Kauza známá jako "pět na stole v českých" dospěla k dalšímu rozsudku (rozuměj: ani po pěti letech a čtyřech měsících nekončí a potáhne se dál; připomeňme, že nynější rozsudek je již pátým soudním verdiktem v pořadí). Přesto, či právě proto stojí za to ji zmínit. Aféra někdejšího tajemníka sociálnědemokratických premiérů Stanislava Grosse a Jiřího Paroubka je totiž exemplárním příkladem toho, jak Česko nakládá s korupčními stíny. A nejde zdaleka jen o to, že se jako obvykle dlouho táhne.
Hlavním aktérem kauzy se už po léta zdá být Zdeněk Doležel. Ostatně byl to on, kdo teď dostal dvouletou podmínku (byť zatím nepravomocně). Jenže Doležel není klíčovou postavou příběhu, jen je nejviditelnější. Pravda, sám tomu nahrává, když v budově soudu na fotografy vyplazuje jazyk a soudcům svoji dnes již legendární formulaci "pět na stole v českých" vysvětluje tím, že šlo o tajnou šifru. Hlavním aktérům - lidem, kteří se podobnými "poradci" obklopují - se to ale náramně hodí. Sami jsou o to méně vidět.
Doleželova aféra ukazuje, pro jaký typ spolupracovníků mají (či měli) slabost politický zbohatlík Gross či enfant terrible ČSSD Paroubek. Nejsou však rozhodně sami. Někdejší premiér Mirek Topolánek měl svého Marka Dalíka. Miloš Zeman zase Miroslava Šloufa. Jan Kavan měl svého Karla Srbu. ODS a TOP 09 se nyní dohadují, "čí" je vlastně Martin Barták...
Ačkoli je zřejmé, že právě tady je - jak se říká - zakopán pes, přesto se politikům tradičně daří držet před očima veřejnosti úplně jiný obraz. Přitom v kauze Doležel, podobně jako ve všech dalších aférách či aférkách vlivných poradců a lobbistů, jde v první řadě o českou politickou kulturu.
Tu samozřejmě nevyřeší policie ani justice, i když kauza "pět na stole v českých" je i v tomto bodě svým způsobem exemplární. Po výsleších politiků, kteří se před čtyřmi lety pozoruhodně sjednotili na verzi "já nic, já muzikant", podlehla policie i státní zástupci jejich argumentaci. Jak jinak si vysvětlit, že Doležela začali stíhat pro podvod, nikoli pro korupci?
Zdá se to jako detail, ale není. Důraz se tak totiž přesunul od hlavního tónu (Doleželova požadavku pěti milionů za to, že ovlivní vládní privatizaci Unipetrolu), na tón vedlejší (uváděl svým požadavkem Jacka Spyru v omyl, neboť takovým vlivem vůbec nedisponoval). Přeloženo do jednoduché řeči: nevyšetřuje se alarmující případ zkorumpovaného premiérského tajemníka, ale pouze případ velkohubého pomatence, přičemž ve skutečnosti o nic vážného nejde.
Jenže ono jde. Aspoň že toto nyní soudci zvrátili.
