Přihlášením se k národnímu socialismu začal Paroubek honbu za volebními hlasy v poněkud zapáchajících vodách. Ještě v roce 2004 tvořili národní socialisté koalici s později zakázanou ultranacionalistickou a xenofobní Národní stranou.
Slovník českých synonym (K. Pala a J. Všianský, Lidové noviny, 2002) si s hledáním ekvivalentu pro pojem národní socialismus nedělá těžkou hlavu. Za slovo stejného či podobného významu považuje výraz nacismus.
Tak jednoznačné to samozřejmě s novým politickým dresem Jiřího Paroubka není a z propagace neonacismu ho samozřejmě nelze vinit. Bývalý šéf sociální demokracie zatím jen opatrně naznačuje, že "demokratických stran už má po krk" a v nové straně vítá i české nacionalisty a národovce všech typů a odnoží, bývalé členy Národní strany i současné národní socialisty, tedy všechny domácí "naci", pokud si pro uvedená hnutí dovolíme použít tento politický novotvar.
Kdyby nepočítal s "naci" hlasy, nikdy by stranu nepojmenoval Národní socialisté – levice 21. století. Paroubek přece dobře ví, že pojem národní socialismus je na české politické scéně natolik zprofanovaný, že si ho žádný politik nedovolí spojovat s novou demokratickou stranou. Ale o takovou český expremiér vlastně nestojí, neboť v Evropě se momentálně daří nacionalismu a vlastenecký populismus má stále větší ohlas i u nejmladších voličů.
Paroubek a pohrobci Národní strany
Záhy po založení strany Paroubek oznámil, že brzy pohltí členstvo České strany národně socialistické 2005 (ČSNS 2005), což jsou pohrobci zadlužené České strany národně sociální (ČSNS), která se v roce 2005 ocitla v konkurzu. Strana ČSNS 2005 ovšem převzala prakticky celou členskou základnou zbankrotované ČSNS, jak potvrzuje i národně socialistický harcovník Jaroslav Skopal (člen Československé strany socialistické a po listopadové revoluci i všech dalších odnoží národních socialistů). "Většina delegátů na ustavujícím sjezdu v roce 2006 byla z řad dosavadních členů ČSNS," potvrdil Skopal v roce 2007 v knižní vzpomínce na sjezd.
Paroubek to ví, ale jeho případným voličům je dobré připomenout, že Skopal i další elity ČSNS se při volbách do Evropského parlamentu v roce 2004 spojili s ultrapravicovou a otevřeně rasistickou Národní stranou v takzvané Národní koalici. Skopal však ve svých vzpomínkách toto spolčení s "ďáblem" vidí pozitivně a dokonce zveřejňuje i snímky ze společných mítinků, na nichž národní socialisté exhibují bok po boku s předáky Národní strany, například s Petrou Edelmannovou. Přitom Edelmannová se v té době xenofobní rétorikou vůbec netajila a v on-line rozhovoru pro iDnes v roce 2006 dokonce navrhla "emigraci cikánů momentálně žijících na území ČR do Indie" a o Vietnamcích vzápětí dodala, že "nebude-li zde ani jeden, bude naše země čistější".
S komunisty i s fašisty
To je rozhodně dost odlišná rétorika ve srovnání se sociální demokracií, za kterou Paroubek dosud kopal. Možná teď šéf nové strany namítne, že zmiňovaná epizoda byla jen nepatrnou skvrnkou na jinak demokratické, státoprávní a svého času "věrně benešovské" partaji. Jenže dějiny této strany z let 1948 až 1989, kdy se národně socialistická strana přejmenovala na Československou stranu socialistickou (ČSS), jsou jen čtyřicet let dlouhou zprávou o kolaboraci s komunisty. Skuteční národní socialisté skončili po únoru 1948 v kriminálech a v emigraci, Milada Horáková na popravišti. "Pokud jde o popravu Milady Horákové, nebyl jsem tehdy ve vedení strany. Rámec politiky ČSS zásadně určovaly tři axiomy: Národní fronta, vedoucí úloha KSČ a přátelství se SSSR," prohlásil krátce před svou smrtí Bohuslav Kučera, od roku 1950 tajemník poslaneckého klubu ČSS a až do roku 1990 předseda této strany. Tedy i v době, kdy byl členem partaje i Jiří Paroubek.
Bez poskvrny není ani historie národních socialistů za první republiky. Už v půli dvacátých let se extremistické křídlo hnutí přestalo tajit obdivem k fašistickým systémům, což vyvrcholilo rozkolem mezi vůdci strany Jiřím Stříbrným a Václavem Klofáčem. Stříbrný byl navíc obviněn z korupce a přijímání úplatků ve prospěch strany, přičemž po vyhazovu z partaje začal spolupracovat s Národní obcí fašistickou a Radolou Gajdou. Gajda se pak dokonce v roce 1933 pokusil v Československu o ozbrojený fašistický puč, za což si od výše citované Petry Edelmannové zasloužil v roce 2006 tuto pochvalu: "Radola Gajda byl z pohledu historického velkým hrdinou."
Varnsdorfské pogromy vzor 1908
Ode zdi ke zdi. Už když roku 1898 strana vznikla a dala si název Národně sociální strana v Čechách, byla to hlavně trucakce několika sociálních demokratů, kterým se nelíbilo, že sociálnědemokratická strana málo hájí "zájmy českého národního dělníka". Vůdce strany Václav Klofáč si ovšem věděl rady, jak to napravit. Když to bylo jen trochu výhodné, uspořádala partaj demonstraci a nějaký plamenný řečník vždy vyzval české vlastence, aby "šli na Němce". Vlastně to byly pochody hodně podobné těm, které dnes organizují pravicoví nacionalisté v Rumburku a Varnsdorfu, což může čtenář snadno posoudit třeba četbou sto tři let starých novin.
Tak třeba 18. května 1908 svolali národní socialisté odpolední protiněmecké shromáždění asi tří tisíc českých Pražanů Na Poříčí. Po vášnivém projevu Václava Klofáče dav vyrazil do ulic a provokoval v okolí Příkopů, tradičního centra pražské německé smetánky. Pod okny hlavní pošty v Jindřišské ulici provolali Češi hanbu německému řediteli, načež zástup vlastenců zahnul k Novému německému divadlu (dnes Státní opera), ve kterém zrovna hostovalo vídeňské Dvorní divadlo. "Tu došlo k bouřlivým demonstracím proti Němcům. Také několik kamenů hozeno, takže hosté ze zahrady vedle divadla musili utéci," vylíčil událost tisk. Mnozí hosté restaurace odnesli atak zraněním, načež rozvášnění Češi rozbili kameny i jedno z velkých oken v průčelí divadla. Běsnění se v tu chvíli rozhodla ukončit policie.
A na všechny tyto neslavné historické obrazy z dějin národně socialistické strany nyní vědomě navazuje Jiří Paroubek. A nebo "bezvědomě", jak má někdy ve zvyku? Marťani totiž české dějiny nemívají tak úplně v malíčku.
