Síla v notách
Hudba v laboratoři. Dokáže člověka dohnat až k sebevraždě?

Kdybychom vyhlašovali anketu o nejsmutnější rádiový hit posledních let, skladba Someone Like You od Adele by se umístila nejspíš hodně vysoko. Obsahuje totiž melodický vzorec, který nás automaticky nutí k pláči. Víme, že hudba může léčit, ale dokáže člověka dohnat až k sebevraždě?

Erik Satie je jedním z vizionářů, jejichž odkaz pomohl změnit svět, zatímco oni sami časem upadli v zapomnění. Satie byl typickou figurkou francouzského uměleckého prostředí na přelomu 19. a 20. století. Věnoval se absurdnímu divadlu, umělecké avantgardě a také skládání hudby. Ta ovšem plnila v jeho filozofii úplně novou, v té době zcela revoluční úlohu. Věřil totiž, že hudba ztratila schopnost promlouvat k posluchači, a podle jeho vize měla být v budoucnu zredukována na pouhou kulisu každodenního života.

"Satie hrával v nevěstincích, kde ho nikdo neposlouchal," vysvětluje Simon Morrison, profesor hudby z Princetonské univerzity v New Jersey. "To podpořilo jeho cynismus," rozkrývá původ skladatelova názoru, že hudba bude jednou plnit stejně bezvýznamnou roli jako například nábytek v místnosti, který všichni vnímají, ale nikdo mu nevěnuje pozornost.

Tato předpověď se nakonec naštěstí nepotvrdila, Satieho postoj však dal vzniknout celému fenoménu. Přemýšleli jste někdy, jak málo času stráví člověk čekáním v tichu?

Všechny ty jednoduché tóny, které slýcháme pokaždé, když voláme třeba na zákaznický servis či mobilnímu operátorovi, jsou zhmotněním Satieho vize budoucnosti hudby. Prakticky každé místo, které vyžaduje čekání, ať už ve frontě, či na připojení, je podbarveno nenásilnou melodií v pozadí. Proč?

Statistiky ukazují, že zákazníci vystavení hudební kulise jsou mnohem ochotnější nechat v obchodě větší množství peněz. Hraje-li v baru rychlá hudba, lidé pijí svižným tempem.
Naopak v kavárnách a restauracích, kde se z reproduktorů line klidnější podkres, mají tendenci zůstávat déle a v konečném důsledku tak i více utratit.

A když přijde na nekonečné fronty, schopnost hudby zaměstnávat lidský mozek způsobuje, že čas najednou utíká rychleji, má-li člověk co poslouchat. Pět minut strávených na telefonní lince či ve frontě u pokladny trvá subjektivně mnohem déle, pokud je kulisou ticho. A protože poslech hudby zároveň snižuje stres, dává smysl, že právě na přeplněných veřejných místech, kde je prostředí stresující samo o sobě, hraje v pozadí vždy alespoň rádio.

Vzpomínky jako seznam tónů

Parkinsonova choroba je zákeřná diagnóza. Postihuje nejčastěji muže a ženy nad 50 let a projevuje se poruchami koordinace, křečemi či ztrátami rovnováhy. Dosud s určitostí nedokážeme předpovídat její rozvoj, nyní to však vypadá, že vědci konečně našli způsob, jak s ní alespoň částečně bojovat. Je to zdánlivě ten nejjednodušší recept ze všech - stačí poslouchat hudbu.

Zlomovým bodem byl v tomto ohledu případ Rande Gedaliahové z roku 2003. Tehdy šedesátiletá Američanka zjistila, že když si ve sprše pustí rádio, její pohyby jsou najednou mnohem jistější. Její nohy jako by jí opět "patřily". Oliver Sacks, profesor neurologie na Kolumbijské univerzitě v New Yorku, přichází s unikátní teorií - lidský mozek je naprogramován tak, aby reagoval na rytmus. Žádný jiný savec necítí přirozenou potřebu poklepávat nohou, slyší-li rytmickou hudbu. Podle Sackse jde o výraznou zbraň v boji s neurologickými poruchami, jako je právě parkinson. 

Jednou z tradičních metod pro cvičení paměti je vytvoření jakéhosi mentálního seznamu, v němž má každý úkon (odpověď, téma atd.) přiřazenu jednu hudební skladbu. Funguje to zhruba tak, že pokud se člověk například učí na zkoušky a každou otázku doprovází konkrétní hudbou, stačí si u závěrečného testu vybavit tuto skladbu a odpovědi už "naskočí" samy.

Concetta Tomainová, lékařka zabývající se hudební terapií, se rozhodla vyzkoušet tuto teorii na jednom ze svých pacientů. Šlo o starého muže trpícího závěrečnou fází Alzheimerovy choroby. "Už tři nebo čtyři roky vůbec nepromluvil, nedokázal se o sebe postarat," vzpomíná doktorka, kterou jednoho dne napadlo zazpívat pacientovi starou židovskou píseň. "Bylo na něm vidět, že vnímá," vybavuje si Tomainová. "To byl sám o sobě velký úspěch. Zpívala jsem mu tu píseň pokaždé, když byla příležitost. Měsíc nato se už pokoušel komunikovat a nakonec si ji začal zpívat sám. Ta píseň ho naučila opět mluvit."

Takové případy slouží jako důkazy fenoménu, o kterém se v poslední době mluví čím dál více: hudba dokáže pozitivně ovlivnit činnost lidského mozku. Pomáhá totiž uvolňovat dopamin, takzvaný "hormon štěstí". Jak ale nedávno zjistili vědci na Harvardově univerzitě, může její poslech pomoci i pacientům po infarktu, lidem trpícím příliš vysokým tlakem či rizikovou hladinou stresu. Zkráceně řečeno: hudba léčí srdce. "Vědci obrátili svoji pozornost ke vztahu hudby a kardiovaskulárního systému a zjistili, že její poslech dokáže snížit krevní tlak, zpomalit tep a uvolnit celkové napětí," stojí ve zprávě. "Hudba má také potenciál ulevit bolesti po srdečních operacích.

U zdravých osob pak funguje jako regulátor stresu." Harvardská studie sice probíhala v nemocnicích, člověk si ovšem může pomoci i doma. Stačí najít hudbu, jejíž poslech vám dělá dobře, a strávit s ní zhruba dvacet minut denně.

Tajný recept na smutek

Příslušníci kmene Mafa ze severního Kamerunu o západní pop-music nikdy neslyšeli, tedy alespoň do doby, než k nim dorazil výzkumný tým německého neurologa Thomase Fritze. Cílem experimentu bylo zjistit, jestli je naše schopnost rozeznávat veselé a smutné tóny vrozená všem lidem bez rozdílu.

Západní skladatelé totiž tradičně používají mollové harmonie k vyvolávání smutku, zatímco ty durové naopak způsobují radost. Díky Fritzovi nyní víme, že tentýž princip funguje i v kamerunské džungli. Jediný půltón je tedy klíčem ke dvěma naprosto odlišným náladám.

Není to však pouze mollová tónina, co nás nutí u určitých skladeb k pláči. Jedním z emocionálně nejsilnějších hitů poslední doby je píseň Someone Like You od britské zpěvačky Adele. Jednoduchá klavírní balada slouží jako ukázkový příklad perfektně vystavěného "receptu na smutek", a to nejen díky textu pojednávajícímu o ztracené lásce.

Tempo skladby je pomalé, zpěvaččin hlas postupně výrazně zesiluje a celá kompozice směřuje k hlasitému, naléhavému refrénu. Klíčem k dosažení kýženého efektu jsou však drobné disharmonické noty, kterým se říká appoggiatury.

Tajemství appoggiatur objevil pro pop-music na začátku 90. let britský psycholog John Sloboda, který zjistil, že tyto jemné tóny jsou tím, co dohání posluchače nejčastěji k slzám. Zjednodušeně řečeno jde o tón, který "předbíhá" svůj akord. Takový tón není harmonickou součástí melodie, objevuje se totiž o chvíli dříve. To v posluchači vytváří napětí z pocitu, že něco není na svém místě. Jde o podprahovou reakci, která funguje bez rozdílu.

Když potom udeří následující akord, do nějž daná appoggiatura plynule vklouzne, způsobuje to podobný efekt, jako když napjatě očekáváme výsledek testu a následně se dozvíme, že jsme uspěli. U opravdu smutných skladeb právě v těchto okamžicích přichází pláč.

Proč tedy takovou hudbu vůbec posloucháme? Vysvětlení je jednoduché: čím silnější hudební zážitek, tím větší produkce dopaminu. Emotivní balady tak mají na lidský mozek stejný vliv jako například sex. Someone Like You je rádiová popová skladba, leč z vědeckého hlediska má terapeutický účinek.

Profesionální muzikanti zkrátka třímají v rukou nástroj, který dokáže léčit nemocné, mírnit stres, měnit vnímání času a vyvolávat pocity instantního štěstí či smutku. Když režisér Steven Spielberg hledal způsob, jakým se v jeho filmu Blízká setkání třetího druhu bude lidstvo dorozumívat s návštěvníky z vesmíru, zvolil jako hudební motiv právě pět tónů coby univerzální jazyk veškeré existence. Logičtější varianta zkrátka neexistuje. 

Maďarská hymna sebevrahů: mýtus, nebo realita?

Nejde jen o to, že ta skladba je smutná, ona je ztělesněním naprostého zoufalství. Nemyslím si, že poslouchat takové věci je zdravé." Tato dobová reakce z 30. let asi nejlépe ilustruje pověst skladby Szomorú Vasárnap, slavné kompozice maďarského autora Rézsa Seresse, která je přímo spojována s více než sty sebevraždami. Někteří říkají, že za to může její melodie a vůbec celková atmosféra. Seress ji ostatně napsal po těžkém rozchodu a sám si později vzal život. Původní verzi nechtěl nikdo vydat a rádia ji odmítala hrát ještě dlouho poté.

Jiní kontrují tím, že ve 30. letech v Maďarsku panovaly bezútěšné podmínky, chudoba a hlad a že vysoký počet sebevražd nemá se skladbou nic společného. Koneckonců se můžete přesvědčit sami, českou verzi nazpíval v 70. letech pod názvem Smutná neděle Karel Gott.