Chtěla jsem být princezna. Ale miluji uniformu

Poprvé vás upoutá, když čtete v oficiálních policejních zprávách její příjmení. Ivana Nguyenová. Stejně výrazný je i její vzhled. Mluvčí policejního prezidia připouští, že jí obojí mohlo do funkce pomoci. "Myslím, že jsem v Česku jediná policistka vietnamského původu. Určitě to nějakou roli sehrálo, ale hlavně šlo o to, jestli to zvládnu," říká.

Na vašem profilu na sociální síti Facebook se to hemží fotkami z nejrůznějších party. Mezi - dejme tomu - zlatou mládeží a party girls bývají policisté vnímáni spíše negativně...

(skáče do řeči) ... Nevím, jestli se to dá nazvat party girl. Když je volno, tak přece asi každý člověk potřebuje občas trochu vypustit, uvolnit se a přijít na jiné myšlenky, než je jen práce. Takže se chodí pobavit nebo jezdí na dovolenou. Ale party girl? Že bych vymetala bary a kluby, to určitě ne, ale ráda zajdu někam se svými přáteli.

Nicméně tento typ lidí mívá k policistům zpravidla negativní vztah, ne?

Ano, to je pravda. Myslím si, že část české veřejnosti policii nevnímá úplně pozitivně. Setkávám se s tím prakticky denně. Málokdo by do mě totiž řekl, že pracuji u policie.

Proč myslíte, že by to řekl málokdo?

Ani nevím. Nikdy jsem se na to vlastně nezeptala. Vždy spíše sleduji ty výrazy překvapení ve tvářích, ten úžas, že to přece není možné, abych pracovala u policie. Jako by to snad bylo něco podřadného.

Co lidem odpovídáte? A kde se ve vás vůbec zájem o policii vzal?

Vždy jsem měla ráda uniformy, odmala mne přitahovaly. Šlo to vlastně samo, rychle. Na základní škole jsem se rozhodovala, jakou střední školu zvolím. Určitě jsem nechtěla zůstat na Mostecku, chtěla jsem jít do hlavního města a trochu si rozšířit obzory. Takže jsem hledala mezi pražskými školami a vybrala si veřejnoprávní akademii TRIVIS. Ta se nezaměřovala jen na policii, ale na všechny složky integrovaného záchranného systému. Takže jsem měla čtyři roky na rozhodnutí, do jaké složky bych chtěla vstoupit. Jestli budu vojačka, hasička, nebo policistka. Ale už na škole jsem měla, dá se říct, jasno. Velmi mě přitahovaly policejní obory, kriminalistika, pořádková policie, paragrafy, zákony.

Ale kde se to vzalo? Hrála jste si v dětství třeba na četníky a na zloděje?

Ne, já si hrála na princeznu.

Jak se stane z princezny policajtka? Měli jste to třeba v rodině?

Ne, z rodiny jsem v policejním sboru jediná. Přišlo to asi postupem času, věkem, dospíváním. Stoprocentně jsem se rozhodla až na střední škole.

Předpokládáme, že jste tehdy netušila, že budete na tiskovém oddělení policejního prezidia. Co bylo vaším snem? Zatýkat vrahy? Dealery drog? Řešit hospodářskou kriminalitu?

Zase tak akční nejsem, čísla mi také moc nejdou, takže hospodářská kriminalita by pro mě nebylo úplně to pravé ořechové. Začínala jsem jako pochůzkářka v ulicích, pak jsem prováděla hlídkovou činnost v policejním vozidle, nabírala jsem trestnou činnost, zajišťovala jsem stopy na místním oddělení, pak jsem zpracovávala přestupky, dělala jsem i územačku-okrskářku, tedy řešila jsem protiprávní jednání ve svém územním obvodu. Takže v podstatě co dva roky jsem střídala různé pozice a o nějakých ambicích jsem nepřemýšlela. Že budu jednou na tiskovém oddělení na Policejním prezidiu České republiky, by mě nenapadlo ještě ani před dvěma lety. Dá se říci, že to je pro mě vrchol, obrovská prestiž. S něčím takovým jsem nepočítala. 

CELÝ ROZHOVOR SI PŘEČTETE V NEJNOVĚJŠÍM VYDÁNÍ ČASOPISU TÝDEN, KTERÉ VYCHÁZÍ V PONDĚLÍ 7. LISTOPADU 2016.