Václavu Havlovi je dnes pětasedmdesát. Oslavu už má slavně za sebou. Přitáhla pozornost médií jak mucholapka hmyz. Změnila se v čísla (přišlo prý "600 přátel") a jména celebrit, které se účastnily, i těch, které nebyly pozvány. O Havlovi samém jsme se toho dozvěděli nemnoho. Jako by o něj nešlo.
Něco však přece jen. Noviny citovaly jednu větu, či spíše antivětu: "Čím jsem starší, tím jsem plašší. Stydím se i teď, že tu mám oslavu, že mluvím, že jsem poslouchán."
Ta věta ostře kontrastuje s mediálním a společenským hlukem, který onu veřejnou slávu pokryl. Dá se vyložit velmi prostě: Havel by si radši těch šest set přátel odpustil, zjevně touží po klidu a kontemplaci. Když bývalý prezident (on už není prezident a setrvačnost, s níž se titul dál používá, je hloupá; být prezident přece u nás není vůbec žádná přednost) řekne, že se stydí být poslouchán, je to velká metanoia, velká proměna. Proč to asi řekl? Co tím myslel?
Havel pilně sleduje také český svět. Jistě si uvědomuje, jak málo z toho, co chtěl, se podařilo prosadit. Jak byl se svými vizemi převálcován spotřebákem. Taky asi moc dobře ví, jak nezasloužená a hloupá je česká úcta k hradnímu úřadu. Nejspíš mu vadí, že není poslouchán jako Havel, ale jako exprezident. Ono taky těch 600 přátel je k smíchu. Přítele máte jednoho, dva, ten zbytek jsou spíš známí.
Havlův stud tedy může pramenit i z toho, jak se to u nás svezlo, Havel Nehavel, jinam. Nejsme stát práva. Nejsme stát, kde poctivost vládne. Nejsme vzor. Za bolševika jsme toužili být součástí západní Evropy. Dnes na ni pliveme, nadáváme na Brusel, EU, když je v potížích. Jsme mezinárodně trapní, radujeme se z EU krize, říkáme, že jsme to říkali. Stupidita. Nejhorší postoj. Chápu, že se Havel stydí, že je mu nasloucháno, protože mu vůbec není nasloucháno.
A je znovu odvážné, že to řekne. Havel zůstává Havlem, nezměnil se v Prezidenta. Ba ještě víc: Havel ve světě mocných zůstává bezmocným. Jako my.
