovenské metropole začala vznikat v 50. letech a dobudována byla v roce 1965. "Šlo o tři linie plotu vysokého od dvou do dvou a půl metru. V prostřední linii, která se od roku 1965 začala odstraňovat, bylo vysoké napětí," řekl badatel. Dodal, že součástí "železné opony" byly i miny. Mikle uvedl, že podle předběžných údajů z archivních dokumentů v rámci celé pohraniční stráže v Československu si zmíněná technická opatření na hranici vyžádala více obětí z řad pohraničníků než civilních osob. Větší část pohraničníků tvořili vojáci základní vojenské služby.

Taktika při pokusech o překročení hranic ze Slovenska do Rakouska se podle Mikleho postupně měnila. V 50. letech se například používaly gumové čluny, v 60. letech zase různé jiné dopravní prostředky. Později se lidé snažili přestřihnout plot a přeplavat řeku Moravu. V 80. letech nebyly výjimkou různé kuriózní pokusy, jako byl například přelet za pomoci rogala.