Umíme postavit cokoli, ale nikdo po nás nesmí chtít přesné termíny. Jakmile existují, téměř nikdy je nesplníme. Tak by bylo možné ve zkratce pojmenovat české dopravní stavitelství. Vždyť celou dálniční síť jsme měli mít podle prvních úvah dokončenu už v roce 1980.
Jestli je česká dálniční síť něčím výjimečná, tak tím, jak dlouho se staví - letos je to přesně osmdesát let. Zatímco ve světě mezitím vypukla a skončila nejničivější válka v dějinách, vztyčila se i padla železná opona, lidé přistáli na Měsíci, vynalezli osobní počítače, nadzvuková letadla, mobilní telefony či internet, stihli Češi postavit asi jen šedesát procent svých dálničních plánů. Z cílových 2100 kilometrů rychlostních silnic jich máme k dnešnímu dni 1257.
Dálnice nám zkrátka nejdou, a tak vše doháníme sliby. Už v květnu 1939, kdy se Češi se svolením německých okupantů pustili do výstavby dálnice D1 z Prahy do Brna, se uvažovalo o tom, že její první středočeské úseky budou otevřeny o rok později. Nestalo se tak. Kvůli nedostatku pracovních sil, omezení výstavby a následnému úplnému zastavení všech civilních staveb v roce 1942 byly po válce hotovy jen některé mosty a desítky kilometrů náspů a výkopů.
Dálnice na jednu cigaretu
Po válce se tedy na D1 začalo pracovat podruhé - opět s cílem za pár let otevřít první úseky u hlavního města. A zase to skončilo fiaskem. Poté, co stavbaři dokončili mezi Prahou a Humpolcem prakticky všechny mosty vyprojektované před válkou, zasáhli politici, kteří v roce 1950 budování dálnic uložili k ledu. Sedmnáct let nato se tedy na "dé jedničce" začalo potřetí a opět jsme měli velké oči. V roce 1967, kdy na Ředitelství silnic a dálnic (ŘSD) vznikl plán rozvoje dálnic, podle něhož se de facto "jede" i dnes, se dost nereálně uvažovalo o tom, že bude celá síť rychlostních komunikací včetně těch slovenských dostavěna už v roce 1980. Náklady tehdy stát odhadoval na 130 miliard československých korun. Tempo výstavby ale rozhodně zběsilé nebylo.
Historicky první úsek české dálnice se otevřel pouze s ročním zpožděním, a to 12. července 1971. Radost z třiadvacetikilometrové šestiproudé silnice z Prahy do Mirošovic byla tehdy neskrývaná. "Náš řidič rozjíždí vůz naplno. Tachometr ukazuje 130 kilometrů v hodině, ale cestující v autě ani takovou rychlost nevnímá. Jen to, že červené telefonní hlásky umístěné po obou stranách dálnice vždy po dvou kilometrech se zdají nějak husté, že oko téměř nevnímá oplocení, jež čas od času vroubí dálnici," rozplýval se tehdy nad jízdou reportér Večerníku Praha a optimisticky dodal: "Dočkali jsme se tedy. Začátek je tu, aby naznačil budoucnost, kdy se kouty naší republiky navzájem přiblíží."
Přibližování koutů republiky však rozhodně neprobíhalo tak rychle, jak si soudruzi vysnili. Jen na pokračování mirošovického úseku, kterému se kvůli jeho skromné délce přezdívalo dálnice na jednu cigaretu, si museli řidiči počkat šest let.
