"Hlavní hranicí humoru a diskriminace je trapnost," uvedl v rozhovoru pro TÝDEN.CZ karikaturista, malíř a sociolog Václav Hradecký. Podle něj je nesmysl, aby lidé přestali vtipkovat na různá témata. Nesmí se ale dopouštět chyb, jako je nadřazování a záměrné zesměšňování.
Dá se určit, kde jsou hranice humoru a kde začíná diskriminace?
To se hodně těžko hledá. Většinou to však dopadá tak, že se raději nějaké téma zakáže, aby k diskriminaci nedocházelo. A to je nesmysl. Každé téma si ten humor zaslouží. Nejen že to lidi pobaví, ale může je to přivést k přemýšlení o dané věci a ukázat jim něco, čeho si třeba doposud nevšímali. Nicméně pokud se vrátíme k té hranici vtipu a diskriminace, myslím si, že tím hlavním mantinelem je trapnost.
Jak to myslíte?
Jakmile se humor stane trapným, nejedná se už o legraci, ale spíš přesáhne tu pomyslnou hranici, která může vyústit až právě v tu diskriminaci nebo zesměšnění. Člověk si na to musí dávat pozor. Pokud totiž někdo vtipkuje na nějaké ožehavé téma, jako je například nějaký handicap, mělo by z toho být cítit, že toho dotyčného nezesměšňuje a nenadřazuje se nad něj. To je podle mě další mantinel humoru, který by lidé neměli překračovat.
Dokážou si v dnešní době lidé ještě udělat legraci sami ze sebe?
Myslím si, že jo. Vezměte si takovou hospodu. Tam ti chlapi si vždycky budou utahovat z těch ostatních. Jsem toho názoru, že lidé berou humor stále s rezervou. Dokážou ho pochopit a je to pro ně takový ventil, který jim pomáhá upustit páru a například odlehčit vážnou situaci. Ale jak jsem říkal, musí se to dělat s citem.
V minulosti se šprýmovalo na různá témata, jako jsou například náboženství, národnosti, homosexualita a podobně. Nyní se však tento styl humoru považuje za diskriminační a nemorální. Proč je ta společnost najednou citlivější?
Společnost se postupně mění a s ní i styl humoru. Myslím si, že zakázat dělat si legraci z náboženství nebo z určitého etnika je ale až nezdravě omezené.
Proč myslíte?
Protože si zkrátka bereme možnost vyjádřit to, co si myslíme a co cítíme. Bereme si tu možnost odlehčovat některá témata, zasmát se jim. Pokud někdo vtipkuje, není to nic vážného, dokud nezačne danou skupinu nějak zesměšňovat či urážet. Společnost se ale najednou vlivem "politické korektnosti" začala uměle vyhraňovat, začala ukazovat, co se smí a co ne.
Může mít na proměnu humoru vliv také strach z teroristických útoků a náboženská přecitlivělost?
Částečně ano, částečně ne. Je pravda, že lidé se po posledních událostech mohou držet zkrátka a raději se ožehavým tématům vyhýbají, ale spíš bych řekl, že ve společnosti panuje odliv určitých zájmů. Hodně se to týká formy - vzniká jiný typ humoru, který se drží převážně na internetu. Tam najedete řadu věcí, které pracují s humorem . Jen je to jiná forma, než kterou měl před tím. Samozřejmě tam najdete i naprosto klasický kreslený humor. Legrace u nás nezmizela, ale pouze mění kabát.
Ve Francii je populární satirický magazín Charlie Hebdo. I když se jedná o ostřejší humor, je u tamních obyvatel čtivý a populární. Proč je satira u našich sousedů tak oblíbená, a u nás upadá?
Je to spíš jen má hypotéza, ale Francie byla dlouho, co se týče politického myšlení, o desítky let před ostatní Evropou. Francouzská revoluce reflektovala určitý myšlenkový průběh, který už v té společnosti byl, a vytvořila lidi svobodnější a volnější, s jiným vztahem k světu kolem sebe, kdežto například Česko, Německo a Rakousko byly země, které byly neustále utažené, kde lidé přesně věděli, co se smí a co ne. U nás sice vznikaly různé satirické magazíny, například Dikobraz byl velmi populární, ale ten humor byl jiný než ve Francii. Tam publikum politickou satiru v kresleném humoru stále vyhledává, u nás už takový zájem není.
Je možné, že satira, černý humor a karikatury u nás v budoucnu dočista vymizí?
Bude mít budoucnost do té doby, dokud si lidé budou mít z čeho dělat legraci, takže si myslím, že nezmizí. Legrace je součástí lidské povahy. Pokud by se měla vytratit, žili bychom v orwellovském světě, kde je jasně předepsané to, co si máme myslet, a co nemáme. A to určitě nikdo nechce.
