Očima Miroslava Koreckého
Engelův a Kubkův triumf, Nečasův a Hegerův Mnichov

Vláda má dnes posvětit dohodu s rebelujícími lékaři. I když výsledné memorandum nelze úplně číst jako 10:0 pro doktory, bude to v každém případě vládní prohra a osobní Mnichov Petra Nečase. Tedy pokud se rozumnější část kabinetu ještě nevzpamatuje.

Kdyby se dnes, po šestnácti letech, mohl Václav Klaus znovu rozhodovat, jestli ustoupí železničářům hrozícím stávkou, zřejmě by našel v těle více odvahy. V roce 1995 ji neměl, při představě paralyzované země se mu podlomila kolena. Nebýt toho, asi by opravdu po nějaký čas panoval dopravní kolaps, ale dnes mohl státní moloch jménem České dráhy vypadat úplně jinak. Vinou Klausova ústupku tehdy transformace drah zamrzla a už nikdy se pořádně nerozjela.

 A nejen to. Nezužujme totiž železničářské či lékařské protesty pouze na rovinu věcnou, když mají i obrovský náboj politický. Klaus už tehdy prohrál vládu nejen sám sobě, ale i pravici v této zemi. Poprvé zřetelně ukázal slabost - a to se v politice neodpouští. Dokonce si vyrobil vlastního kata, když nechal smír s železničáři vyjednat lidoveckého předsedu Josefa Luxe, jemuž tím dodal prýmky schopného mírotvorce.

 Pět pohřbů a žádná svatba

Do stejné role se nyní žene i Petr Nečas, když se připravuje přistoupit na umolousanou a velmi nevýhodnou dohodu s lékaři. Schylovalo se k ní už minulý týden, ale obě strany jednacího stolu ještě potřebovaly před svými ukázat svaly. Ale nemylme se, ani sympatická gesta, kdy byla vláda třeba ochotna povolat k řešení možné krize armádu, nezakryjí celkový výsledek střetu. V takových případech bývá totiž velmi snadno čitelný.

Pokud vláda posvětí dohodu ministra Hegera s lékařskými odboráři, prohraje hned několikrát. Předně slíbí něco, co je v podstatném rozporu se současnou ekonomickou realitou země. Udělá z lékařů výjimečnou kastu, aniž kdo zdůvodnil proč. Roztrhá vlastní slib z programového prohlášení, podle něhož chtěla skoncovat s neobjektivními tabulkovými platy u lékařů. Zabetonuje restukturalizaci nemocniční sítě, počty akutních lůžek a vůbec celou plánovanou reformu zdravotnictví. A hlavně dá geniálně jednoduchý návod všem dalším vyděračským skupinám ve státě, které dostanou zálusk na vyšší platy.

Kdoví, proč Hegerovi a Nečasovi nezačne blikat červená kontrolka při nadšeném jásotu levicové opozice, podle níž je vyjednaná dohoda "vítězstvím zdravého rozumu a občanů naší země". Snad jsou špičky ČSSD včetně třinácti oranžových hejtmanů i státotvornými hospodáři, ale nepochybně vidí, že se tu jejich hlavní oponent řítí do dalšího historického průšvihu.

 Bílý appeasement 2011

Výraz „appeasement" se v mezinárodní politice vžil pro bláhovou snahu udržet mír i za cenu ponižujících ústupků agresorovi. Dnes je považován za tragický omyl.

O nic jiného se nejedná ani v řadu týdnů probíhajícím sporu mezi lékaři a vládou. Mnoho lidí, zejména ve stále snad ještě trochu pravicové ODS, si to uvědomuje. Jasně to už v úterý konstatoval senátorský klub ODS a jednotlivě i někteří její poslanci.

Petr Nečas je profesí přírodovědec, ale historii zná velmi dobře. Snad neudělá stejnou chybu jako Neville Chamberlain v roce 1938 nebo Václav Klaus v roce 1995.