Bydlet v Praze na Vinohradské třídě v bytě, který je vlastně spojením bytů dvou, je jistě nadstandardní. Řečeno s klasikem, kdo z vás to má. Však také nájem činí 70 000 korun měsíčně. A když se člověk ještě dozví, že to celé platí stát, komu by se nepěnila krev. Přesto je třeba ocenit soudkyni z Prahy 7 Ivu Fialovou, která za očividnou rozmařilost odmítla šéfa Nejvyššího kontrolního úřadu Františka Dohnala potrestat.
Jeho trestněprávní příběh, který se začal odvíjet před dvěma lety, má totiž dvě roviny. V té první, lépe viditelné, je největším zlosynem on. Muž, který má dbát na to, aby státní úřady hospodařily rozumně a zbytečně nevyhazovaly (či dokonce nestrkaly do spřátelených kapes) peníze daňových poplatníků, si sám ze státního dopřává tak, že to až bije do očí. Patřilo by se ho za to potrestat. Tolik vidění povrchní (rozuměj: hodnotící jen povrch události).
Kdo má ochotu (a v případě soudkyně Fialové snad i odvahu) nahlédnout pod pokličku, sezná, že ve skutečnosti je nejproblémovějším momentem příběhu pokrytectví těch, kteří na Dohnala ukazují prstem. A největším zlořádem že je systém, na jehož vytváření, či udržování, se spolupodílejí.
Připomeňme: Dohnal se do luxusu nastěhoval už v roce 2005, hned jak stanul v čele NKÚ. Až v roce 2009 se to náhle některým jeho kolegům znelíbilo. Přičemž ale jeho nadstandardní bydlení předtím prošlo standardním kolečkem schvalování. A že má vysoký ústavní činitel - jímž šéf NKÚ neoddiskutovatelně je - nárok na reprezentativní, tedy luxusní a nadstandardní požitky, to obvykle nikdo nezpochybňuje (vyjma kauzy Dohnal). Tak třeba guvernér ČNB se také nemá špatně. Patří do kriminálu? Stejně tak předseda Ústavního soudu, premiér, šéf sněmovny, Senátu...
Proč policie nestíhá Petra Nečase za to, že se ročně zbytečně vyhodí statisíce za údržbu Kramářovy vily, kde ani nebydlí? A proč státní zástupci nežalují ministry rozmařile vyhazující miliony za tolik kritizované odměny svým náměstkům, kteří jsou přece za svou práci velmi slušně placeni měsíční mzdou? Protože systém říká: je na nich, aby rozhodli, co je náležité a co ne. Což je - ať se nám to líbí nebo ne - i případ Františka Dohnala.
