Češi ve Finsku
Čech v Helsinkách: Razíme metro i pod mořem, ale strach nemám

Při ražbě silničního tunelu na Islandu se brodil vodou na stavbě - a teď v Helsinkách jí bude ještě mnohem více, přímo nad jeho hlavou. Třicetiletý inženýr Václav Pavlovský z Metrostavu, který je vedoucím projektu ražby metra ve finském hlavním městě, ale strach nemá, ačkoli bude muset vytvořit tunel vedoucí i pod mořským dnem. "Musíte mít samozřejmě při práci v podzemí zdravý respekt k přírodě, ale nesmíte se nechat ovládnout strachem," říká. Finsko pro něj nyní bude na dlouhý čas druhým domovem, ovšem na rezervovanější povahu seveřanů si prý už zvykl, stejně jako na tamní krátká léta a dlouhé temné zimy.

Jaký přesně máte vy, respektive Metrostav, v Helsinkách úkol?
Od loňského září razíme trojici přístupových tunelů, dlouhých dohromady zhruba patnáct set metrů. První tunel je dokončen, na druhém jsme v polovině a práce na třetím začaly právě nyní. Přístupové tunely by měly být hotovy letos v září a pomohou nám pak při té větší porci práce, tedy při ražbě dvojice jednokolejných tunelů metra na 1,3 kilometru dlouhém úseku prodloužení trasy Länsimetro, v překladu Západní metro. Ten začneme budovat asi za dva měsíce, razit budeme i pod mořem, a předpokládáme, že stavba tohoto úseku bude trvat patnáct až šestnáct měsíců (celé, asi čtrnáctikilometrové prodloužení linky se sedmi novými stanicemi by mělo být uvedeno do provozu koncem roku 2015, pozn. red.). A jednáme s Finy o možnosti další spolupráce.

Jak to vypadá pod Helsinkami? Pracuje se vám tam třeba lépe než v pražském podzemí?
Horniny v celé Skandinávii jsou obecně pro tuneláře velmi kvalitní. Ve Finsku převládají tvrdé žuly, které nám při ražbě pomáhají, samy dobře drží tvar, a není tedy potřeba tunel vyztužovat tak důkladně jako například v Praze. Praha je krásná díky své rozmanitosti, jenže ta rozmanitost se projevuje bohužel i pod zemí, kde se střídají horniny a zeminy s různou pevností - jíly, břidlice, pískovce a další. Při ražbě se vám klidně kompletně prostřídají i na každých padesáti metrech tunelu.

Jakým způsobem tunely pod Helsinkami razíte?
Používáme klasickou skandinávskou metodu drill and blast, s níž tam mají dobré zkušenosti a která je pro tamní podmínky nejvhodnější. Hornina pod Helsinkami je tak tvrdá, že se musí speciálním těžkým vrtacím strojem navrtat a odstřelit trhavinami. Díky její kvalitě ale můžeme odstřelovat najednou čtyři až šest metrů tunelu v celém průřezu (zhruba 40 m^2, pozn. red.), což by u nás bylo nemožné. V Čechách stroji i trhavinami, když jsou podmínky horší, vyrazíme přibližně jeden metr tunelu najednou a často je třeba různě členit výrub na dílčí záběry, kdežto ve Finsku to může být i za horších podmínek až tři a půl metru v jednom záběru.

Pochytil jste při práci něco z finštiny, která patří do stejné jazykové rodiny jako pro Čechy asi stejně složitá maďarština?
Já a finština zatím nejsme žádní kamarádi, a obávám se, že ani nebudeme (smích). Po setkání s islandštinou jsem si říkal, že už na těžší jazyk v Evropě nenarazím, ale spletl jsem se. Jako technik si ve finštině umím přečíst projektovou dokumentaci a taky jsem se na stavbě přiučil nějaké základní fráze, ovšem o chleba v obchodě bych si zatím finsky říct nedokázal.

Jak jste zmínil, před začátkem projektu v Helsinkách jste si už jednou práci na severu vyzkoušel, a to na Islandu. O co šlo?
Metrostav na Islandu razil dvojici silničních tunelů o délce sedm a čtyři kilometry, spojení dvou rybářských městeček v nejsevernější části ostrova, v zemi nikoho. Pro obyvatele těch nejvzdálenějších sídel bylo doposud velice těžké dostat se do centra regionu, kde jsou všechny úřady, banky a větší obchody. Je tam sice krásná štěrková cesta vinoucí se horami, ale ta je průjezdná jen zhruba po šest měsíců v roce. V zimě ji vždy sníh zahradil, a cesta mezi těmi dvěma městečky se tak prodloužila z pětašedesáti na dvě stě padesát kilometrů, kdežto nyní to bude díky tunelům po celý rok jen třináct kilometrů.

Jak se to lišilo od nynější práce v Helsinkách?
Byla to extrémně těžká stavba. Island je ostrov sopečného původu, takže tam všude narazíte na čedič. To je krásný a kvalitní materiál, ale v těch islandských horách tvoří něco jako mozaiku se spoustou poruch a puklin, kterými proniká voda. V těch nejhorších úsecích tryskaly z vrtů do tunelu tři až čtyři tisíce litrů za minutu pod těžko představitelným tlakem až pětatřicet barů. Musíte pak kolem výrubu provést řadu vrtů a pukliny, jimiž proniká voda, utěsnit polyuretanovou pryskyřicí, a vytvořit tak kolem tunelu jakousi těsnící obálku.

Island je znám mimo jiné svými termálními prameny, ale v tunelu to asi tak příjemné nebylo.
Je pravda, že někdy měla ta voda teplotu kolem dvaceti stupňů, takže člověk aspoň nemrzl, když už nám přidělávala práci. Ale v delším, sedmikilometrovém tunelu měla voda jen dva až tři stupně, takže jsme se cítili, jako bychom byli v mokré ledničce.

Neměl jste tehdy nebo nyní, když budete razit tunel pod mořem, strach?
Strach ne, ale cítím respekt. Když ten, kdo pracuje v podzemí, říká, že nemá strach, je to tak správně. Neměl by se bát. Ovšem respekt vůči přírodě mít musí.

Když pracujete na náročných projektech v cizině, tak asi nejezdíte moc často domů?
Do Helsinek jezdí dělníci na šest týdnů, pracují tam dvanáct hodin denně ve dvou směnách, neděle jsou volné, a pak jedou na tři týdny domů. A my, technici, se na střídačku vracíme do Čech na krátkou dovolenou tak jednou za dva až čtyři měsíce.

Jak to odloučení snáší vaše rodina?
Jsem zasnoubený, měli bychom se brát v září a pro mou přítelkyni i pro mě je to samozřejmě těžké. Ale Helsinky aspoň nejsou tak daleko jako Island. Je to jenom asi dvě hodiny letadlem, kdežto cesta na Island trvala celý den a půlku noci, a to ještě musely být příznivé povětrnostní podmínky.

Jak vypadá váš běžný pracovní den na takové zahraniční stavbě?
Ráno jedu do kanceláře, ale vždycky se to snažím vzít přes místo stavby, podívat se, jak ražba probíhá. Na stavbu dorazím zhruba v sedm ráno, a potom následuje koloběh různých úkolů, který mi někdy končí v pět odpoledne, někdy třeba až v devět večer. A samozřejmostí je stálá pohotovost na telefonu. Po práci jsme všichni rádi, že dorazíme domů, a popovídáme si po Skypu s rodinami v Čechách. Na relaxaci máme neděli, a to se například díváme na nějaké české filmy a uvaříme si dobrý oběd. Někdo vyráží i na lyže, ale já mám radši pasivní odpočinek. V neděli jsem hlavně rád, že ráno nezvoní budík (smích).

A co místní lidé?
Nejlépe jsem měl možnost poznat Islanďany, protože tam, kde jsme na Islandu bydleli, bylo spíš takové vesnické prostředí. Když jsme šli někdy v sobotu večer na pivo do hospody, tak jsme pravidelně potkávali ty samé lidi a mohli se opravdu seznámit. A lidé jsou tam krásní, a nejenom navenek. Jsou zpočátku chladnější, ale o to je potom přátelství s nimi pevnější a opravdovější. Jeden z našich techniků se dokonce oženil s Islanďankou, už se jim narodilo děťátko, a zůstali tam i další lidé od nás. Měli jsme při práci na Islandu například vlastní kuchyň a český kuchař, co nám vařil, teď pracuje nedaleko Reykjavíku.

Ovšem počasí asi na našince nepůsobí stejně přívětivě jako tamní obyvatelé...
Počasí na Islandu, to je nejméně sedm druhů sněhu a patnáct druhů větru (smích). Islanďané říkají, že mají jen dvě roční období - buď je léto, nebo zima. Léto si užívají ze všech sil, protože je krásné a intenzivní, ale krátké. Zima je naopak dlouhá, větrná a temná. Pracovali jsme asi jen třicet kilometrů od polárního kruhu, takže v zimě se kolem jedné odpoledne tak na hodinku udělalo trochu menší šero, a ve dvě už byla zase tma. Ale ta země je krásná, i ty sněhové vánice jí sluší. No a v Helsinkách je to podobné, jen zima je tam snad ještě mrazivější.