Výroky hradního kancléře Hájka zvedají ze židlí i jindy pohodlné zadky. Jeho poslední kousek o homosexuálech = deviantech patří pro svou ubohost přímo do hradní klenotnice. Bez diváků ale není divadla. A exhibiční provokatéři nepotřebují ani tak aplaus, do dalšího aktu je povzbudí i z davu vržený záprtek.
Kdyby mi po přečtení Hájkových slov natočili EKG, asi by mi hodně vyskočily jeho křivky, ale než mířit na Hrad rozhořčeným slovním plamenometem (to obstaraly sociální sítě), raději fakta.
V roce 1973 vyřadila homosexualitu ze seznamu chorob Americká psychiatrická asociace, Světové zdravotnické organizaci to trvalo o 19 let déle, nicméně v roce 1992 vyškrtla homosexualitu také ona ze seznamu chorob (i duševních deviací). Kdy to udělá Pražský hrad?
V podobných debatách však většinou nemá cenu předkládat argumenty, poznatky vědy, natož se jen ohnat slovy o toleranci. Možná by se ale pan Hájek mohl zamyslet a v duchu si projet seznam svých kamarádů. Má-li jich kolem sebe alespoň pětadvacet, je statisticky velmi, velmi pravděpodobné, že aspoň jeden (jen možná před Hájkovými útoky pro jistotu skrytý) takový "deviant" mezi nimi je. Možná by bylo lepší své okolí řádně prolustrovat, jestli tam někdo neinfikuje páně Hájkovu čistotu "hodnot vidění světa".
One-man show bez diváků
Ale lepší je zde asi vyzdvihnout slova Czeslawa Waleka, prezidenta Prague Pride, o tom, že Hájkovy názory považuje za "tak okrajové, že na ně snad ani nemá cenu reagovat".
Ano. Kdybychom totiž (a to platí pro nás novináře především, a to i pro tuto glosu) nedávali minoritním slinám jedu takový prostor, polykaly by je nejspíš jen tlusté hradní zdi a všeobecnou intolerancí k jinakosti prolezlé weby. A aktéra téhle one-man show by to bez diváků a čtenářů možná přestalo bavit.
